32 Odo 887/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Ing. J. H.,
zastoupeného, advokátem, proti žalované D., a. s., zastoupené,
advokátem, o zaplacení částky 43 870 132 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 48/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004
č. j. 12 Co 584/2003 - 281, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. června 2003 č. j. 28 C 48/98 -
257, po té co Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2000 č. j. 12 Co
286/2000 - 161 a 12 Co 287/2000 - 161 zrušil předcházející
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 1999 č. j. 28 C 48/98 - 133
ve znění usnesení ze dne 28. března 2000 č. j.
28 C /98 - 153, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, opět dalším
rozsudkem ze dne 24. dubna 2002 č. j. 28 C 48/98 - 226 zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci
částku 43 870 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% ročně z
částky 5 992 876 Kč od 7. 10. 1992 do zaplacení, z částky 3 188 483
Kč od 16. 10. 1992 do zaplacení, z částky 3 188 438
Kč od 27. 11. 1992 do zaplacení, z částky 9 190 314 Kč od 1. 7.
1993 do zaplacení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2004 č. j. 12 Co 584/2003 -
281 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 43
120 132 Kč (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ohledně částky 750 000 Kč a úroku z prodlení z částky 43
870 132 Kč a vrátil mu v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení
(výrok II.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované
zaplatit žalobci 750 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 17% ročně z částky 5 992
876 Kč od 7. 10. 1992 do zaplacení, z částky 3 188 438 Kč
od 16. 10. 1992 do zaplacení, z částky 3 188 438 Kč od 27. 11.
1992 do zaplacení, z částky 9 190 314 Kč od 16. 3.
1993 do zaplacení a z částky 22 310 066 Kč od 1. 7.
1993 do zaplacení, současně rozhodl o náhradě nákladů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2004 č. j. 12 Co 584/2003 -
281 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, jakož i s jeho závěry ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že
žalobce neprokázal vznik škody v souvislosti s tím, že zaplatil právnímu
předchůdci žalované nájemné ve výši 75 000 Kč ve druhém pololetí r. 1992 a v
prvním pololetí r 1993 za objekt, který nemohl ve sjednaném rozsahu využívat. V
dané věci tak nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za
škodu na straně žalované ve smyslu § 145 hospodářského
zákona.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce namítá, že soud neustanovil znalce k vypracování
potřebného znaleckého posudku, když již dříve jmenovaného znalce odvolal
Soudy dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení věci, neboť
dokazování nebylo provedeno v dostatečné míře a neměly tak dostatek skutkových
zjištění. Dovolatel dále namítá, že výše nákladů řízení, kterou je povinen
uhradit, je způsobena průtahy v jednání, jež nebyly
způsobeny žalobcem. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, případě rovněž rozsudek
soudu prvního stupně, a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně
zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu
prvního stupně, kterým nebylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším
rozsudku, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v
intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho,
že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o
zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se
otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových,
které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V posuzované věci však dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
netvrdil a námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího
soudu spočívá, nevznesl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou
otázku zásadního právního významu, kterou by dovolatel v dovolání namítal, není
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
K námitce dovolatele, že odvolací soud neustanovil znalce k vypracování
potřebného znaleckého posudku, čímž zatížil řízení vadou, která mohl mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by
dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§
242 odst. 3 věta druhá). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c ) o. s. ř.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení
občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; dovolací soud proto takové dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první), odmítl jako nepřípustné /§ 243b odst. 5 věta první, § 218
písm. c) o. s. ř. /.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu