NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 945/2002-82
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc.
v právní věci žalobkyně P. P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. K. S., advokátem,
proti žalované P. B. – H. „K.“ s. z o. o., zastoupené JUDr. W. K., advokátkou,
o zaplacení částky 67.200,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 5 Cm 105/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. listopadu 2001, č.j. 4 Cmo 306/99-53, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu
2001, č.j. 4 Cmo 306/99-53 a rozsudek
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. dubna
1999, č.j. 5 Cm 105/96-34, ve znění opravných usnesení ze
dne 18. dubna 2002, č.j. 5 Cm 105/96-69, a
ze dne 29. července 2002, č.j. 5 Cm 105/96-74, se zrušují a věc
se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1999, č.j. 5 Cm 105/96-34, tak, že
žalobu o zaplacení náhrady škody 67.200,- Kč s příslušenstvím zamítl a
žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované ve výroku rozhodnutí označené
jako „K. spol. s r.o. – organizační složka v ČR,“ na náhradu nákladů řízení
12.625,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že vycházel z důkazů
provedených soudem prvního stupně a zabýval se zejména otázkou platnosti a
existence smlouvy o dílo, když z námitky její neplatnosti vycházelo odvolání
žalované. Smlouva č. 30 – 06 – 95 ze dne 17. července 1995 pak dle odvolacího
soudu nemá formulován předmět plnění v souladu s ustanoveními § 536 odst. 2 a §
410 obchodního zákoníku a nelze ji proto pokládat za smlouvu o dílo,
ač je tak nazvána. Z obsahu smlouvy totiž vyplývá závazek žalované poskytovat
žalobkyni 15 svářečů, každého z nich za 5,70 USD za hodinu a jednoho vedoucího
– šéfmontéra za 8 USD na hodinu. Takto vymezené závazky stran odvolací soud
neshledal neurčitými a uzavřenou smlouvu právně posoudil v intencích ustanovení
§ 269 odst. 2 obchodního zákoníku jako smlouvu innominátní.
Vzhledem k obchodní povaze závazkového vztahu účastníků posoudil odvolací soud
požadavek žalobkyně na náhradu škody, shodně se soudem prvního stupně, podle
ustanovení § 373 a násl. obchodního zákoníku. Odpovědnost za škodu je v těchto
ustanoveních koncipována jako odpovědnost objektivní, přičemž prvním
předpokladem vzniku této odpovědnosti je porušení určitého závazku, v
projednávaném případě závazku plynoucího ze smlouvy. V čl. 3 smlouvy je
uvedeno, že objednatel má právo ukončit působení pracovníka (žalovaného) v
důsledku ztráty jeho způsobilosti pro kvalitní výkon svářečských prací. Tak se
stalo v případě 8 pracovníků žalované, kteří nevyhověli při zkouškách. V této
skutečnosti ale nelze spatřovat porušení závazku, neboť jde naopak o výkon
práva žalobce, když smlouva byla žalovanou porušena tím, že poskytla 8
pracovníků takové odbornosti, která neodpovídá smlouvě.
Dalším předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je samotný vznik škody,
který žalobkyně spatřuje ve vynaložení nákladů na přezkoušení těchto 8
pracovníků. Takto vynaložené náklady ale nevznikly v souvislosti s poskytnutím
pracovníků nižší než požadované odbornosti, jelikož se jedná o náklad
vynaložený v souvislosti s prověřováním kvalifikace svářečů. Částky placené za
přezkušování pracovníků – svářečů poskytnutých žalovanou tak nejsou svým
charakterem škodou, nýbrž nákladem vynaloženým žalobkyní v souvislosti s
realizací díla (zde tranzitního plynovodu) pro třetí osobu, a návratnost těchto
nákladů je nutno zajistit na základě jiného právního institutu a nikoli z
titulu odpovědnosti za škodu.
Zastávaje závěr, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu, odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž
namítala [nesprávně s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zdůrazňovala, že odvolací soud vyhověl odvolání subjektu, který nebyl
účastníkem řízení a který nemá právní subjektivitu. V žalobě totiž dovolatelka
označila jako žalovanou „zahraniční osobu“, přičemž, jak je zřejmé z podání z
7. června 1999 a 28. července 1999, odvolání podala organizační
složka této zahraniční osoby. Vzhledem k tomuto nedostatku podmínky řízení
neměl odvolací soud podanému odvolání vyhovět.
Dále dovolatelka zpochybňovala správnost závěru odvolacího
soudu, že přezkoušení pracovníků žalované, kteří neuspěli ve
svářečském kurzu „není škodou“, ale nákladem vynaloženým žalobkyní v
souvislosti s realizací díla a plně se ztotožnila s právním názorem vyjádřeným
v rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůrazňovala, že vynaloženou
částku 67.200,- Kč považuje za škodu a měla za splněné předpoklady pro vznik
odpovědnosti žalované za tuto škodu ve smyslu ustanovení § 373 a násl.
obchodního zákoníku.
Proto dovolatelka požadovala, aby rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění jeho
rozsudku, ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., když rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání,
přičemž k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání
přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je postiženo i řízení v této věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu žalobkyně v podané žalobě označila žalovanou
způsobem „K., s.r.o.“ , s dovětkem „K., s.r.o. – organizační složka“. V rozporu
s tím ale soud prvního stupně (a stejně tak soud odvolací) za účastníka řízení
považoval a v řízení jednal s žalovanou „K., s.r.o. – organizační složka,“, a
ve vztahu k tomuto subjektu rovněž rozhodl (srov. protokoly o
jednání a rozhodnutí soudů obou stupňů).
Podnikání zahraničních osob upravuje ustanovení § 21 obchodního zákoníku.
Zahraniční osoby mohou podnikat na území České republiky za stejných
podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby, pokud ze zákona
nevyplývá něco jiného (odstavec 1). Zahraniční osobou se pro účely tohoto
zákona rozumí fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem mimo
území České republiky. Českou právnickou osobou pro účely tohoto zákona se
rozumí právnická osoba se sídlem na území České republiky (odstavec
2). Podnikáním zahraniční osoby na území České republiky se rozumí pro účely
tohoto zákona podnikání této osoby, má-li podnik nebo jinou organizační složku
umístěnou na území České republiky (odstavec 3). Oprávnění zahraniční osoby
podnikat na území České republiky vzniká ke dni zápisu této osoby, popřípadě
organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do
obchodního rejstříku. Návrh na zápis podává zahraniční osoba (odstavec 4).
Skutečnost, že organizační složka zahraniční právnické osoby umístěná na území
České republiky je zapsána do obchodního rejstříku pak neznamená, že tato
organizační složka je nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem
řízení. Proto, pokud žalobkyně označila v podané žalobě jako žalovanou
zahraniční právnickou osobu a okolnost, že se spor týká její
organizační složky v České republice, vyjádřila tím, že za označení
účastníka připojila údaj o organizační složce, nelze jí v tomto směru ničeho
vytknout (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, uveřejněné pod číslem 41/1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září
1999, sp. zn. 20 Cdo 2380/98, publikované v časopise Soudní
judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 39).
Jestliže v rozporu s výše uvedeným soud prvního stupně za účastníka
řízení na straně žalované považoval organizační složku právnické
osoby (byť zapsanou do obchodního rejstříku), s touto organizační
složkou jednal a ve vztahu k ní rozhodl, přičemž toto jeho pochybení nebylo
odstraněno ani v odvolacím řízení, když také odvolací soud rozhodl, maje za
žalovanou, „K. s.r.o. – organizační složku“, dovolací soud uzavírá, že řízení
před soudy obou stupňů trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Proto dovolací soud, aniž se mohl zabývat dalším dovolatelkou uplatněným
dovolacím důvodem, rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 1 věty za
středníkem, odst. 2 věty první, odst. 5 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro
které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Při novém projednání věci soud prvního stupně neopomene, že v situaci, kdy
účastníkem řízení na straně žalované je zahraniční právnická osoba, bude
nezbytné zabývat se rovněž otázkou pravomoci soudů České republiky k projednání
a rozhodnutí této věci, jakož i otázkou, kterým právním řádem se závazkový
vztah mezi účastníky bude řídit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu