32 Odo 870/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v
právní věci žalobce V. R., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1)
Ing. P. A., 2) F., a.s., 3) S. a.s., o vydání věcí, vedené
u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 105/96, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2002, č.j. 15
Co 202/2002-389, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna
2002, č.j. 15 Co 202/2002-389, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze
dne ze dne 30. ledna 2002, č.j. 7 C 105/96-366, se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
výroku rozhodnutí druhou žalovanou a třetí žalovanou žalobci a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal po žalovaných vydání věcí, které prodal
kupní smlouvou ze dne 14. února 1996 (dále též jen „kupní smlouva“) prvnímu
žalovanému, který takto nabyté věci následně prodal druhé žalované, jež jednu z
nich přenechala do držení třetí žalované. Svůj žalobní návrh odůvodnil tím, že
zůstal vlastníkem takto prodaných věcí pro neplatnost kupní smlouvy
podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť se v
době jejího uzavření nacházel v nepříznivém zdravotním stavu a trpěl duševním
onemocněním. Vzhledem k tomu, že první žalovaný a druhá žalovaná věděli, v
jakém zdravotním stavu žalobce byla kupní smlouva uzavřena, nemohli následně
jednat v dobré víře podle § 446 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Odvolací soud v usnesení ze dne 29. června 2001, č.j. 15 Co 208/2001-306,
kterým v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. ledna 2001, č.j.
7 C 105/96-259, ve vyhovujícím výroku ve věci samé zrušil, pokládal za
správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy podle § 38
odst. 2 obč. zák. proto, že ji žalobce uzavřel ve stavu duševní choroby, jež ho
činila k takovému právnímu úkonu neschopným. Jiný názor však již měl na
aplikaci ustanovení § 446 obch. zák. Podle odvolacího soudu totiž není v
posuzované věci podstatné, zda druhá žalovaná věděla o tom, že žalobce trpí
duševní poruchou, nýbrž to, zda věděla, že v důsledku této duševní choroby byla
kupní smlouva mezi ním a prvním žalovaným neplatná a že se tedy první žalovaný
vlastníkem věcí, jichž se týkala, nestal. Jde zde tedy o posouzení intenzity
choroby žalobce v době uzavření kupní smlouvy, což je, jak patrno z
průběhu znaleckého dokazování, složité i pro fundované odborníky. Skutečnost,
že druhá žalovaná věděla o duševní chorobě žalobce, tedy sama o sobě nestačí
pro závěr, že se v posuzovaném případě ustanovení § 446 obch. zák.
neuplatní. Odvolací soud rovněž konstatoval, že důkazní břemeno o vědomosti
druhé žalované o tom, že první žalovaný není vlastníkem prodávaných věcí, má
jednoznačně žalobce, takže jakékoli pochybnosti v tomto směru jdou k jeho tíži.
Soud prvního stupně, jsa vázán shora uvedeným právním názorem odvolacího soudu,
tak zaměřil svou pozornost v dalším řízení na otázku, nakolik na posuzovaný
případ dopadá ustanovení § 446 obch. zák. (ve znění účinném do jeho novely
provedené zákonem č. 370/2000 Sb.), tedy zda druhá žalovaná v
době, kdy kupovala věci od prvního žalovaného, věděla, že první žalovaný v
důsledku neplatnosti kupní smlouvy není jejich vlastníkem. V odůvodnění
rozsudku uvedl, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně prokázáno, že
by druhé žalované bylo známo, že je kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a
prvním žalovaným v důsledku duševní poruchy žalobce absolutně neplatná a první
žalovaný se vlastníkem věcí stát nikdy nemohl. Proto žalobu zamítl, a
to nejen proti druhé žalované, ale i proti třetí žalované, držící
předmětnou věc se souhlasem druhé žalované, tedy oprávněně.
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci soudu
prvního stupně, který jeho závazné pokyny dodržel a dokazování v potřebném
rozsahu doplnil, ztotožnil a na odůvodnění jeho rozsudku pro jeho přesvědčivost
odkázal. Shodně se soudem prvního stupně pohlížel i na novelizaci
ustanovení § 446 obch. zák. (provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.) jako na
argument pro užší výklad původního zákonného textu. V odůvodnění svého rozsudku
dále uvedl, že toto ustanovení nelze vykládat tak, jak činí žalobce ve svém
odvolání a to v tom směru, že by vědomost statutárních orgánů druhé žalované o
duševní chorobě žalobce znamenala sama o sobě vědomost o neplatnosti kupní
smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným, když i pro odborníka
psychiatra bylo obtížné zvážit, zda v době uzavření smlouvy byla choroba tak
intenzivní, že činila žalobce neschopným k právním úkonům. Podle odvolacího
soudu ani personální propojení mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou nemůže
z hlediska ustanovení § 265 obch. zák. vyloučit důsledek ustanovení § 446 obch.
zák., tedy to, že druhá žalovaná nabyla vlastnické právo přesto, že se první
žalovaný nestal vlastníkem převáděných věcí. Proto domáhal-li se
žalobce vindikační žalobou ochrany svého vlastnického práva, chybí na jeho
straně aktivní legitimace a zamítnutí žaloby soudem prvního stupně označil za
věcně správné rozhodnutí
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl nesprávné
právní posouzení věci. Za právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř., která je v napadeném rozhodnutí řešena, označil aplikaci ustanovení §
446 obch. zák., na jehož nesprávný výklad v posuzované věci poukázal. Dle
názoru dovolatele nelze vyložit toto ustanovení zúženě tak, že o neplatnosti
kupní smlouvy musí kupující vědět, nýbrž postačí, jsou-li kupujícímu známy
skutkové předpoklady neplatnosti právního úkonu. Dále v dovolání namítl, že
aplikace tohoto ustanovení je v tomto případě vyloučena, jelikož první žalovaný
a druhá žalovaná zneužili situace žalobce a jejich jednání bylo v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).
Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a aby vrátil věc příslušnému soudu k dalšímu
řízení.
Podle vyjádření druhé žalované k dovolání napadené rozhodnutí za zásadně právně
významné považovat nelze, a proto navrhla, aby ho dovolací soud pro jeho
nepřípustnost odmítl. Pro případ jeho věcného projednání pak poukázala zejména
na uzavření kupní smlouvy mezi ní a prvním žalovaným jakožto obchodního
závazkového vztahu v dobré víře a namítla, že mezi nimi o spekulativní
převod majetku, ani o kolizi s ustanovením § 265 obch. zák. nešlo.
Odvolávajíc se na příslušný znalecký posudek dále poukázala na to, že
žalobce byl v inkriminované době schopen posoudit následky svého jednání a toto
jednání ovládnout, o čemž podle ní svědčí i jeho určitá opatření v
podnikatelské činnosti již v průběhu hospitalizace, která dále konkretizovala.
Druhá žalovaná se s právním posouzením věci odvolacím soudem, který dle jejího
názoru ve výkladu ustanovení § 446 obch. zák. nepochybil, ztotožnila.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. ledna 2003, č.j. 32 Odo 632/2002-408,
dovolání žalobce zamítl. Jak uvedl v jeho odůvodnění, šlo v projednávaném
případě o posouzení nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě kupní
smlouvy uzavřené podle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Vycházeje z
ustanovení § 446 obch. zák. ve znění účinném do novely provedené zákonem č.
370/2000 Sb. se ztotožnil s výkladem odvolacího soudu, že pouhá vědomost
prvního žalovaného o duševní chorobě žalobce nemůže vést k závěru, že druhá
žalovaná při uzavírání kupní smlouvy mezi ní a prvním žalovaným věděla, že
převodce (první žalovaný) vlastníkem věci není. Tomuto výkladu svědčí podle
dovolacího soudu i jazykový a historický výklad předmětného ustanovení.
Rovněž dodal, že za situace, kdy žalobce v řízení před soudy obou stupňů
neprokázal zneužití jeho nepříznivého zdravotního stavu některým ze
žalovaných, není aplikace ustanovení § 265 obch. zák. v projednávaném případě
rovněž namístě. Dovolací soud také přisvědčil odvolacímu soudu v jeho názorech,
že pouhá vědomost statutárních orgánů druhé žalované o chorobě žalobce nemůže
znamenat sama o sobě vědomost o neplatnosti kupní smlouvy a že rovněž
ani personální propojení mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou
nemůže z hlediska ustanovení § 265 obch. zák. vyloučit důsledek ustanovení §
446 obch. zák., tj. že druhá žalovaný nabyla vlastnické právo přesto, že se
první žalovaný nestal vlastníkem převáděných věcí.
Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 26.
srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. ledna 2003, č.j. 32 Odo 632/2002-408, pro rozpor s článkem 36
odst. 1 a s článkem 4 odst. 4 ve spojení s článkem 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v souladu se zásadou
minimalizace zásahu Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů odmítl návrh
žalobce na zrušení rozsudků soudů nižších stupňů citovaných ve výroku tohoto
rozhodnutí.
Podle Ústavního soudu se obecné soudy dopustily právního pochybení nesprávným
výkladem ustanovení § 446 obch. zák., který nedostatečně zohlednil působení
ústavněprávních norem citovaných ve výroku jeho rozhodnutí.
Protože ustanovení § 446 obch. zák. významným způsobem zasahuje do ústavně
zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a
jistotu účastníků obchodněprávních vztahů, lze ho podle Ústavního soudu
aplikovat jen za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny, podle něhož
musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod
šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k
jiným účelům, než pro jaké byla stanovena. Jinak řečeno, koncepci
upřednostňování dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva je třeba
současně interpretovat tak, aby byla šetřena podstata a smysl vlastnického
práva původního vlastníka a jeho ochrany podle článku 11 Listiny.
Podle Ústavního soudu však obecné soudy jimi přijatým výkladem, že v daném
případě by bylo třeba k vyvrácení právní domněnky uvedené v § 446 obch. zák.
prokázat vědomost druhé žalované o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi
žalobcem a prvním žalovaným, shora uvedené ústavněprávní normy nedodržely.
Pochybení se dopustily v hodnocení skutečnosti týkající se vazby mezi
prokázanou duševní poruchou žalobce, která jej činila nezpůsobilým k uzavření
kupní smlouvy, neplatností této smlouvy a následků pro způsobilost
druhého žalované nabýt vlastnické právo k zcizeným věcem. Pokud totiž dovodily,
že kupní smlouvu ze dne 14. února 1996 uzavřel žalobce v duševní poruše, která
jej činila k takovému právnímu úkonu neschopným, a jde tedy o absolutně
neplatný právní úkon ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., měly tento závěr
promítnout také do hodnocení způsobilosti druhé žalované nabýt následnou kupní
smlouvou vlastnické právo k předmětným věcem. Výklad ustanovení § 446 obch.
zák., podle něhož by musel žalobce prokázat nejen vědomost osoby jednající
jménem druhé žalované o jeho duševní poruše, nýbrž i její vědomost o
intenzitě této poruchy a o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a
prvním žalovaným, v daném případě nedostatečně zohledňuje působení článku 4
odst. 4 ve spojení s článkem 11 Listiny.
Ústavní soud dále konstatoval, že stanovení absolutní neplatnosti určitého
právního úkonu a vědomosti o ní je jednak věcí poznání a jednak věcí hodnocení;
je otázkou především právní kvalifikace právního úkonu, která je výsledkem
poznání a hodnocení příčiny neplatnosti (v daném případě intenzity a charakteru
duševní poruchy žalobce) a její subsumpce pod určitou právní normu. K takové
kvalifikaci je však v konečném důsledku způsobilý pouze soud, který rozhoduje o
právech a povinnostech účastníků občanskoprávních, resp. obchodněprávních
vztahů. Dovedeno ad absurdum, výklad přijatý obecnými soudy by podle Ústavního
soudu znamenal, že vědomost o tom, že prodávající není vlastníkem, by měl pouze
erudovaný psychiatr a právník v jedné osobě, a to ještě jenom osoba, která by
ex post posuzovala platnost předchozí kupní smlouvy. Takovým výkladem obecné
soudy přenesly na žalobce důkazní břemeno ohledně vyvrácení dobré víry
kupujícího (druhé žalované), kterou nelze v takovém rozsahu vůbec prokázat,
čímž absolutizovaly přednost dobré víry nabyvatele (druhé žalované) před
ochranou vlastnického práva žalobce. Tímto výkladem podle Ústavního soudu
obecné soudy nepřípustně rozšířily zákonné meze vlastnického práva jakožto
jednoho ze základních práv a ochrany vlastnického práva, čímž popřely podstatu
tohoto práva (článek 4 odst. 4 Listiny) a rovněž porušily právo žalobce na
spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud dále reagoval i na formulaci ustanovení § 446 obch. zák. ve znění
novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb., kdy došlo ke zúžení zákonné meze
ochrany vlastnického práva výslovným zpřísněním požadavků na existenci dobré
víry kupujícího a ke které podle Ústavního soudu vedla zákonodárce úvaha
zohlednit působení shora uvedených ústavněprávních norem. Zdůraznil, že
ustanovení § 446 obch. zák. ve znění před uvedenou novelou je však třeba v
konkrétním případě vždy vykládat ve světle působení základních práv a svobod
jednotlivce garantovaných ústavním pořádkem České republiky.
Nejvyšší soud proto přistoupil k novému projednání dovolání žalobce. Rozhodnutí
Ústavního soudu jsou podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky
(dále jen „Ústava“) závazná pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace,
kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlava čtvrtá,
čl. 83 a čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy (a tedy i dovolací soud) per
analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu dle ustanovení § 226 o. s. ř.
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS
156/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5,
pod č. 9, str. 63).
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož
dovoláním napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a je i důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti
podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady dovolatel
nenamítal a z obsahu spisu se ani nepodávají.
Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem a dovolacímu přezkumu tak podrobil právní závěr
odvolacího soudu, že k vyvrácení dobré víry druhé žalované by v
posuzovaném případě bylo nutné prokázat její vědomost o neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené mezi žalobcem a prvním žalovaným.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud dospěl k uvedenému závěru na základě výkladu ustanovení §
446 obch. zák. ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 370/2000
Sb., podle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající
není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické
právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn
zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Jak je uvedeno v nálezu Ústavního soudu, dopustil se odvolací soud (a shodně i
soud prvního stupně a dovolací soud) při aplikaci ustanovení § 446 obch. zák.
právního pochybení. Provedeným výkladem absolutizoval přednost dobré víry
kupující (druhé žalované) před ochranou vlastnického práva původního
vlastníka (žalobce) a nešetřil podstatu a smysl vlastnického práva původního
vlastníka a jeho ochrany, čímž porušil ústavněprávní normy (zejména článek 4
odst. 4 Listiny ve spojení s článkem 11 odst. 1 Listiny), jejichž působení
nedostatečně zohlednil. Tím v konečném důsledku porušil i právo žalobce na
spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Ústavy).
Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem
uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem, odst. 3 a odst. 5 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu