32 Odo 90/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně České republiky – S. s. h. r., proti žalované A. D.
E. s.r.o., o náhradu škody naturálním plněním, vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 14 C 102/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2003, č.j.
17 Co 200/2001-182, ve znění usnesení ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co
200/2001-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalované náhrady
škody ve formě naturálního plnění dodáním 14.810 kg hliníku v
ingotech v jakosti 99 % hliníku. Svůj žalobní nárok odůvodnila tvrzením o
porušení uzavřené smlouvy o ochraňování federálních hmotných rezerv č. 34/91 ze
dne 29. srpna 1991 ze strany žalované tím, že nezabezpečila náležitou ochranu
hliníkových ingotů, v důsledku čehož došlo k jejich odcizení.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. března 2001, č.j. 14 C 102/99-152,
zamítl žalobu o dodání 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku
(výrok I.), dále v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o
náhradu škody v naturálním plnění dodáním 2.566 kg hliníku v ingotech (výrok
II.) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.), ani
státu právo na soudní poplatek (výrok IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl
poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. února 1999,
č.j. 10 Cmo 255/98-137, aniž se zabýval věcí
samou, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna
1998, č.j. 25 Cm 1019/93-107, a věc postoupil Okresnímu soudu v Děčíně jako
soudu věcně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že v daném případě rozhodoval
věcně nepříslušný soud.
Soud prvního stupně, vycházeje při řešení otázky, zda žalovaná vynaložila
veškeré úsilí při ochraně federálních hmotných rezerv, ze smlouvy o
ochraňování č. 34/91 ze dne 29. srpna 1991 a z usnesení vlády č. 346/1991
Sb., dospěl k závěru, že žalovaná smluvní podmínky neporušila a že vynaložila
veškeré úsilí k tomu, aby škodě bylo v důsledku krádeže zabráněno. Žalovaná
se tak zprostila odpovědnosti za škodu ve smyslu § 145 odst. 2 hospodářského
zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co
200/2001-182, ve znění usnesení ze dne 18. září 2003, č.j. 17 Co 200/2001-183,
rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku změnil tak, že žalované uložil
povinnost dodat žalobkyni 14.810 kg hliníku v ingotech v jakosti 99 % hliníku
(bod I. výroku), nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
žádnému z účastníků (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit
České republice soudní poplatek ve výši 62.800,- Kč (bod III. výroku). Ve
zbývajícím rozsahu zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl
odvoláním žalobkyně napaden.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, se ztotožnil s jeho právním hodnocením potud, že účastníci
uzavřeli v režimu hospodářského zákoníku platnou smlouvu. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že její podstatou bylo v souladu s ustanovením § 352 hosp.
zák. ochraňování svěřeného majetku, nikoli jeho úschova, jak v odvolacím řízení
namítala žalovaná. S ohledem na skutečnost, že správa národního majetku (a tedy
i základ úpravy dané problematiky) byla v rozhodné době (tj. v roce 1991, kdy
byla smlouva mezi účastníky uzavřena) upravena pouze ve sféře hospodářského
práva, není možné na předmětný smluvní vztah vztáhnout občanskoprávní úpravu,
konkrétně občanský zákoník ve znění účinném od 1. ledna 1992, jak požadovala
žalovaná.
V otázce rozsahu odpovědnosti žalované za svěřené hodnoty vyšel odvolací
soud z předmětné smlouvy ze dne 29. srpna 1991 uzavřené mezi účastníky,
konkrétně z jejího ujednání o náhradě případné škody na svěřeném majetku formou
naturální restituce v množství a kvalitě materiálu odpovídajícím tomu, na němž
byla škoda způsobena. Toto smluvní ujednání podle odvolacího soudu plně
odpovídá ustanovení § 147a hosp. zák. a má tak v daném případě přednost před
úpravou zakotvenou v hospodářském zákoníku.
Z provedených důkazů, jakož i z rozhodnutí, jímž byl pachatel shledán
vinným a odsouzen za prokázanou trestnou činnost, podle
odvolacího soudu vyplývá, že jeho nezákonné jednání bylo dlouhodobé, což svědčí
o nesplnění závazku žalované k řádné ochraně svěřeného majetku, která se nemůže
vyvinit z odpovědnosti v důsledku toho, že k úbytku na svěřených
majetkových hodnotách došlo v přímé souvislosti s trestným činem třetí osoby.
Na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil pro posouzení důvodnosti žalobního
nároku jako právně nevýznamnou skutečnost, že pověřené osoby žalobkyně
prováděly kontrolu podmínek, jež žalovaná vytvořila k ochraně svěřených hodnot.
Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat existenci
okolností, jež by svědčily o naplnění zákonných podmínek pro zproštění se její
odpovědnosti za vzniklou škodu ve smyslu § 145 odst. 2 hosp.
zák., a proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil a žalobě
vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci
odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tohoto právního
pochybení se dopustil odvolací soud podle dovolatelky nesprávným podřazením
právního vztahu účastníků založeného smlouvou o ochraňování hmotných rezerv č.
34/91 pod režim hospodářského zákoníku, konkrétně pod jeho ustanovení § 352,
jakož i opomenutím posouzení okolností spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody.
Dovolatelka setrvala na své obraně z odvolacího řízení o nutnosti vycházet v
souzené věci z občanskoprávní úpravy, konkrétně z ustanovení § 753 obč. zák. s
odkazem na ustanovení § 420 obč. zák. Na podporu tohoto
svého názoru argumentuje tím, že v již shora citovaném usnesení Vrchního soudu
v Praze bylo konstatováno, že se mezi účastníky nejedná o spor z právních
vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Za
situace, kdy bylo tímto rozhodnutím postaveno na jisto, že mezi účastníky o
obchodní vztah nešlo a že žalobkyně není podnikatelem, dovolává se dovolatelka
ustanovení § 1 hosp. zák. ve znění platném ke dni uzavření předmětné
smlouvy, které vymezuje, jaké vztahy hospodářský zákoník upravuje a z něhož
nelze vyvodit, že by bylo možné podle tohoto zákona posuzovat vztah vzniklý z
předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky.
Spoluúčast žalobkyně na vzniklé škodě ve smyslu § 441 obč. zák. spatřuje
dovolatelka v tom, že žalobkyně, ač ji k tomu žalovaná vyzvala, svůj nárok na
náhradu škody proti pachateli úmyslně v adhezním řízení neuplatnila, čímž
vzniku škody zcela nezabránila nebo ji alespoň z části nezmírnila. Pokud by pak
dovolací soud aplikací hospodářského zákoníku na předmětný právní vztah
pochybení v právním posouzení odvolacím soudem neshledal, mělo by být podle
názoru dovolatelky při rozhodování aplikováno ustanovení § 146 odst.
2 hosp. zák., což odvolací soud přes námitky žalované neučinil.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k novému rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolací argumenty žalované jsou kritikou právního závěru odvolacího
soudu o aplikaci hospodářského zákoníku na právní vztah
účastníků založený smlouvou č. 34/91, jakož i opomenutí posouzení okolností
spoluúčasti žalobkyně na vzniku škody.
Se zřetelem k době vzniku smlouvy o ochraňování hmotných rezerv č. 34/91 ze dne
29. srpna 1991 je v tomto řízení pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný
výklad zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění zákonů č.
117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č. 13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970
Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č.
173/1988 Sb., č. 103/1990 Sb., č. 403/1990 Sb. a č. 63/1991 Sb.
Dovolací soud žádné právní pochybení odvolacího soudu vytýkané dovolatelkou
neshledal.
S dovolatelkou je možné souhlasit potud, že v otázce, jaké vztahy hospodářský
zákoník upravuje, je třeba vyjít z ustanovení § 1 hosp. zák. Je rovněž
skutečností, že předmětný vztah účastníků není vztahem
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neboť žalobkyně, jejíž
působnost je v platné právní úpravě vymezena zákonem č. 97/1993 Sb. o
působnosti státních hmotných rezerv, není podnikatelem, jak ostatně již
vysvětlil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 15. února 1999 při posuzování
věcné příslušnosti soudu. Dovolatelka se však mýlí v názoru, že předmětný vztah
účastníků nelze pod ustanovení § 1 hosp. zák. podřadit.
Z ustanovení § 1 odst. 1 hosp. zák. se podává, že hospodářský zákoník upravoval
vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob
oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů,
vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v
těchto vztazích.
Podle ustanovení § 1 odst. 2 hospodářský zákoník upravoval též
a) státní vlastnictví a jeho výkon a vlastnictví právnických osob, pokud
není upraveno zvláštním zákonem,
b) obchodní společnosti, tichou společnost, konsorcium a společný podnik,
c) podnikový rejstřík,
d) hospodářské pokuty,
e) orgány hospodářského řízení, jejich oprávnění vydávat opatření ve
vztazích při řízení hospodářské činnosti organizací a majetkovou odpovědnost z
těchto vztahů vyplývající.
Jak vyplývá z výše uvedené dikce § 1 odst. 1 hosp. zák., upravoval tento právní
předpis i vztahy při hospodářském styku právnických osob, aniž takto vymezený
předmět úpravy omezoval pouze na právnické osoby – podnikatele.
Za situace, kdy k datu uzavření předmětné smlouvy o ochraňování byli oba její
účastníci právnickými osobami (žalobkyně byla zřízena a její působnost vymezena
zákonným opatřením předsednictva Národního shromáždění č. 69/1964 Sb. o Správě
federálních hmotných rezerv, které bylo s účinností od 15. března 1993
zrušeno a nahrazeno zákonem č. 97/1993 Sb. o působnosti Správy státních
hmotných rezerv) a kdy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů bylo
jejím předmětem ochraňování svěřeného majetku, je třeba podřadit uvedený
smluvní vztah účastníků pod vztahy při hospodářském styku právnických osob.
Dovolací soud nemohl přisvědčit dovolatelce ani v jejím názoru, pokud
spatřovala spoluúčast žalobkyně na vzniku škody v neuplatnění nároku na náhradu
škody v adhezním řízení a dožadovala se tak aplikace ustanovení § 146 odst. 2
hosp. zák.
Ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák. stanoví, že způsobila-li škodu také
organizace poškozená, zejména tím, že se nepřičinila o zmenšení nebo odvrácení
škody, nese škodu poměrně.
Dovolatelka v souzené věci přehlíží, že skutečnost, zda žalobkyně uplatnila
nárok na náhradu škody vůči pachateli v adhezním řízení či nikoli, nemělo na
vznik a výši škody vliv, neboť škoda vznikla v určitém okamžiku tím, že
pachatel odcizil předmětné věci, které žalovaná ochraňovala na základě smlouvy
uzavřené se žalobkyní. Jestliže uvedené jednání, respektive žalovanou vytýkaná
nečinnost žalobkyně byla bezvýznamná z hlediska vzniku a rozsahu
škody, nemohla se žalobkyně svým rozhodnutím, zda uplatní nárok na náhradu
škody v adhezním řízení, ani případně přičinit o její zmenšení. V důsledku toho
tak na posuzovanou věc nelze vztáhnout ustanovení § 146 odst. 2 hosp. zák. o
poměrné odpovědnosti organizace poškozené (žalobkyně) za vzniklou škodu.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s.
ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu