32 Odo 893/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. S., s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1) M. F., spol. s r.o., 2) Mgr. M. P., advokátovi, správci konkursní podstaty úpadkyně B. a.s., o nařízení předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Nc 4/2002, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2003, č.j. 7 Cmo 526/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2002, č.j. 34 Nc 4/2002-42, o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se právních úkonů vedoucích k převodu vlastnictví osobního automobilu, blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí, na jakoukoliv třetí osobu, vyjma žalobkyně (první věta výroku). Dále uložil Městskému úřadu v Klatovech neprovádět zápis skutečností blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (druhá věta výroku) a žalobkyni povinnost podat do třiceti dnů od právní moci usnesení žalobu ve věci samé (třetí věta výroku). Odvolací soud
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtá věta a pátá věta výroku).
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkl nesprávně zjištěný skutkový stav, jakož i pochybení v právním posouzení věci. Podle mínění dovolatele mu soud uložil předmětnou povinnost, ačkoli ho jako správce konkursní podstaty ve výkonu jeho práv a povinností, které mu svěřuje zákon, omezit nelze. Poukázal na to, že podmínky pro vydání předběžného opatření vymezené v ustanovení § 74 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nebyly splněny, neboť podle jeho přesvědčení nebylo třeba zatímně upravit jeho poměry a ani nebyla odůvodněna obava, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí. Dále namítl, že soud měl postupovat podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalobkyni vůči němu, který pouze plnil své zákonné povinnosti a svým chováním příčinu k podání návrhu na vydání předběžného opatření nezavdal, nepřiznat. Výhradu vznesl i proti označení jeho osoby jako účastníka řízení v usneseních soudů obou stupňů. Poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci navrhl, aby do řízení vstoupila … banka, a.s. jako vedlejší účastník na straně žalobkyně a aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení o nařízení předběžného opatření, které zpravidla meritornímu rozhodnutí soudu předchází, nemůže mít (již s ohledem na svůj účel) povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Pokud pak dovolatel zpochybňoval správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, majícího charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 ani v této části dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že písemné vyhotovení napadeného usnesení neobsahovalo poučení o tom, zda lze proti němu podat dovolání. Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být pouze zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu