32 Odo 927/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně M. Č., zastoupené, advokátkou , proti žalovanému D. Č.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 63 609,50 Kč, vedené u Okresnímu
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 180/97, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2003 č. j. 42 Co
86/2003-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3 587,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám, advokáta.
žalobkyni částku 63 609,50 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná spolu s bývalým manželem, synem
žalovaného, užívali nemovitost žalovaného v K. Za užívání nemovitosti,
včetně zahrady, žalovanému nic neplatili, nemovitost však zvelebovali a
investovali do ní. Veškeré opravy na nemovitosti byly prováděny od roku 1989
do roku 1993 až 1994, a to dle tvrzení žalobkyně z důvodu příslibu žalovaného,
že nemovitost přejde do jejího a manželova vlastnictví. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat její tvrzení o dání
příslibu převodu nemovitosti žalovaným a z toho hlediska posoudil
námitku promlčení vznesenou žalovaným. Právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení, které vzniklo žalovanému investicemi do jeho
majetku se promlčuje podle § 101 občanského zákoníku (dále
jen „ObčZ“) za dva roky ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil. Promlčecí doba tedy
začala běžet nikoli až od chvíle, kdy se dozvěděla o tom, že příslib převodu
vlastnictví nebude realizován, tj. od data rozpadu jejího manželství se synem
žalovaného, ale skutečně ode dne provedení investic, neboť jí bylo známo, že
investuje do domu ve vlastnictví žalovaného. Pokud byly opravy
nemovitosti prováděny do roku 1994 a žalobkyně podala svůj návrh 16. 12.
1997, učinila tak až po uplynutí dvouleté promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. dubna 2003 č.
j. 42 Co 86/2003-121 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o
neunesení důkazního břemene žalobkyní stran příslibu převodu nemovitostí
žalovaným. Přejal také závěr soudu prvního stupně, že i kdyby byla prokázána
existence tvrzeného příslibu převodu nemovitostí, nesplňoval by tento úkon
náležitosti platného právního úkonu podle § 37 odst. 1 ObčZ, podle kterého musí
být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Žalobkyně
neprokázala obsah tohoto tvrzeného příslibu převodu nemovitostí - zda se mělo
jednat o převod úplatný, či neúplatný, kdy k němu mělo dojít a za jakých
podmínek, neuvedla žádná tvrzení tak, aby bylo možné posoudit, zda právní úkon
byl učiněn vážně, tedy že žalovaný chtěl svým projevem vůle způsobit právní
účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva
spojují a také, zda byl tento úkon srozumitelný. Podle závěru
odvolacího soudu byla soudem prvního stupně věcně správně posouzena rovněž
námitka promlčení. K chybě došlo pouze u odkazu na příslušné ustanovení
občanského zákoníku upravující promlčení bezdůvodného obohacení, jedná se o §
107 odst. 1 ObčZ, nikoliv § 101, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uvádí dovolací důvody vymezené v §
241a odst. 2 písm. b) a v odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení
věci spatřuje v nesprávném určení obsahu příslibu darování nemovitosti a v
posouzení běhu promlčecí doby. Dovolatelka dále namítla, že z provedeného
dokazování vyplývají jiná skutková zjištění než ta, ke kterým dospěly oba
soudy. Podle dovolatelky je podstatnou náležitostí darovací smlouvy určení
jejích účastníků a předmětu darování, přičemž tyto dvě náležitosti stačí
k tomu, aby byla smlouva dostatečně určitá. Tyto náležitosti dovolatelka
prokázala – účastníky měli být žalovaný jako dárce a dovolatelka
s jejím tehdejším manželem jako obdarovaní. Předmětem daru měly být
nemovitosti, ve kterých s manželem bydleli, což bylo dostatečně určité, aniž
bylo nutno uvádět konkrétní parcelní čísla a další náležitosti dle katastru
nemovitostí. Dovolatelka poukázala na výpověď svědků Z., B. a V. staršího,
které podle názoru dovolatelky prokazují, že žalovaný přislíbil darovat své
nemovitosti dovolatelce a jejímu tehdejšímu manželovi. Ohledně běhu promlčecí
doby odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 1997
sp. zn. 2 Cdon 944/97 posuzující obdobný případ odvolání příslibu vlastníka
převést nemovitost na osobu, jež z toho důvodu do nemovitosti investovala.
Podle tohoto rozhodnutí běží promlčecí doba od chvíle, kdy odpadl důvod pro
investice, když je zřejmé, že příslib nebude realizován. V případě dovolatelky
tato chvíle podle jejího názoru nastala, když se její manželství se synem
žalovaného rozpadlo a dozvěděla se, že žalovaný svůj
příslib darování nemovitosti neuskuteční. Pokud soudy posuzovaly počátek běhu
promlčecí doby od provedení investice, jde o závěr, který spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není podle jeho názoru v
dané věci přípustné. Pro naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. chybí soudu prvního stupně po zrušení jeho tří
mezitimních rozsudků vázanost právním názorem odvolacího soudu. Podle
žalovaného odvolací soud nestanovil ve svých zrušovacích usneseních žádný
závazný právní názor, nýbrž uložil soudu prvního stupně, aby doplnil absenci
skutkových tvrzení žalobkyně o příslibu darování a dále doplnil dokazování k
těmto tvrzením, důkazy vyhodnotil a nově rozhodl. Tvrzení dovolatelky o
příslibu darování považuje za účelové a nepravdivé, když dovolatelka tak
rozhodnou skutečnost uvedla až po pěti letech po podání žaloby, což si
vysvětluje tím, že se její právní zástupce tehdy seznámil s rozhodnutím
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 944/97. Poukázal na
to, že dovolatelka je po celou dobu trvání sporu zastoupena advokátem,
a proto jí muselo být velmi dobře známo, že podle § 101 o. s. ř. ve znění
platném k datu podání žaloby jsou účastníci povinni pravdivě vylíčit všechny
rozhodné skutečnosti. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného,
popř. zamítnutí jako nedůvodného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím
rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí
věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl
povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že
tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho
rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí
mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního
stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam,
kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy
tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve
zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu
prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu
ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na
to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis
vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny odvolacího soudu
k doplnění důkazního řízení za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže
je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění.
Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a
v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V posuzovaném případě
odvolací soud svá zrušovací rozhodnutí odůvodnil absencí skutkových tvrzení
dovolatelky ohledně daného příslibu žalovaného převést na ni a jejího manžela
vlastnictví jeho nemovitosti a dále tím, že není patrno, na základě
čeho dospěl soud prvního stupně k závěru o dání uvedeného příslibu. Zdůraznil,
že mezitímním rozsudkem se rozhoduje o základu věci, jde tedy
o rozhodnutí o skutkovém základu sporu a soud prvního stupně dospěl k
nesprávným skutkovým zjištěním, pro které neměl oporu v provedeném dokazování.
Uložil proto soudu prvního stupně, aby doplnil chybějící tvrzení dovolatelky,
doplnil dokazování k těmto tvrzení, důkazy vyhodnotil a nově rozhodl.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. b) o. s. ř. tedy není dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru,
jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího
přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat
uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka v posuzované věci uvedla dva dovolací důvody, z obsahu
dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že
nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož
závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým
skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka současně vychází z
odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů
vlastní skutková zjištění) a na nich pak buduje i své vlastní od odvolacího
soudu odlišné skutkové závěry. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových
zjištěních a závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je
vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny
v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a
výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Pokud
odvolací soud v posuzované věci přijal skutkový závěr, že dovolatelka neunesla
důkazní břemeno ohledně jejího tvrzení o příslibu žalovaného převést na ni a
jejího tehdejšího manžela vlastnictví nemovitostí, do kterých dovolatelka
investovala, je tento závěr pro dovolací soud závazný.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 512,50 Kč
[§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000
Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.
r.
předseda senátu