32 Odo 948/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. V. Ch., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. Č., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 526/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2002 č. j. 25 Co 368/2002 - 67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám, advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 9. srpna 2002 č. j. 5 C 526/98 - 64 vyzval žalovaného, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení doplnil své odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. prosince 2001 č. j. 5 C 526/98 - 59 tak, že uvede v čem spatřuje nesprávnost rozsudku nebo postupu soudu a čeho se svým odvoláním domáhá. Dovodil, že podání žalovaného nesplňuje řádné náležitosti odvolání a poučil jej, že nebude-li řádně opraveno, resp. doplněno, odvolací soud je odmítne. Žalovaný odvolání nedoplnil.
Krajský soud v Plzni ve smyslu § 211 ve spojení s § 43 odst. 2 o. s. ř. usnesením ze dne 16. září 2002 č. j. 25 Co 368/2002 - 67 odvolání
žalovaného odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž požadoval zrušit usnesení odvolacího soudu. Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v odvolání žalovaného je dostatečně specifikováno, v jakém rozsahu je rozsudek soudu prvního stupně napadán a soudu nic nebránilo v dalším pokračování odvolacího řízení. Navíc žalovaný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 41 Nc 1005/2000 ze dne 25. ledna 2001 omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilý nakládat jen s majetkem do 1 000 Kč. Zástupkyně žalovaného byla jmenována soudní exekutorkou a ode dne 8. února měla pozastavenou advokátní činnost. Rozsudek soudu prvního stupně jí byl doručen 14. února 2002 a v odvolací lhůtě podala blanketové dovolání. Po kontaktu s žalovaným mu byl předán rozsudek s tím, aby se spojil se svou opatrovnicí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Za podmínek stanovených § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud nerozhodoval o žalobcem uplatněném nároku, nýbrž odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu neodstranění vad odvolání, ač byl žalovaný vyzván k doplnění vadného podání a poučen o možném postupu ve smyslu § 211 ve spojení s § 43 odst. 2 o. s. ř.; již proto nelze přípustnost dovolání posoudit podle § 237 o. s. ř.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo namístě posoudit přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem pouze v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení o odmítnutí odvolání žalovaného ve výčtu uvedeno není; nelze proto přípustnost dovolání žalovaného v dané věci dovodit podle § 239 o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 ani podle § 239 o. s. ř. či ostatních ustanovení o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7.500,- Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny v zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 21. ledna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu