32 Odo 88/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně B. spol. s r.o., proti žalované A. spol. s r.o., o
zaplacení částky 1 165 294,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 303/96, o dovolání žalované proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2005, č.j. 7 Cmo 249/2004-160,
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze
dne 11. května 2004, č.j. 26 Cm 303/96-143, jímž Krajský soud v Ostravě
připustil, aby z řízení na straně žalobkyně vystoupila B. spol. s r.o., a na
její místo nastoupil Mgr. M. D., správce konkursní podstaty B. g. a.s.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně svým rozhodnutím, kterým vyhověl
návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupil shora označený nový
žalobce, postupoval v souladu s § 107a občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), neboť všechny formální podmínky vyžadované tímto ustanovením
byly naplněny. Dříve než bylo o věci rozhodnuto, v průběhu řízení před soudem
prvního stupně, žalobkyně navrhla a prokázala, že po zahájení řízení, konkrétně
dne 17. června 1998, nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva na jiného. Touto oběma soudy osvědčenou skutečnosti
je vklad celého podniku žalobkyně do základního jmění společnosti B. g. a.s.,
(srov. § 59 odst. 1, 3, 4 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.) v
souvislosti se založením této společnosti dne 6. března 1998, čímž došlo k
převodu práv a závazků ze žalobkyně na společnost B. g. a.s. včetně žalobou
uplatněné pohledávky. Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce (žalované), že
byla v souvislosti s rozhodováním o procesním nástupnictví zkrácena na svých
právech; jelikož šetření podmínek procesního nástupnictví podle § 107a o.
s. ř. není dokazováním o skutkovém stavu věci, není k němu třeba nařídit
jednání a případný souhlas či nesouhlas žalované s tímto návrhem nemá žádný
právní význam. K požadavku odvolatelky na sjednocení postupu při řešení
procesního nástupnictví žalobkyně ve všech čtyřech soudních sporech, které mezi
sebou účastníci řízení vedou (ve dvou případech v obráceném procesním
postavení), v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že otázku procesního nástupnictví
lze řešit pouze v souzené konkrétní věci a nikoli v ostatních sporech, na které
žalovaná v odvolání upozornila.
Za situace, kdy byl na majetek společnosti B. g. a.s. prohlášen konkurs a byl
ustaven správce konkursní podstaty, v důsledku čehož může být účastníkem řízení
o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, nikoliv
úpadce, ale konkursní správce (srov. § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), odvolací soud rozhodnutí
soudu první stupně o vstupu konkursního správce do řízení na místo dosavadní
žalobkyně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé a o
vyslovení přípustnosti odvolacím soudem, z důvodu nesprávného právního
posouzení věci.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se při rozhodování vůbec
nezabývaly a nevyrovnaly s neoddělitelným propojením společností B. spol. s
r.o. a B. g. a.s. - B. spol. s r.o. představuje jedinou majetkovou hodnotu
společnosti B. g. a.s. a současně je jejím jediným akcionářem, B. g. a.s. je
jediným vlastníkem společnosti B. spol. s r.o. Dovolatelka dále poukazuje na
zcela odlišný postoj téhož soudu prvního stupně i soudu odvolacího při řešení
otázky procesního nástupnictví žalobkyně v jiném konkrétním soudním sporu
vedeném mezi týmiž účastníky řízení, byť v obráceném procesním postavení. Podle
tvrzení dovolatelky vstupuje správce konkursní podstaty do těch soudních
řízení, v nichž „B.“ očekává možnost nějakého zisku, zatímco ve sporech, které
by mohly vést k závazkům, nadále vystupuje B. spol. s r.o. Takový postoj
žalobkyně však odporuje jak dobrým mravům, tak také obecně uznávané potřebě
předvídatelnosti závěru soudních řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud „připustil dovolání jako důvodné“ pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, který spatřuje v posouzení otázek,
jež dále popisuje (tj. zda mělo či nemělo být vydáno napadené usnesení, zda a
jak úpadce splnil oznamovací povinnost dle § 477 odst. 3 o. s. ř. – dovolatelka
patrně míří na § 477 odst. 3 obch. zák. - a jaký důsledek má její nesplnění
pro postavení žalované v řízení, zda žalobkyně informovala žalovanou včas o
změně svého postavení a označení, či zda měly soudy vzít v úvahu propojení
žalované s firmou B. g. a.s.). Odkazujíc v ostatních směrech na žalobu,
odvolání a následná podání, navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s.
ř.); není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.) zkoumat, zda řízení netrpí
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však dovolatelka
netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu
první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení
věci zpochybňovaného dovolatelkou, tj. otázkou aplikace ustanovení § 107a o. s.
ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že
po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují
převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde,
může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v
případech uvedených v § 107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení § 107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází
v důsledku hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo
povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho
účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce
citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §
107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti)
nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní
předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o
něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K
procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem
na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva
nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže
soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle § 107a odst. 1 o. s. ř.
musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod
nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na
jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl
návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného,
že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka
řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup
účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a
musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel
práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o
právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně
spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou
právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod
nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy například že
smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním
případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o
něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde).
Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které
mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní
skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta
se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního
nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136).
Z obsahu spisu se podává, že v dané věci byly všechny podmínky vyžadované
ustanovením § 107a o. s. ř. pro možný postup soudu podle jeho odstavce 2
splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé, žalobkyně
podáním ze dne 7. května 2004 (doručeným soudu prvního stupně dne 10. května
2004) navrhla změnu účastníků tak, aby z řízení sama vystoupila a na její místo
nastoupil Mgr. M. D., správce konkursní podstaty B. g. a.s. Tento návrh
odůvodnila vkladem celého svého podniku do společnosti B. g. a.s., což doložila
mimo jiné přiloženým prohlášením o převzetí nepeněžitého vkladu – vložení
podniku do základního jmění B. g. a.s. ze dne 6. března 1998 a notářským
zápisem o založení B. g. a.s. Součástí uvedeného návrhu je i informace o
prohlášení konkursu na majetek společnosti B. g. a.s., jakož i souhlas správce
konkursní podstaty B. g., a.s. se vstupem do řízení. Z uvedeného prohlášení o
převzetí nepeněžitého vkladu vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
(přechod) práva původní žalobkyně, o něž v řízení jde.
Posoudil-li za uvedené situace soud prvního stupně, že vklad celého podniku
žalobkyně do základního jmění společnosti B. g. a.s. je ve smyslu § 107a
odst. 1 o. s. ř. právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod
(přechod) práva žalobkyně, o něž v řízení jde a podle odstavce 2 tohoto
ustanovení rozhodl k návrhu žalobkyně, která tuto právní skutečnost i
souhlas nového žalobce - Mgr. M. D., správce konkursní podstaty B. g. a.s. -
se vstupem do řízení prokázala, o vstupu nového žalobce do řízení na její
místo, a odvolací soud toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, žádné
právní pochybení jim vytknout nelze.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné řešení dovolatelkou tvrzených
právně významných otázek, stejně jako její výhrady k účelovému přístupu
žalobkyně k uplatňování procesního nástupnictví i v dalších vzájemných sporech,
jakož i k nejednotnému rozhodování soudů, neboť z pohledu zákonem stanovených
podmínek procesního nástupnictví, zkoumaných v předmětném řízení v souladu
s § 107a o. s. ř., jde o skutečnosti zcela právně bezvýznamné. V této
souvislosti nelze než souhlasit s odvolacím soudem, pokud v odůvodnění
rozhodnutí vysvětlil, že otázku procesního nástupnictví lze řešit pouze v
souzené konkrétní věci a nikoli v ostatních sporech, na které žalovaná v
odvolání upozornila.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu