32 Odo 885/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce V.
S., zastoupeného opatrovnicí J. F., vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v
Karviné, proti žalovanému B. Š., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky
33 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočce v
Havířově pod sp. zn. 25 C 291/98, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 14. března 2003 č. j. 8 Co
44/2003-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března
2003 č. j. 8 Co 44/2003-177 a rozsudek
Okresního soudu v Karviné - pobočce v Havířově ze dne 26. června 2002 č. j. 25
C 291/98-157 v bodech I a II výroku, ve znění opravného usnesení ze
dne 13. prosince 2002 č. j. 25 C 291/98-169, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. května 1999 č. j. 13 Co 543/99-56
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. listopadu 1999 č. j. 25 C
291/98-91, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2000 č. j. 25 C
291/98-111, žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 18. července 2001 č. j. 13 Co 496/2001-135
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. června
2002 č. j. 25 C 291/98-157, ve znění
opravného usnesení ze dne 13. prosince
2002 č. j. 25 C 291/98-169, ve
výroku pod bodem I uložil žalovanému zaplatit žalobci částku
33 000 Kč s 19% úrokem z prodlení ročně od 24. 9. 1998 do zaplacení, ve výroku
pod bodem III zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 19% úrok
z prodlení ročně z částky 33 000 Kč od 22. 5. 1998 do 23. 9. 1998 a ve výroku
pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že
18. 11. 1994 žalobce jako kupující uzavřel s žalovaným jako prodávajícím kupní
smlouvu o prodeji osobního vozu Škoda 105 L za kupní cenu
33 000 Kč, kterou mu uhradil při předání vozu. Později bylo zjištěno, že
vozidlo bylo již dříve odcizeno R. N. K výzvě Obvodního oddělení Policie ČR v
O. pak žalobce vydal předmětný automobil tomuto orgánu,
který ho pak vrátil vlastníku. Soud prvního stupně tato skutková zjištění
posoudil v souladu s předchozím zrušujícím usnesením odvolacího soudu tak, že
kupní smlouva účastníků je absolutně neplatná, když touto smlouvou žalovaný
disponoval věcí, ke které mu nesvědčilo vlastnické právo. Přijetím žalované
částky na základě neplatné smlouvy pak došlo na straně žalovaného k
bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat, a to s ohledem na § 457
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), který ukládá účastníku neplatné smlouvy
povinnost vrátit druhému účastníku této smlouvy vše, co podle
ní dostal. V této věci je tímto plněním žalovaná částka. Soud prvního stupně
nepřihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným a v souladu s názorem
odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím usnesení aplikoval v části
týkající se promlčení § 107 odst. 3 ObčZ, který vylučuje možnost přihlédnout k
námitce promlčení v případě, že druhá strana by nemohla při povinnosti
vzájemného vracení přijatých plnění podle § 457 ObčZ uplatnit taktéž námitku
promlčení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. března
2003 č. j. 8 Co 44/2003-177 rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení,
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal
skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, stejně jako právní
posouzení věci, které vycházelo z jeho předchozího zrušovacího usnesení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, které spatřuje v
aplikaci § 457 ObčZ odvolacím soudem na předmětnou věc. Při
absolutní neplatnosti kupní smlouvy účastníků, kdy žalovaný nebyl nikdy
vlastníkem převáděného vozidla, se podle názoru dovolatele jedná u žalobce o
jeho samostatný nárok na vrácení kupní ceny a nejde tudíž o
synallagmatický závazek mezi účastníky. Žalobce se proto podle dovolatele mohl
domáhat pouze majetkového prospěchu získaného plněním z neplatného právní úkonu
podle § 451 odst. 2 ObčZ. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je pak nutno
i námitku promlčení vznesenou žalovaným posuzovat podle § 107 odst. 1 a § 100
odst. 1 ObčZ, když bylo prokázáno, že žalobce se o odcizení dozvěděl 5. 1.
1995. Podle názoru dovolatele dopadá režim § 107 odst. 3 ObčZ pouze na ty
nároky z neplatné nebo zrušené kupní smlouvy, kdy vydání
věci není ohroženo v důsledku nepromlčitelnosti vlastnického
práva ani po uplynutí delší doby, kdežto nárok na
vydání peněžitého protiplnění se promlčuje. V dané věci však dovolateli jako
prodávajícímu nikdy nesvědčilo vlastnické právo ke koupené věci, tudíž by se
nemohl oprávněně domáhat po žalobci vydání koupené věci z titulu vrácení
poskytnutého plnění z neplatné smlouvy. Soud měl proto přihlédnout k námitce
promlčení vznesené dovolatelem. Pokud tak soud neučinil, není jeho rozhodnutí
správné, a proto dovolatel navrhuje zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového
vymezení v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V projednávané věci je nepochybné, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně
obohatil tím, že od něj přijal kupní cenu podle absolutně neplatné smlouvy (§
39 a § 451 odst. 2 ObčZ).
Nárok účastníka smlouvy na vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy je nárokem
podmíněným ze zákona povinností vrátit druhému účastníkovi to, co se získalo za
kupní cenu, jejíhož vrácení se kupující domáhá (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR č. j. Cpj 34/74 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu ČSFR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR
č. 5, ročník 1975, strana 145 a 146). Žaluje-li např. žalobce o vrácení věci z
neplatné kupní smlouvy, soud žalobě vyhoví tak, že ve výroku rozsudku vyjádří
vzájemný (synallagmatický) závazek obou účastníků neplatné smlouvy k vrácení
plnění z obou stran – v posuzované věci by tedy soud uložil žalovanému vrátit
žalobci přijaté peněžní plnění oproti povinnosti žalobce vrátit žalovanému vůz
koupený na základě neplatné kupní smlouvy. V případě
nemožnosti vydání takového rozhodnutí vzhledem k tomu, že odcizená věc byla
kupujícím vrácena orgánům policie za účelem vydání jejímu vlastníku, je nutno
vycházet ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1987 č.
j. Cpj 41/87, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1988, str. 21; podle tohoto stanoviska platí, že „účastník
neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc, splní povinnost vrátit plnění
přijaté z neplatné smlouvy podle ustanovení § 457 odst. 1 ObčZ také tehdy,
jestliže vydá věc poškozenému. Činí tak totiž za toho, kdo věc poškozenému
odcizil a prodal; plní proto současně uvedenou povinnost, kterou má vůči
druhému účastníkovi neplatné smlouvy, i když tento subjekt mu není znám. Ten,
kdo věc odcizil, by již nemohl úspěšně požadovat vrácení
plnění z neplatné smlouvy.“
Pokud tedy odvolací soud posoudil vzájemné nároky účastníků řízení
vyplývajícími z neplatné kupní smlouvy podle § 457 odst. 1 ObčZ jako jejich
synallagmatický závazek, přičemž žalobce jako kupující svoji povinnost
účastníka neplatné smlouvy - vrátit druhému účastníku plněné převzaté na
základě této smlouvy splnil tak, že odcizený automobil vydal prostřednictvím
příslušného orgánu jeho vlastníku, vychází jeho rozsudek v této části ze
správného právního posouzení věci a dovolatel se mýlí, pokud považuje nárok
žalobce na vrácení kupní ceny za samostatný nárok bez vztahu k
nároku dovolatele.
Podle § 107 odst. 3 ObčZ platí, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené
smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k
námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník
mohl promlčení namítat. Zákon zde vylučuje vznik nepřípustné nerovnováhy, která
by mohla vzniknout typicky při kupní smlouvě, kdy vydání věci pro
nepromlčitelnost vlastnického práva není ohroženo uplynutím doby, zatímco právo
na vydání peněžního protiplnění promlčení podléhá. Nelze pominout, že v
případě, kdy pro neplatnost nebo zrušení kupní smlouvy
podává žalobu na vydání bezdůvodného obohacení vlastník věci, nejde jen o
žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž současně i o žalobu vlastnickou
a právo vlastnické se vzhledem k § 100 odst. 2 ObčZ nepromlčuje. Na tom nic
nemění to, že původní vlastník věci může v takovém případě své vlastnické právo
uplatnit jen za podmínky, že sám nabídne, případně je ochoten vrátit plnění,
které sám v rámci neplatné nebo zrušené smlouvy obdržel (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ČR z 21. 3. 1975, sp. zn. 2 Cz 3/75). Ustanovení § 107 odst. 3
ObčZ však míří pouze na ty případy
synallagmatických závazků, kdy na jedné straně stojí právo, které se promlčuje,
a na druhé straně právo nepromlčitelné, tedy případy, kdy oproti sobě stojí
právo na vydání peněžitého plnění vůči vlastnickému právu, tedy jedinému
majetkovému právu, které se podle občanského zákoníku nepromlčuje (s výjimkou
práv z vkladů na vkladních knížkách po dobu trvání vkladového vztahu - § 100
odst. 3 ObčZ).
V posuzované věci proti sobě stojí právo žalobce jako kupujícího na vrácení
kupní ceny věci z neplatné smlouvy uplatněné vůči žalovanému jako
prodávajícímu, který však nikdy vlastníkem předmětné věci nebyl a nedisponuje
tedy žádným nepromlčitelným právem. Aplikace § 107 odst. 3 ObčZ, který se, jak
výše uvedeno, uplatní pouze v případech, když na jedné
straně stojí právo vlastnické oproti jinému právu, tedy není v posuzované věci
možná a odvolací soud, pokud postupoval při posuzování námitky promlčení
vznesené žalovaným podle § 107 odst. 3 ObčZ, věc nesprávně právně posoudil.
Uplatněný dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu, který byl dotčen
odvoláním, i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu