32 Odo 860/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně U. P., spol. s r.o., proti žalované P. H. a.s., o 58
930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm
325/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
května 2004, č.j. 4 Cmo 189/2003-72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 4 Cmo
189/2003-72, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 7. května 1999, č.j. 11 Cm 325/98-25, v
zamítavém výroku ve věci samé co do částky 55 736,- Kč tak, že žalované uložil
zaplatit žalobkyni částku 50 729,- Kč (výrok I.) a potvrdil ho ve zbývající
části tohoto zamítavého výroku (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech za řízení
před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud tak rozhodl poté, co
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. května 2003, č.j. 32 Odo 322/2002-60, zrušil
(vyjma potvrzujícího výroku v částce 5 007,- Kč) jeho předchozí v pořadí první
rozsudek ze dne 14. února 2001, č. j. 4 Cmo 398/99-42, a věc mu vrátil se
závazným právním názorem k dalšímu řízení pro napravení právního pochybení,
jehož se odvolací soud dopustil při výkladu dohody účastníků ze dne 9. října
1995 nerespektováním výkladových pravidel projevu vůle zakotvených v § 35
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a v § 266 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák“).
Odvolací soud se v novém řízení zabýval odvoláním žalované do zamítavého výroku
rozsudku soudu prvního stupně co do částky 50 729,- Kč jako úroku z prodlení z
částky 109 654,30 Kč od 1. dubna 1995 (data splatnosti faktury č. 70281) do 25.
února 1998 (data jejího úplného zaplacení). Podle odůvodnění rozhodnutí
odvolací soud ze zápisu ze dne 9. října 1995 zjistil dohodu účastníků o tom, že
žalovaná zaplatí pohledávku žalobkyni ve třech rovnoměrných splátkách, a to do
31. října 1995, 30. listopadu 1995 a 31. prosince 1995 s tím, že žalobkyně
nebude požadovat penále a že jde o částku 164 654,30 Kč. Dále vyšel ze
skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná zaplatila v termínu
pouze první splátku ve výši 55 000,- Kč, přičemž zbývající část ve výši 109
654,30 Kč zaplatila dne 25. února 1998. Odvolací soud dovodil, že v souladu s §
35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. je nutné zápis ze dne 9. října 1995
považovat za dohodu účastníků řízení, jejichž úmyslem bylo smírnou cestou
vyřešit zaplacení pohledávky žalobkyně vůči žalované dále popsaným způsobem.
Podle posouzení odvolacího soudu nebyla posunuta splatnost předmětné
pohledávky, nýbrž pouze stanoven splátkový kalendář s tím, že v případě jeho
dodržení žalovanou jí žalobkyně nebude účtovat sankce za prodlení s úhradou
pohledávky, jejíž splatnost již nastala 31. března 1995. V žádném případě však
podle názoru odvolacího soudu z této dohody nelze dovodit úmysl stran o
nemožnosti účtovat sankce v případě neplnění dohody. Za situace, kdy žalovaná
neplnila dohodu a část pohledávky zaplatila až 25. února 1998, dospěl odvolací
soud k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na sankce za prodlení s placením
částky 109 654,30 Kč (splatné 31. března 1995) a to od 1. dubna 1995 do
zaplacení dne 25. února 1998, což představuje částku 50 729,- Kč. Proto
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v rozsahu této částky
vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního, třetího a čtvrtého výroku
napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 238 odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále
též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Se shora uvedeným právním hodnocením dohody účastníků ze dne 9. října 1995
odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí, tvrdíc, že odvolací soud sice
aplikoval správnou právní normu, ale pochybil při jejím výkladu. Dovolatelka mu
vytýká nerespektování výkladových pravidel upravených v § 35 odst. 2 obč. zák.
a § 266 obch. zák. a s tím související nedodržení závazného právního názoru
Nejvyššího soudu v rozsudku, kterým byl v pořadí první rozsudek odvolacího
soudu v souzené věci zrušen. Dovolatelka, odvolávajíc se na výsledky
provedeného dokazování a zákonná výkladová pravidla projevu vůle, zastává
názor, že se účastníci dohodou ze dne 9. října 1995 dohodli na změně
splatnosti dané faktury a na vyloučení sankčních důsledků dle § 369 obch. zák.,
aniž by prominutí těchto sankcí podmínili zaplacením pohledávky do konce roku
1995.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně s názorem dovolatelky stran hodnocení
předmětné dohody nesouhlasí a ztotožňuje se s právním hodnocením, které provedl
v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu odvolací soud. Žalobkyně
zastává názor, že jak při použití jazykového výkladu, tak i výkladu logického
či systematického nelze než dospět k závěru, že dohodou účastníků nebyla
dotčena splatnost předmětné pohledávky, nýbrž jsou stanoveny podmínky, za nichž
nebude po žalované požadovat úrok z prodlení. Proto navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalované zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve
shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž
projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soud
prvního stupně ve věci samé a je i důvodné.
Vady uvedené v § 237 o. s. ř., resp. vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného
dovolání přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3,
větu druhou, o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani
netvrdila. Nejvyšší soud se proto zabýval přezkoumáním správnosti právního
posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je
třeba rozumět případ, kdy odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale
nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předmětem dovolacího přezkumu je právní posouzení ujednání účastníků v dohodě
ze dne 9. října 1995 o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“, které učinil
v novém řízení při opětovném projednání odvolání žalované odvolací soud.
Podle ustanovení § 516 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva
a povinnosti (odstavec 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním
nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle
dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované
náležitosti (odstavec 2).
Podle ustanovení § 521 obč. zák. dojde-li k dohodě o tom, že bude ve splátkách
plněn dluh již splatný a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách plnil i
úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.
O tzv. privativní novaci, tj. dohodu mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se
zřizuje nový závazek při současném zrušení jejich dosavadního závazku,
upravenou v § 570 obč. zák., v souzené věci nešlo, jelikož pro takový závěr
nelze najít ve zjištěném stavu jakoukoliv oporu a což ostatně ani dovolatelka
nenamítá. Nejde-li o privativní novaci, pak může jít v případě dohody účastníků
ze dne 9. října 1995 ve smyslu ustanovení § 521 obč. zák., které se dle § 1
odst. 2 obch. zák. uplatní i pro obchodní závazkové vztahy, pouze o dohodu
účastníků o tom, že ve splátkách bude plněn dluh již splatný. Dále je
nepochybné, že si strany v dohodě výslovně nesjednaly, že dlužník bude ve
splátkách plnit i úroky z prodlení.
Je třeba rozlišovat mezi úroky z prodlení za prodlení od původní splatnosti do
účinnosti dohody, úroky z prodlení za prodlení od účinnosti dohody do
splatnosti sjednaných splátek a úroky z prodlení za prodlení po splatnosti
splátek. Na úroky z prodlení za prodlení od účinnosti dohody dle § 521 obč.
zák. do splatnosti jednotlivých splátek má věřitel vůči dlužníkovi nárok jen
tehdy, je-li to mezi věřitelem a dlužníkem výslovně dohodnuto. Za stavu, kdy
taková dohoda účastníků nebyla zjištěna, lze nepochybně uzavřít, že v důsledku
dohody dle § 521 obč. zák. žalobkyni vůči žalované právo na úroky z prodlení za
dobu od účinnosti dohody do splatnosti jednotlivých splátek nevzniklo. V
předmětné věci tak zůstává sporným posouzení nároku žalobkyně na úroky z
prodlení jednak za dobu do účinnosti dohody a dále za dobu prodlení po
splatnosti jednotlivých splátek, jelikož nárok na ně není dohodou dle § 521
obč. zák. dotčen.
Odvolací soud měl v novém řízení v souladu s výkladovými pravidly projevu vůle
dle § 266 obch. zák. ve spojení s § 35 odst. 2 obč. zák. a se závazným právním
názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 13. května 2003, č. j.
32 Odo 322/2002-60, opětovně posoudit obsah ujednání účastníků v jejich dohodě
ze dne 9. října 1995 o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Toto základní obecné výkladové pravidlo obsažené v občanském zákoníku je pro
obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvedeno a doplněno v § 266 obchodního
zákoníku. Jak dovolací soud uvedl již v rozsudku ze dne 13. května 2003, podle
tohoto ustanovení musí být nejdříve zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v souzeném
případě tedy smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve
sledovaném úmyslu právního úkonu rozcházejí, pak je nutné vycházet z významu,
jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký
význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí.
Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či
jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska
subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem
okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy,
praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování
stran, jestliže to povaha věci připouští. Výkladem pak lze zjišťovat pouze
obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat.
Bez popsaného výkladu totiž nelze správně posoudit, zda účastníky formulované
ujednání účastníků v jejich dohodě ze dne 9. října 1995 o tom, že „firma U.
nebude požadovat penále“, se týká úroků z prodlení vzniklých do účinnosti
jejich dohody, či od účinnosti dohody do splatnosti splátek nebo po celou tuto
dobu, či zda úmyslem jednajících byla dohoda o prominutí dluhu či vzdání se
práva.
Odvolací soud však své povinnosti postupovat v souladu se závaznými zákonnými
výkladovými pravidly a se závazným právním názorem dovolacího soudu nedostál,
neboť se při posouzení předmětného ujednání účastníků v podstatě omezil pouze
na jazykový výklad textu dohody ze dne 9. října 1995 založený na úvaze o
logičnosti či nelogičnosti případné dohody o neplacení „penále“, aniž poměřoval
projev vůle jednajících osob při jejím uzavření postupem stanoveným v § 266
obch. zák. ve spojení § 35 odst. 2 obč. zák., tj. nezjišťoval úmysl jednajících
stran při uzavírání dohody, třeba i výslechem jednajících osob (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 18, pod číslem 85).
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že dohodou účastníků ze dne 9. října
1995 nebyla posunuta splatnost předmětné pohledávky, nýbrž byl dohodnut
splátkový kalendář s tím, že žalobkyně nebude po žalované požadovat sankce za
prodlení s úhradou již splatné pohledávky, aniž při výkladu ujednání účastníků
o tom, že „firma U. nebude požadovat penále“, respektoval výkladová pravidla
projevu vůle obsažená v § 266 obch. zák. ve spojení s § 35 odst. 2 obč. zák.,
nelze než uzavřít, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné a že
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.
s. ř.] byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a
vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část
věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o. s. ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu