32 Odo 901/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně R. obchodní společnost, spol. s r. o., proti žalované I.
spol. s r. o., o zaplacení 67 291,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 145/2001, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11.
března 2004, č.j. 23 Co 457/2003-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úrokem z prodlení od 30. 1. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy a
o existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované nemůže svědčit ani dohoda o
zápočtu pohledávek ze dne 11. 11. 1998, když z okolností jejího uzavření nelze
dovodit, že částku představující rozdíl po provedení zápočtu uznala žalovaná
jako svůj dluh vůči žalobkyni. Z provedeného dokazování vyplynulo, že částečné
plnění žalovanou nemělo v dané věci za následek uznání dluhu ve smyslu § 407
odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Nebylo rovněž prokázáno že
by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni uznala ve smyslu § 323 obch. zák.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11.
března 2004, č.j. 23 Co 457/2003-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 291,80 Kč s 18%
úrokem z prodlení od 30. 1. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částečným zánikem (splněním)
pohledávky žalobkyně formou započtení byla nastolena vyvratitelná právní
domněnka existence závazku žalované k žalobkyni a to v plném rozsahu podle §
323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 323 odst. 2 a § 407 odst. 3 obch. zák. Na
základě tohoto uznání závazku nemusela žalobkyně prokazovat vznik závazku
(uzavření kupní smlouvy) a splnění závazku dodat sjednané zboží a ani jeho
rozsah v době uznání. Žalovaná jako dlužnice pak pouze účelovým tvrzením o
neexistenci jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni nemohla vyvrátit právní domněnku
o existenci předmětného závazku vůči žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a domnívá se, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Namítá, že nebyla prokázána existence jejího
závazku vůči žalobkyni a nesouhlasí se závěrem soudu, že předmětná dohoda o
zápočtu pohledávek je platná. Poukazuje přitom na její nejasnost a
nesrozumitelnost, jestliže ve svém textu odkazuje na číslo faktury znějící na
částku 0 Kč, avšak částka uvedená v dohodě odpovídá jiné faktuře. S ostatními
svými námitkami odkázala dovolatelka na své odvolání ze dne 29. 7. 2002 s tím,
že za správné považuje rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10.
června 2003, č.j. 6 C 145/2001-128. V závěru odkazovaného odvolání namítá, že v
daném případě nemůže obstát aplikace § 407 odst. 3 obch. zák., neboť v daném
případě nelze usuzovat, že by žalovaná částečnou platbou uznala i zbytek dluhu.
Nesouhlasí s dedukcí odvolacího soudu, že dohodou o zápočtu pohledávek došlo k
uznání jejího závazku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Pro dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž dovolatelka namítá, že
rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, nenalezl Nejvyšší soud ČR v dané věci
opodstatnění.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se totiž nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování
oporu v podstatné části. Tak je tomu tehdy, týká-li se skutkové zjištění
skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro
posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva (srov. též
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Skutkové zjištění pak v provedeném dokazování nemá oporu také
tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem ustanovení §
132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná se mýlí, poukazuje-li, že skutková
zjištění ohledně dohody o zápočtu pohledávek, z níž napadené rozhodnutí
vychází, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné
části. Poukazuje-li přitom, že dohoda ve svém textu odkazuje na číslo faktury
znějící na částku 0 Kč, avšak částka uvedená v dohodě odpovídá jiné faktuře,
což odvolací soud nevzal v úvahu, pak je třeba dovolatelce oponovat, neboť z
tohoto skutkového zjištění odvolací soud vyšel, a nelze za použití dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvodně namítat, že toto skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Na straně 4, 5 a 7 odůvodnění
svého rozsudku po zopakování dokazování zálohovou fakturou č. 980004 ze dne 19.
1. 1998, splatné dne 29. 1. 1998, a její přílohy, na níž byla uvedena převážná
část zboží specifikovaného v dodacím listu (č.l. 18-18a spisu) učinil odvolací
soud skutkové zjištění, že žalobkyně vyúčtovala žalované za uvedené zboží
částku 95 066,20 Kč a z faktury č. 980058 ze dne 19. 5. 1998, splatné dne 29.
5. 1998, dále zjistil, že žalobkyně žalované vyfakturovala co do druhu a
hodnoty totožné zboží jako je zboží uvedené ve faktuře č. 980004 s tím, že k
úhradě předepisuje 0 Kč. Dovozuje-li žalovaná ze své námitky, že dohoda o
zápočtu pohledávek nebyla platně uzavřena pro její nejasnost a
nesrozumitelnost, napadá tím ve skutečnosti právní závěr odvolacího soudu o
platnosti předmětné dohody.
Dovolací soud se proto nadále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle § 364 obch. zák. lze na základě dohody stran započítat jakékoli vzájemné
pohledávky.
Podle § 34 obč. zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil předmětnou dohodu o
započtení pohledávek uzavřenou mezi účastníky v souladu s § 35 odst. 2 obč.
zák., když dovodil, že ačkoliv se pohledávka žalobkyně za žalovanou v částce 95
067 Kč v dohodě o započtení odkazovala na konečnou fakturu 980058 znějící na
částku 0 Kč, nebylo možno vycházet jen z číselného označení faktury, ale i ze
skutečnosti, že se jednalo o konečnou fakturu, která úzce souvisela s předešlou
zálohovou fakturou, obě měly stejné označení dodávky, jednotky množství, ceny
za jednotku. V konečné faktuře byla i konstatována výše zaplacené zálohy.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by pochybil ve výkladu předmětného
právního úkonu – dohody o započtení pohledávek, uzavřel-li, že pohledávka ve
výši 95 067 Kč byla dostatečně identifikována a že byly splněny všechny
předpoklady započtení, když pohledávky účastníků byly vzájemné, v obou
případech se jednalo o peněžité pohledávky, jejich započtení nebylo vyloučeno
zákonem ani dohodou účastníků a zánik závazku vycházel z dvoustranného právního
úkonu, vypořádal-li se odvolací soud i s námitkou žalované k podpisu dohody
oprávněnou osobou. Nelze rovněž přehlédnout, neuniklo-li odvolacímu soudu, že i
samotná žalovaná připustila existenci své vzájemné pohledávky proti žalobkyni z
titulu jí odebraného zboží z jejího skladu (viz výpověď jednatele žalované J.
N. na č.l. 94 spisu).
Odvolací soud poté správně aplikoval ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., podle
něhož, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání
zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek
závazku, vyplynulo-li ze skutkového zjištění, že žalovaná formou zápočtu ve
skutečnosti plnila (částečně) svůj závazek vůči žalobkyni. Dospěl k závěru, že
pokud v daném případě ze skutkového zjištění nevyplynulo, že by žalovaná
vznesla námitky k výzvě žalobkyně k úhradě zbytku dluhu v určeném termínu a
podpisem potvrzenou předmětnou dohodu o zápočtu vrátila žalobkyni, a ani
nevznesla námitky ohledně nedodání zboží či kvality, množství či ceny dodaného
zboží, žalovaná tak ve smyslu uvedeného ustanovení uznala i zbytek závazku.
Odvolací soud dovodil, že žalovaná na základě dohody o započtení projevila vůli
částečně plnit závazek, což lze považovat za uznání zbytku dluhu, když z
projevu žalované bylo zřejmé, že věřiteli poskytuje částečné plnění.
Obchodní zákoník s přihlédnutím k potřebám obchodního styku na rozdíl od
občanskoprávní úpravy spojuje účinky uznání závazku (přetržení promlčecí lhůty,
vyvratitelnou právní domněnku o trvání a existenci uznaného závazku) s určitým
jednáním dlužníka, z něhož lze nepřímo dovodit uznání závazku (§ 323 a § 407
odst. 2 a 3 obch. zák.). Jedná-li se o dluh dosud nepromlčený je možno jej
uznat placením úroků (§ 407 odst. 2 obch. zák.), nebo částečným plněním závazku
(§ 407 odst. 3 obch. zák.).
I když započtení (kompenzace) je zařazováno mezi způsoby zániku závazku jinak
než splněním, z hlediska věřitele je tento způsob zániku srovnatelný se
splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen. Započtení splnění nahrazuje.
Započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním – odpočtem
(srov. Rouček F., Sedláček J., Komentář cit., VI. Díl, s. 348, Sedláček J., op.
cit., s. 233). Z určitého pohledu se dá započtení vykládat též jako specifický
způsob změny závazku obsahu – mění se jednostranně, nebo dohodou způsob a
placení (srov. Bejček J., Eliáš K., Raban P. a kol., Kurs obchodního práva,
Obchodní závazky, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, s. 603). Pokud tedy
zákonodárce použil v ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. slova plni-li, nebylo
zřejmým úmyslem zákonodárce vykládat je pouze tak, že dosažení účelu plnění má
pouze zánik závazku splněním, ale i zánik závazku započtením, neboť v obou
případech je dán projev vůle dlužníka, jež směřuje k uspokojení nároku
věřitele, když započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním
(odpočtem). Účinky uznání závazku jako uznání zbytku nezapočitatelného dluhu má
uvedený způsob započtení části pohledávky k okamžiku účinnosti úkonu
směřujícího k započtení, neboť v tomto okamžiku dlužník projevuje svoji vůli
uspokojit nárok věřitele. Odvolací soud tak nepochybil, pokud jím zjištěný
rozsah ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. přesahuje rozsah doslovně se jevící
z izolovaného textu právní normy. Z výše uvedeného vyplývá, že interpretační
závěr předmětné právní normy musí nezbytně vést na základě systematického
výkladu k rozšiřujícímu smyslu a rozsahu právní normy.
Z dané situace tak byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence
předmětného závazku žalované k žalobkyni, a to v plném jeho rozsahu podle § 323
odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 323 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud rovněž
správně uzavřel, že žalovaná jako dlužnice pouhým účelovým tvrzením (poukazem
na rozdílné údaje mezi žalobkyní předloženými fakturami a dodacími listy) o
neexistenci jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni, nemohla vyvrátit právní
domněnku o existenci předmětného závazku vůči žalobkyni (srov. rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000. sp. zn. 18 C 61/96, uveřejněný v
Soudních rozhledech č. 7/2000, s jehož závěry, použitelnými pro danou věc, se
Nejvyšší soud ČR ztotožňuje).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože
nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. listopadu 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu