32 Odo 917/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně … banky, a.s., proti žalovanému P. H., zastoupenému,
advokátkou, o zaplacení 12,600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 37 Cm 46/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo
434/2002-155, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2003, č.j. 5 Cmo 434/2002-155,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 37 Cm 46/2000-115, ve
vyhovujícím výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni
12,600.000,- Kč s úrokem z úvěru ve výši 864.750,83 Kč a s 30% úrokem z
prodlení z částky 12,600.000,- Kč od 30. září 1995 do zaplacení, z
částky 4,200.000,- Kč od 1. dubna 1995 do 30. června 1995 a z částky
8,400.000,- Kč od 1. července 1995 do 29. září 1995, jakož i ve výroku o
nákladech řízení (I. výrok). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se v posuzované věci žalobkyně
domáhala na žalovaném zaplacení žalované částky z titulu ručení založeného jeho
ručitelským prohlášením za závazek dlužníka P. M. ze smlouvy o investičním
úvěru, který byl jmenovanému dlužníku poskytnut, nebyl jím splacen a byl na
jeho majetek prohlášen konkurs.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolateli (žalovanému), který soudu prvního stupně
vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a v důsledku toho i její
nesprávné právní posouzení. Jeho námitku k postupu soudu prvního stupně, který
posoudil oprávněným žalobní nárok prokazovaný pouze kopií listiny ručitelského
prohlášení, shledal jako nedůvodnou. Soud prvního stupně vzal existenci
ručitelského prohlášení za prokázanou a není důvodu pochybovat, že by žalobkyní
předložená kopie neodpovídala originálu, kterým nebyl, jak namítal odvolatel,
důkaz proveden. Součástí spisu je sice pouze fotokopie uvedeného prohlášení,
jeho existence však žalovaným nebyla v průběhu řízení nijak zpochybňována, což
vyplývá i z jeho písemných podání, zejména z odporu proti vydanému platebnímu
rozkazu, v němž výslovně potvrdil poskytnutí ručení za splnění závazku P. M.
Ručitelské prohlášení je pouze důkazem o existenci určitého závazku, právo však
není přímo na takovou listinu vázáno. Ztráta originálu ručitelského prohlášení
nemá za následek ztrátu nároku, nýbrž pouze ztížení důkazní situace žalobkyně,
která jeho existenci, jakož i existenci uplatněného nároku musí prokazovat i
jinými důkazy.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným při jednání před odvolacím soudem
odvolací soud posoudil podle § 205a občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.) jako nepřípustný odvolací důvod, neboť se jedná o nové skutkové tvrzení
až v rámci odvolání a účastníci byli o možnosti uvést všechny rozhodné
skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozhodnutí soudem
prvního stupně podle § 119a o. s. ř. řádně poučeni.
Odvolací soud také nepřisvědčil ostatním námitkám odvolatele, týkajících se
zejména důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka na úročení dluhu, výše
přiznaných úroků z prodlení, jakož i výše soudního poplatku, jehož zaplacení
bylo žalovanému v rozsudku soudu prvního stupně uloženo. Rovněž tak nevyhověl
jeho návrhu na poskytnutí možnosti zaplatit dluh ve splátkách. Odvolací soud
shledal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu věcně zcela správným,
a proto jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda „v případě
dokazování před soudy se důkazy provádí pouze kopiemi listin, ačkoli je
důvodná pochybnost o pravosti a úplnosti jejich obsahu, a zda u listin, s nimiž
je spojena obligatorní písemná forma, lze nahradit prokázání jejich pravosti a
existence jinými důkazy“. Stejně jako v odvolání dovolatel zpochybňoval, že
podepsal ručitelské prohlášení, jehož kopií byl důkaz prováděn. Dále rozporoval
právní názor odvolacího soudu citovaný shora, podle něhož není právo
věřitele na úhradu pohledávky vůči ručiteli na ručitelské prohlášení
vázáno a že ztráta originálu ručitelského prohlášení nemá za následek ztrátu
nároku, ale jen ztížení důkazní situace žalobkyně, která ho musí prokazovat
jinými důkazy. Má za to, že pokud je pro určitý právní úkon předepsána zákonem
písemná forma, pak také nárok, který je z takového právního úkonu dovozován,
musí být prokázán originálem či úředně ověřenou kopií takové listiny. Vyjádřil
přesvědčení, že žalobkyně jednoznačným způsobem existenci žalovaného nároku
neprokázala; originál ručitelského prohlášení, ani jiného důkazu soudu
nepředložila. Dále poukázal na to, že soud vycházel z jeho tvrzení, když
uváděl, že podepsal ručitelské prohlášení, nikoli však v obsahu a ve znění, v
jakém je vůči němu uplatňovaný nárok žalován.
Dovolatel dále namítl, že vznesená námitka promlčení není novým skutkovým
tvrzením, ale úkonem, který může účastník učinit kdykoli v průběhu řízení.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů
obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v
souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud shledal dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. přípustným, neboť v otázce, zda vznesení námitky promlčení lze
považovat za uplatnění nové skutečnosti s režimem a důsledky podle
§ 119a a § 205a o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného
dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady řízení dovolatel nenamítal
a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelem.
Námitky dovolatele lze z hlediska dovolacího důvodu podřadit pod ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná, jestliže soud při aplikaci
právních předpisů na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo použil sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě aplikoval.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 150 spisu) se podává, že
žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce na tomto jednání namítl
promlčení žalovaného nároku „s tím, že žaloba byla uplatněna původně u
Okresního soudu v Tachově v září 1999, splatnost dluhu přitom byla v roce 1995.
Není jí dosud známo, kdy došla žaloba příslušnému Krajskému soudu v Plzni.“
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalovaný namítl promlčení
žalovaného nároku, a to s ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána u věcně
nepříslušného soudu a není mu známo, kdy byla doručena věcně příslušnému
Krajskému soudu v Plzni.
Z ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že k dosažení účelu
řízení jsou jeho účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti. Podle § 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda
senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, účastníky přítomné
při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí
být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné
skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §
205a. Konečně z ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. plyne, že skutečnosti nebo
důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání
proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen v případech
stanovených v tomto ustanovení.
Systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení,
vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které
mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k
prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím účelem ukládá
občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně
všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem
prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této
povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého
řízení (§ 5, § 118a o. s. ř.), a výslovně pak před rozhodnutím ve věci
samé (§ 119a o. s. ř.).
Uplatněním skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř. se rozumí
především tvrzení účastníků o všech skutečnostech významných pro rozhodnutí
věci z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci
aplikována, tedy tvrzení o těch skutečnostech, jimiž účastník realizuje svoji
povinnost tvrzení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Námitku promlčení
vznesenou dlužníkem (povinnou osobou, která je v posuzované věci v postavení
ručitele) však za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s.
ř. považovat nelze. I když se dlužník námitkou promlčení dovolává právní
skutečnosti, totiž uplynutí promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou
promlčení takové skutečnosti, které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti
tvrzení, nýbrž uplatňuje pouze své právo dovolat se promlčení. Právo
dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis
nekoncentruje do určitého stádia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení,
dané hmotněprávní úpravou (§ 100 odst. 1 občanského zákoníku., § 388 odst. 1
obchodního zákoníku), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do
právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení (shodně srov.:
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník Komentář
6. vydání, Praha C. H. Beck 2001, strana 379, dále Štenglová, I., Plíva, S.,
Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C. H. Beck
2003, strana 1065).
V režimu neúplné apelace (o který jde i v této věci) se však může odvolací
soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li
spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (shodně srov.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 162/2003, ze dne 21. srpna 2003).
Námitku promlčení lze tedy vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho
pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, pokud není spojena s
nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 879/2002, ze dne 29. října 2003).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud byl povinen se námitkou
promlčení (bez ohledu na její důvodnost či nedůvodnost), vznesenou v
průběhu odvolacího řízení, zabývat za situace, že nebyla spojena s uplatňováním
nových skutečností a důkazů. To však odvolací soud, jak je zřejmé ze shora
uvedeného odůvodnění napadeného rozsudku, s poukazem na to, že se jedná o nové
skutkové tvrzení, neučinil.
Další otázku vymezenou dovolatelem, tj. zda lze dokazování provádět pouze kopií
listiny a nikoli jejím originálem či úředně ověřenou kopií, nepovažoval
dovolací soud za zásadně právně významnou, neboť ji odvolací soud v
posuzované věci řešil v souladu s konstantní judikaturou (srov. např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.3.1998, sp. zn. 1 Odon 53/97,
uveřejněného pod číslem 64 v časopise Soudní judikatura, sešit 8/1998).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky promlčení
uplatněného nároku není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
první věta za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu