NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 90/2002-127
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Hampla a JUDr. Františka Faldyny CSc., v právní věci žalobce J. O., s. d.,
proti žalované o. K., zastoupené JUDr.L. B., advokátem, o zaplacení 5.000.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 1/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května
2001, č.j. 15 Co 886/2000-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2001,
č.j. 15 Co 886/2000-88, se zrušuje a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v
Opavě ze dne 23. června 2000, č.j. 7 C 1/2000-43, kterým tento soud zamítl
žalobu o zaplacení 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Proti svému
rozsudku připustil odvolací soud dovolání k řešení otázek zásadního právního
významu, a to 1. zda neoprávněný majetkový prospěch vznikl žalované a 2. k
počátku běhu subjektivní prekluzivní a promlčecí lhůty
k vydání neoprávněného majetkového prospěchu.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud vycházel ze správných zjištění soudu
prvního stupně, že mezi žalobcem a MNV K. byla uzavřena dne 4.2.1988
hospodářská smlouva o spolupráci podle § 164 hospodářského zákoníku
(zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
též jen „hosp. zák.“), jejímž obsahem byly práva a závazky stran při výstavbě
nákupního střediska v K. v akci „Z“, že tato smlouva byla změněna dodatkem ze
dne 13.9.1989 a téhož dne byla uzavřena podle § 360a hosp. zák. a vyhlášky č.
151/1978 Sb. hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků. Podle druhé
smlouvy plnil žalobce žalované 5.000.000,- Kč, a to i přesto, že přípisem ze
dne 2.5.1990 jí sdělil, že není schopen realizovat další financování výstavby
nákupního střediska z vlastních zdrojů. Hospodářskou smlouvu ze dne 4.2.1988
právně vyhodnotil odvolací soud jako absolutně neplatnou pro rozpor s vyhláškou
číslo 90/1984 Sb. o správě národního majetku, podle které nemohly národní
výbory vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se v souvislosti s nově
vytvářeným národním majetkem. Smlouvu ze dne 13.9.1989 shledal rovněž neplatnou
podle ustanovení § 21 odst. 1 hosp. zák., neboť neobsahuje náležitosti
stanovené v § 360a hosp. zák. a v § 5 písmeno a) bodu 5 vyhlášky č. 151/1978
Sb. o sdružování prostředků socialistických organizací, a to způsob finančního
vypořádání v případě odstoupení od smlouvy a náležitosti stanovené v § 5
písmeno b) bodu 5 téhož předpisu.
Vzhledem k tomu, že obě smlouvy odvolací soud shledal neplatnými a žalobce
podle smlouvy ze dne 13.9.1989 zaplatil žalované 5.000.000,- Kč, jedná se o
plnění bez právního důvodu podle § 123 hosp. zák., které je
povinna organizace, jež plnění přijala, vrátit. Objektivní lhůta pro vydání
neoprávněného majetkového prospěchu počala plynout dnem úhrady jednotlivých
splátek.Jde-li o subjektivní lhůtu považoval odvolací soud za rozhodné datum
pro počátek jejího běhu den 10.2.1993, kdy žalobce prohlásil, že nemá
prostředky na dostavbu nákupního střediska a nemá zájem o jeho dostavbu,
nevzdává se však nároku na finanční vypořádání. Od tohoto data začala běžet
subjektivní prekluzivní lhůta k vydání neoprávněného majetkového prospěchu u
splátek do 1.5.1990 podle § 131 odst. 4 hosp. zák. ve znění platném do
30.4.1990 a činila jeden rok. Začala běžet ode dne, kdy se žalobce dověděl, že
neoprávněný majetkový prospěch byl získán a kdo jej získal. U splátek
zaplacených po 1.5.1990 platí úprava provedená novelou hospodářského zákoníku,
zákonem č. 103/1990 Sb. Subjektivní lhůta podle této úpravy činila dva roky a
počátek jejího běhu byl upraven shodně. Odvolací soud uzavřel, že právo žalobce
na vydání neoprávněného majetkového prospěchu je zčásti prekludováno a zčásti
promlčeno, neboť žaloba byla podána 16.11.1999, tedy po
uplynutí prekluzivní lhůty, jde-li o splátky zaplacené do 30.4.1990 i promlčecí
lhůty, jde-li o splátky zaplacené po 1.5.1990, neboť žalovaná vznesla námitku
promlčení. Běh a povahu lhůt posoudil odvolací soud v souladu s ustanovením
článku III zákona č. 103/1990, kterým se mění a doplňuje
hospodářský zákoník.
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně stanovil
datum rozhodné pro běh prekluzivní subjektivní lhůty a stejně tak i subjektivní
promlčecí lhůty k vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Má za to, že u
splátek zaplacených do 1.5.1990 je nutno aplikovat § 131 odst. 4
hosp. zák. ve znění platném do 1.5.1990 a u splátek uhrazených po
tomto datu pak § 131b odst. 2 hosp. zák. ve znění novely provedené zákonem č.
103/1990 Sb. Z hlediska běhu subjektivních lhůt, jak prekluzivních, tak
promlčecích, namítá, že soudy se měly pečlivě zabývat zkoumáním okamžiku, kdy
se žalobce dověděl o tom, že byl získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo
jej získal, a to v kontextu všech skutkových zjištění učiněných okresním i
krajským soudem. Je přitom nutné vycházet z faktu, že mezi účastníky bylo
jednáno tak, jako by smlouvy byly platné. To dokládá fakt, že účastníci
uzavřeli dne 9.9.1998 smlouvu o zrušení závazků, a tedy přinejmenším do tohoto
data neměla žádná ze smluvních stan ani tušení, že
smlouvy jsou neplatné. Před tímto datem neměl žalobce ani tušení o tom, že byl
získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo jej získal.Poukazuje v této
souvislosti na to, že i odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že
neuzavřený právní vztah trval do 9.9.1998, kdy obě strany uzavřely smlouvu o
zrušení závazků z těchto smluv a zavázaly se provést vzájemné vypořádání.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká pochybení v tom, že při svém rozhodování
vycházel ze zápisu ze dne 10.2.1993 a stanovil uvedené datum jako rozhodné pro
běh prekluzivní i promlčecí subjektivní lhůty. Žalobce k tomuto datu nemohl
vědět, že byl získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo jej získal. Stejný
závěr pak činí dovolatel ohledně dokumentu ze dne 14.11.1996, z jehož obsahu
rovněž neplyne, že by účastníci projednávali otázku neplatnosti uzavřených
hospodářských smluv. Oba zápisy tak byly odvolacím soudem interpretovány
způsobem, díky němuž dospěl soud k závěru, který je v přímém rozporu se
skutečným obsahem vzájemných jednání mezi žalobcem a
žalovanou.
Ve vyjádření žalovaná poukazuje na to, že stanovení počátku běhu subjektivní
promlčecí a prekluzivní lhůty závisí na okamžiku, kdy nastane určitá právní
skutečnost, tedy v daném případě placení finančních prostředků a vědomí, komu
jsou tyto finanční prostředky placeny a nikoliv na úsudku poškozeného o tom,
kdo za neoprávněný majetkový prospěch odpovídá. Závěr učiněný odvolacím soudem
ohledně počátku běhu zmíněných lhůt považuje za správný.
Podle bodu 17., hlavy I. části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., kterým se
mění z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací
soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15.,
hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1.lednem 2001.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém
potvrzujícím rozsudku vyslovil přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí pro
řešení vymezených právních otázek, a je i důvodné, i když z jiných důvodům než
které uplatnil dovolatel.
K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž došlo v řízení před
odvolacím soudem, a které představují současně dovolací důvod podle ustanovení
§ 241 odst. 3 písmeno a) o. s. ř., je dovolací soud povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dospěje-li
dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo některou z
uvedených vad v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., musí vždy napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušit.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a § 241 odst. 3 písm. a) o. s.
ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
f) o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č.
1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Vedle případů, kdy
účastník nebyl přibrán do řízení (§ 94 o. s. ř.), kdy účastníku byl ustanoven
opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené
předpoklady, kdy soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci
jednáno, nebo kdy soud věc projednal v rozporu s
ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, je podle ustálené
judikatury soudů dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř. dán také tehdy, jestliže odvolací soud v rozporu se
zásadou dvouinstančnosti (jde o jednu ze základních zásad, na níž je založeno
občanské soudní řízení) věc projedná a rozhodne, aniž by ji také projednal a
rozhodl o ní soud prvního stupně, a tímto postupem tak znemožní účastníku právo
domáhat se řádným opravným prostředkem přezkoumání skutkových zjištění a
právních závěrů o této věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 7. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2176/98, uveřejněný pod č. 40 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2001).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1, věta
první, o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém
případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95
odst. 2 o. s. ř.).
Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř.
také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby
uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s
dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1.
1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout;
dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.
O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného
než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného
skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v
případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a
stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu
věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
V posuzovaném případě se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 5.000.000,-
Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1999 do zaplacení. Uvedené plnění
požadoval - jak vyplývá z obsahu žaloby ze dne 16.11.1999 – na základě
smlouvy o výstavbě nákupního střediska v K. v akci „Z“ a o
uspořádání vlastnických poměrů po dokončení výstavby uzavřené dne 4.2.1988 a
hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků pro účely výstavby tohoto
střediska. Obsahem těchto hospodářských smluv byl závazek žalované vystavět v
K. nákupní středisko, které mělo být po dokončení díla převedeno do vlastnictví
žalobce za kupní cenu 13.125.000,- Kč. V průběhu výstavby měl žalobce na její
provedení poskytnout celkem 9.840.000,- Kč. Do 10.7.1991 zaplatil 5.000.000,-
Kč, za něž byla postavena hrubá stavba. V důsledku změn ekonomických podmínek
nebyla žalovaná schopna stavbu za dohodnutou cenu dokončit. Navýšení finančních
prostředků však bylo pro žalobce nepřípustné, proto trval na původní smlouvě,
případně na zrušení smluvního vztahu. Nakonec dne 9.9.1998 byla uzavřena
smlouva o zrušení závazků z původních smluv s tím, že mezi smluvními stranami
bude provedeno vzájemné vypořádání. Na základě takto vymezeného skutkového
základu věci (předmětu řízení) soud prvního stupně rozhodl o žalobě.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (v podání ze dne 24.10.2000,
kterým bylo odvolání zdůvodněno a zejména pak v podání ze dne 27.11.2000, jímž
bylo podané odvolání doplněno) však žalobce požadované plnění 5.000.000,- Kč s
12% úrokem z prodlení od 1.6.1999 do zaplacení již nedovozoval z důvodu
uzavřených hospodářských smluv ohledně výstavby nákupního střediska v K., jež
jím byla financována, nicméně nakonec k jejímu dokončení nedošlo, ale
požadoval je proto, že - podle jeho tvrzení – převedl bez
právního titulu na účet tehdy MNV K. 5.000.000,- Kč a tuto skutečnost je třeba
hodnotit jako neoprávněný majetkový prospěch žalované získaný na úkor žalobce,
který vznikl okamžikem připsání uvedené částky na její účet. Ztotožnil se
přitom s názorem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti smlouvy ze dne
13.9.1989 a netvrdil již dále, že žalovanou částku požaduje jako důsledek
neplnění hospodářské smlouvy. Z hlediska skutkového ohledně nově tvrzeného
neoprávněného majetkového prospěchu uváděl, že cena majetku, který byl
žalovanou pořízen ze získaného majetkového prospěchu, je irelevantní.
Rozhodující je právě pouze to, že bylo plněno bez právního důvodu. Dále uváděl
skutková tvrzení ohledně počátku běhu promlčecí lhůty případného promlčení
práva na vydaní neoprávněného majetkového prospěchu, a to že se nemohl dovědět
o existenci neoprávněného majetkového prospěchu dříve než po 9.9.1998, kdy byla
uzavřena smlouva o zrušení závazků plynoucích z hospodářské smlouvy ze dne
13.9.1989, neboť do té doby bylo mezi účastníky jednáno tak, jako by smlouva
byla platná. Tvrdil proto, že subjektivní dvouletá promlčecí lhůta počala běžet
nejdříve dnem 10.9.1998 a objektivní desetiletá promlčecí lhůta pak běží pro
každou splátku na částku 5.000.000,- Kč samostatně ode dne, kdy byla každá
jednotlivá splátka zaplacena.
Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nárok žalobce na zaplacení části ceny
poskytnuté na řádné provedení stavebního díla podle uzavřené hospodářské
smlouvy, je z hlediska skutkového základu (předmětu řízení) nárokem zcela
odlišným od nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který vzniká
proto, že bylo plněno bez právního důvodu. Žalobce tím, co uvedl v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně o důvodu, proč požaduje po žalovaném
zaplacení částky 5.000.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1.6.1999 do
zaplacení, nezměnil jen právní posouzení v žalobě uplatněného
nároku (což samozřejmě není změnou žaloby), ale ve skutečnosti uplatnil nárok
nový (nárok, který za řízení před soudem prvního stupně
nepožadoval). I když nadále požadoval zaplacení částky 5.000.000,-
Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1.6.1999 do zaplacení (jako v řízení
před soudem prvního stupně), představoval tento jeho úkon - jak vyplývá z výše
uvedeného - změnu žaloby (upuštění od skutkového tvrzení uzavření hospodářské
smlouvy), uplatněnou v odvolacím řízení, která je - jak rovněž uvedeno výše -
zásadně přípustná. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že
žalobce v odvolání výslovně neuvedl, že také mění žalobu, neboť soud je povinen
posuzovat každý úkon účastníka řízení (tedy i odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně) podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně (v tomto případě
nesprávně proto, že neúplně) označen (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Odlišné
právní důvody – uzavřená hospodářská smlouva a neoprávněný majetkový prospěch –
představují naprosto rozdílné právní instituty, jejichž skutková podstata
vykazuje navzájem zcela jiné obsahové a formální náležitosti (znaky).
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že projednal žalobcem změněnou žalobu,
rozhodl o ní, a vymezil v souvislosti s touto změnou také otázky zásadního
právního významu pro řízení dovolací ve výroku svého rozsudku, aniž by podle
ustanovení § 211 a § 95 o. s. ř. svým usnesením změnu žaloby připustil. V
důsledku toho, že takto změněnou žalobu neprojednal a nerozhodl o ní soud
prvního stupně, došlo k tomu, že ve věci bylo v rozporu se
zásadou dvouinstančnosti občanského soudního řízení rozhodnuto pouze odvolacím
soudem v jediném stupni. Postupem odvolacího soudu tedy byla účastníku řízení
(žalobci) odňata možnost jednat před soudem prvního stupně a v důsledku toho
též možnost domáhat se cestou řádného opravného prostředku přezkoumání závěrů
soudu o tom, že jeho nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu je
zčásti prekludován a z části promlčen.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto
rozsudek odvolacího soudu, aniž by se věcně zabýval jím vymezenými otázkami
zásadního právního významu, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta
první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.),
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náklech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. březena 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu