32 Odo 924/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně S. D. a.s., proti žalované U. a.s.,
zastoupené JUDr. D. D., advokátem, o zaplacení 350 000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 170/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2006, č.j.
2 Cmo 22/2005-93, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března
2006, č.j. 2 Cmo 22/2005-93, se zrušuje a
věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. října 2004, č.j. 16 Cm 170/2000-71, v odvoláním
napadené části tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 350 000,- Kč s 15
% úrokem z prodlení p. a. od 21. září 1996 do zaplacení a uložil žalobkyni
zaplatit žalované a České republice náhradu nákladů za řízení před soudem
prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze právo na zaplacení
přepravného přiznat, neboť žalobní nárok je promlčen. Při posuzování důvodnosti
námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu odvolacího řízení, vyšel z
jednoroční promlčecí doby upravené v článku 32 odst. 1 vyhlášky č. 11/1975 Sb.,
o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (C.),
která dle této právní úpravy počíná běžet uplynutím tří měsíců po uzavření
přepravní smlouvy, přičemž den, kterým počíná běžet promlčení, se do promlčecí
doby nezapočítává. Došlo-li podle zjištěného skutkového stavu k uzavření
smlouvy o přepravě mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 8.
srpna 1996, počala běžet promlčecí doba 9. listopadu 1996 a skončila 9.
listopadu 1997. Byla-li žaloba podána u soudu až dne 26. června 2000, stalo se
tak podle posouzení odvolacího soudu až po uplynutí promlčecí doby, právo na
zaplacení přepravného z uvedené přepravní smlouvy je promlčeno a nemůže být v
soudním řízení přiznáno. S ohledem na systém neúplné apelace, který se
uplatňuje v odvolacím řízení a o jehož důsledcích byli účastníci před soudem
prvního stupně podle § 119a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
řádně poučeni, odvolací soud nepřihlížel k námitce žalobkyně, že z dopisů
žalované adresovaných žalobkyni vyplývá, že žalovaná nárok na zaplacení
přepravného uznala. Tvrzením žalobkyně o uznání nároku žalovanou se odvolací
soud nezabýval s odůvodněním, že ho žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně
dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím
namítla, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Této vady řízení se podle názoru
dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že přihlédl k námitce promlčení
žalobního nároku, kterou žalovaná v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.
vznesla až v odvolacím řízení, byť tato námitka byla spojena s nepřípustným
uplatňováním nových skutečností a důkazů.
Dovolatelka zastává názor, že námitka promlčení může být přípustná v odvolacím
řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových
skutečností a důkazů na straně obou účastníků řízení, tj. nejen na straně toho
účastníka, který námitku promlčení vznáší. Tak tomu však v posuzované věci
nebylo, neboť dovolatelka v rámci své obrany proti námitce promlčení vymáhaného
nároku tvrdila, že žalovaná předmětný nárok uznala, k čemuž navrhla provedení
důkazu listinami (dopisy žalované adresované žalobkyni), z nichž toto uznání
vyplývá. Odmítl-li odvolací soud toto její skutkové tvrzení, jakož i
související důkazní návrh s poukazem na systém neúplné apelace a přitom
posoudil námitku promlčení jako důvodnou, postupoval podle jejího mínění
nesprávně, neboť tím popřel vlastní závěry uvedené v odůvodnění napadeného
rozsudku. Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně měla skutková tvrzení a
důkazní návrhy týkající se uznání závazku žalovanou vznášet v řízení před
soudem prvního stupně a reagovat tak na v té době neexistující námitku
promlčení, znamenalo by to podle dovolatelky zřejmě nutnost účastníka řízení
předpokládat veškeré možné hmotněprávní námitky (včetně námitky promlčení),
které by případně mohly být vzneseny protistranou až v odvolacím řízení, a na
tyto možné, byť prozatím neuplatněné, námitky preventivně reagovat svými
skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy. I kdyby však tak účastník učinil,
zůstává podle dovolatelky otázkou, proč by se měl soud prvního stupně zabývat
takovými skutkovými tvrzeními a provádět k nim dokazování, když tato tvrzení (a
související důkazy) nemají bez vznesení příslušné hmotněprávní námitky ze
strany druhého účastníka své opodstatnění, resp. když není co vyvracet a
dokazovat.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela
ztotožnila. S názorem dovolatelky, že neměla právo uplatnit v odvolacím řízení
námitku promlčení, protože jsou s ní na straně žalobkyně spojeny nepřípustné
nové skutečnosti a důkazy, nesouhlasí. Výklad zákona prezentovaný dovolatelkou
nemůže podle žalované obstát, neboť by vedl k tomu, že žalobkyně by mohla vždy
uvést jako „novou skutečnost“, že žalovaná dluh uznala, a soud by pak námitku
promlčení musel odmítnout jako opožděnou. Zdůrazňuje, že námitka promlčení,
kterou v odvolacím řízení uplatnila, není skutečností, jak tvrdí dovolatelka,
nýbrž procesní obranou, kterou lze uplatnit v kterémkoliv stádiu řízení. Uvádí,
že je věcí každého účastníka řízení počítat i s možnou právní argumentací
protistrany, kterou tato protistrana může uplatnit až po skončení dokazování,
přičemž uplatnění právních námitek (promlčení, neplatnost smlouvy, apod.)
jednou stranou není zákonným důvodem pro možnost uplatňovat nové skutečnosti a
nové důkazy druhou stranou. Pokud dovolatelka tvrzení o uznání nároku v řízení
před soudem prvního stupně neuplatnila, ačkoli jí v tom nic nebránilo, musí jít
s tím spojené nepříznivé procesní důsledky k její tíži. Poukazujíc na konkrétní
soudní judikaturu zastává názor, že se odvolací soud při posuzování její
námitky promlčení žádného tvrzeného pochybení nedopustil, neboť s námitkou
promlčení žádné nové skutečnosti ani důkazy nespojovala a všechny skutečnosti
podstatné pro posouzení, zda k promlčení došlo, byly již skutkově zjištěny v
řízení před soudem prvního stupně. Pokud však dovolatelka v odvolacím řízení
namítala, že žalovaná nárok uznala, v jehož důsledku k promlčení nedošlo, šlo
skutečně o nové tvrzení, resp. o novou skutečnost, pro jejíž uplatnění v
odvolacím řízení nebyly splněny zákonné podmínky. Z věcného hlediska pak
žalovaná zcela popírá, že by někdy nárok žalobkyně na zaplacení přepravného
uznala. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve posuzoval, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu
spisu nevyplývají. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají
důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výhrada dovolatelky, že námitka promlčení, kterou žalovaná uplatnila v
odvolacím řízení, byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a
důkazů, důvodná není. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nepochybně
vyplývá, že odvolací soud vycházel při posuzování námitky promlčení jen ze
skutečností zjištěných soudem prvního stupně, které byly rozhodující pro
počátek běhu a uplynutí promlčecí doby. Tím postupoval zcela v souladu s
právními závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku uveřejněném pod
číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž se při
posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení
nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům (§ 205a, §
211a o. s. ř.) a žádné právní pochybení mu vytýkat nelze.
Důvodnou však shledává dovolací soud námitku dovolatelky potud, že odvolací
soud pochybil, jestliže v návaznosti na tvrzení žalobkyně o uznání nároku
žalovanou, kterým se žalobkyně bránila námitce promlčení vznesené žalovanou,
zcela opomenul zkoumat, zda ze skutečností tvrzených žalobkyní před soudem
prvního stupně a zejména z korespondence, která byla předmětem dokazování před
soudem prvního stupně a o níž žalobkyně tvrdí, že k důkazu předloženými dopisy
žalovaná nárok uznala, uznání nároku žalovanou nevyplývá.
Podle ustanovení § 211a o. s. ř. platí, že jiní účastníci řízení než odvolatel
mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a nebo
tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1.
Z ustanovení § 211a o. s. ř., které zajišťuje rovné postavení účastníků řízení
v možnosti uplatňování nových skutečností a nových důkazů v odvolacím řízení,
tak vyplývá, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou uplatňovat v
odvolacím řízení nové skutečnosti nebo nové důkazy jen tehdy a v takové podobě,
v jaké to umožňuje ustanovení § 205a odst. 1 odvolateli (v posuzované věci
žalované).
Platí-li, že účastník řízení může vznést námitku promlčení v odvolacím řízení s
tím, že ji nemůže založit na nových skutečnostech a důkazech, platí tato zásada
i pro obranu druhého účastníka řízení, který se této námitce promlčení brání.
To znamená, že účastník, který brojí proti námitce promlčení vznesené
protistranou až v odvolacím řízení, nemůže tuto svou obranu zakládat na nových
skutečnostech a důkazech, nýbrž pouze na skutečnostech a důkazech, které byly
uplatněny před soudem prvního stupně. A tak tomu bylo i v posuzované věci.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že žalobkyně se v řízení před
odvolacím soudem bránila proti námitce promlčení tvrzením, že z dopisů žalované
adresovaných žalobkyni vyplývá, že žalovaná nárok na zaplacení
přepravného uznala. V protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 90
spisu) je v této souvislosti zaprotokolován požadavek žalobkyně, aby odvolací
soud v případě posuzování námitky promlčení provedl důkaz všemi těmi dopisy
žalované adresovanými žalobkyni, které žalobkyně v průběhu řízení před soudem
prvního stupně předložila k důkazu a z nichž vyplývá, že žalovaná nárok na
zaplacení přepravného uznala. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, což zahrnuje
mimo jiné i skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z přípisů žalované
ze dne 28.8.1996, 30.9.1996, 16.10.1996, 27.7.1997, 7.3.2000 a z 9.5.2000.
Namítala-li tedy žalobkyně při jednání před odvolacím soudem, že žalovaná
dopisy adresovanými žalobkyni nárok uznala, dovolávala se skutečností, které
byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně. Jinak řečeno, žalobkyně v
rámci své obrany proti námitce promlčení neuvedla žádné nové skutečnosti a
důkazy, neboť se neodvolávala na žádnou listinu, která by již předmětem
dokazování nebyla, nýbrž se dovolávala toho, aby odvolací soud posoudil
skutečnosti, které byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, jako
uznání nároku. Na věci nic jakkoli nemění, že žalobkyně provedla nově právní
hodnocení vzájemné korespondence se žalovanou až v odvolacím řízení, neboť bez
ohledu na právní názor žalobkyně o uznání nároku žalovanou bylo povinností
odvolacího soudu zkoumat, zda ze skutečností tvrzených žalobkyní, které byly
předmětem dokazování již v řízení před soudem prvního stupně, nevyplývá uznání
nároku žalovanou, které by musel vzít při posuzování námitky promlčení v úvahu.
Pakliže takto odvolací soud nepostupoval a námitkou žalobkyně o uznání nároku
žalovanou se nezabýval s odůvodněním, že toto tvrzení žalobkyně uplatnila až v
odvolacím řízení a neuplatnila ho před soudem prvního stupně, zatížil odvolací
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze tak
uzavřít, že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatnila
dovolatelka důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za
středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. listopadu 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu