NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 953/2002-260
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně H. T., s.r.o., proti
žalovanému M. H., o zaplacení 83.183,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 149/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 15. května 2002, č.j. 24 Co 86/2002-226, t a
k t o :
Dovolání se zamítá.
Napadeným rozsudkem odvolací soud jednak potvrdil ve výroku I., v části
týkající se lhůty k plnění, rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31.
května 2001, č.j. 7 C 149/99-205, jímž byl žalovaný zavázán k zaplacení
32.003,- Kč s úroky z prodlení ve výši 0,09 % denně z částky 20.000,- Kč od
23.2.1999 do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 0,09 % denně z částky
30.105,- Kč od 10.12.1997 do 31.5.1998 a s úroky z
prodlení ve výši 0,09 % denně z částky 12.222,- Kč od
12.1.1999 do zaplacení, jinak odvolání do tohoto výroku odmítl a jednak změnil
tento rozsudek v jeho výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni 51.183,- Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a ohledně
příslušenství v podobě úroků z prodlení ve výši 0,09 % z částky 30.105,- Kč od
1.6.1998 do zaplacení, ve výši 0,09 % z částky 21.078,-
Kč od 12.1.1999 do zaplacení, rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že žalobkyně nebyla
subjektivně legitimována k podání odvolání proti výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně, neboť jím byla žalobě vyhověno a podaným odvoláním tak nemohla
dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Důvod pro zamítnutí žaloby v části
identifikované ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně,
spočívající v tom, že žalobou uplatněná pohledávka v tomto rozsahu zanikla
započtením, neboť žalovaný v řízení úspěšně namítl existenci vlastní pohledávky
vůči žalobkyni z titulu náhrady škody způsobené mu porušením smluvní
povinnosti dodávat objednané zboží podle kupní smlouvy ze dne 19.1.1996,
shledal neopodstatněným. Odvolací soud, vycházeje ze správně zjištěného
skutkového stavu věci soudem prvního stupně, dospěl k odlišnému právnímu
závěru, když písemnou dohodu účastníků ze dne 19.1.1996, označenou jako
smlouva kupní, z důvodu její neurčitosti shledal absolutně neplatnou ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Tento
právní závěr učinil na základě zjištění, že kupní smlouva postrádá základní
náležitosti, a to závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo
ke zboží určenému jednotlivě nebo co do množství a
druhu a určení jeho ceny. Smlouvu nelze proto považovat za platný právní úkon,
kterým by byla žalobkyni uložena kontraktační povinnost podle libovolné
objednávky žalovaného. Smlouva přitom nesplňuje zákonné požadavky nejen ve
vztahu ke smlouvě kupní, ale nemůže se jednat ani o dohodu jinou ve smyslu
ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ani o
dohodu nazíranou podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák.,
který stanoví, že dohoda o určité části smlouvy (tedy i části podstatné) může
být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu
závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné
strany. Z obsahu dohody uzavřené mezi účastníky přitom plyne, že způsob určení
množství a druhu zboží učinili závislým pouze na objednávce žalovaného, tedy na
vůli jedné strany závazkového právního vztahu. Na smlouvu pak
nedopadá ani ustanovení § 270 odst. 1 obch. zák., neboť
toto ustanovení se týká pouze nepodstatných náležitostí smlouvy, které nebyly
při uzavření smlouvy dohodnuty. Vzhledem k tomu, že smlouva je absolutně
neplatná, nelze v odmítnutí žalobkyně akceptovat návrh žalovaného na uzavření
smlouvy spatřovat porušení právní povinnosti ze závazkového vztahu, což je
jeden ze základních předpokladů pro vznik práva na náhradu
škody podle ust. § 373 obch. zák.
Odvolací soud dále konstatoval, že jeho právní názor byl žalovanému v průběhu
jednání soudu zpřístupněn a žalovaný byl vyzván, aby ke své obraně případně
doplnil další rozhodné skutečnosti a označil důkazy a současně byl poučen o
možných následcích, pokud tak neučiní. Protože tak žalovaný neučinil,
nepodařilo se mu prokázat, že by mu žalobce
nedodáním zboží způsobil škodu, a že by proto měl vůči žalobci jakoukoliv
pohledávku způsobilou k započtení. Pohledávka žalobkyně proto ani zčásti
nezanikla započtením.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho měnícího výroku II., podal
žalovaný dovolání. Co do přípustnosti odkázal na § 237 odst. 1 písmeno a) o.
s. ř. a jako důvod uváděl, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Souhlasil s tím, že soud musí z
úřední povinnosti přihlédnout k platnosti či neplatnosti právních úkonů.
Jestliže však konstatoval, že kupní smlouva je absolutně neplatná, pak
jsou smluvní subjekty povinny si vrátit vše podle zásad bezdůvodného obohacení.
Tím se však odvolací soud vůbec nezabýval. K procesnímu postupu odvolacího
soudu namítl, že ten již neměl právo požadovat předložení dalších důkazů, neboť
veškeré důkazní prostředky byly žalovaným uplatněny před soudem prvního stupně.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný učiněný právní závěr
odvolacím soudem ohledně absolutní neplatnosti smlouvy ze dne 19.1.1996 v
podaném dovolání nijak nezpochybnil. Postup odvolacího soudu pak označila za
zcela souladný s § 213 odst. 2 a § 118a o. s. ř. a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písmeno a) o. s. ř., není však
důvodné.
Dovolatel především vytýkal odvolacímu soudu absenci posouzení právního vztahu
mezi účastníky podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Dovolací soud
shledal tuto námitku zcela irelevantní, neboť posouzení právního vztahu mezi
účastníky podle této právní úpravy nemá žádnou návaznost na předmět sporu.
Předmětem právního posouzení byla totiž tzv. rámcová kupní smlouva uzavřená
mezi účastníky dne 19.1.1996, kterou odvolací soud shledal absolutně neplatnou.
Nezaložila tak mezi účastníky žádná práva a povinnosti. Docházelo-
li pak mezi účastníky k vzájemnému plnění, pak nikoliv na základě této neplatné
smlouvy, nýbrž na základě jiných samostatných smluv uzavřených případně i
konkludentním způsobem, jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění napadeného
rozsudku. Navíc žalobkyně právo na vrácení bezdůvodného obohacení vzniklé
plnění z neplatné smlouvy v řízení neuplatnila. Odvolacímu soudu proto v tomto
směru nelze vytknout žádné pochybení.
Jde-li o námitku dovolatele vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu
spočívající v tom, že odvolací soud neměl právo požadovat předložení dalších
důkazů, neboť veškeré důkazní prostředky byly uplatněny žalovaným u soudu I.
stupně a tento postup nemá oporu v ustanovení § 205a o. s. ř., podle kterého
odvolací soud postupoval, dovolací soud konstatuje, že ji lze přisvědčit
relevanci, avšak bez zásadního vlivu na výsledek sporu.
Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu závěru než soud prvního
stupně a vyžadoval doplnění tvrzení dovolatele o jiné další
skutečnosti, které nebyly z pohledu zaujatého právního názoru soudu první
stupně potřebné, nemohl sám postupovat podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s.
ř., neboť by to znamenalo nepřípustné uplatnění nových skutečností nebo nových
důkazů. Dovolatel však žádné doplnění skutkových tvrzení jakož i návrhy na
provedení dalších důkazů nerealizoval. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil
na skutečnostech zjištěných soudem prvního stupně a nevycházel ze
žádných nových skutečností či provedených důkazů, které ostatně
dovolatel ani nenavrhoval. Byť tedy odvolací soud pochybil ve
svém procesním postupu, tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
Existenci vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. a dále v
ustanovení § 229 odst. 2 písmeno a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i
jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny ( § 242 odst.
3, věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatel je
ani netvrdil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť dospěl
k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu