32 Odo 956/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně V. K., zastoupené, advokátem, proti žalovanému S. S., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení 49 587 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 12 C 201/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001
č. j. 28 Co 320/2001-61, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001 č. j. 28 Co
320/2001-61, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze
dne 8. března 2000 č. j. 12 C 201/99-35 tak, že se žaloba co do částky 33 058
Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítá,
a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli 2. 8. 1997
kupní smlouvu, podle níž žalobkyně koupila od žalovaného osobní automobil
Lancia Prisma D, SPZ …, za kupní cenu 52 000 Kč a že žalovaný prokazoval jeho
stav předáním dvou uhrazených faktur za opravy tohoto vozu před jeho prodejem.
Při jízdě dne 16. 8. 1997 došlo k poruše vozu a žalobkyně jej byla nucena
předat do opravny. Byla provedena generální oprava motoru, za kterou
žalobkyně zaplatila celkem 49 587,20 Kč. Ze znaleckého posudku Ing. J. J.,
který nechala vypracovat žalobkyně, soud zjistil, že vozidlo bylo v době
prodeje v takovém stavu, který vylučoval normální užívání vozidla a že bylo
před prodejem žalobkyni několikrát neodborně a provizorně
opravováno. Znalec dále konstatoval, že špatný technický stav vozu, který se
projevoval mimo abnormální hlučnost únikem chladící kapaliny a spotřebou
olejové náplně, musel být žalovanému v době prodeje znám. Soud prvního stupně
dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně vytkla žalovanému vady předmětu
koupě dopisem jejího právního zástupce ze dne 11. 11. 1997, což posoudil podle
§ 596, § 597 odst. 1 a § 599 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako včasné
uplatnění práv z odpovědnosti za vady náležející kupujícímu, které bylo učiněno
v zákonné šestiměsíční lhůtě počínající od převzetí koupené věci. Dle závěru
soudu prvního stupně má žalobkyně právo na slevu z kupní ceny ve výši nákladů,
které vynaložila na opravu motoru.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2001 č.
j. 28 Co 320/2001-61 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu co do částky 33 058 Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do
zaplacení zamítl, v dalším rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Rovněž
stejně aplikoval na daný případ § 596, 597 odst. 1 a § 599 odst. 1 ObčZ.
Zdůraznil, že odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci je odpovědností
objektivní, přičemž za vadu věci se považuje neexistence takové vlastnosti
věci, která se u věcí určitého druhu a stáří obecně předpokládá, a v důsledku
níž je možnost využití věci podstatně snížena. Žalobkyně prokázala, že motor
byl těsně před prodejem opravován a že 14 dnů po prodeji automobilu
došlo v důsledku abnormální spotřeby oleje k jeho tzv. „zadření“. Žalovaný si
byl vady spočívající v úniku oleje vědom, když tvrdil, že žalovanou na něj
ústně upozornil, avšak neprokázal, že tak skutečně učinil, a proto má žalobkyně
právo na požadovanou slevu z kupní ceny. Odvolací soud
dále zohlednil skutečnost, že žalobkyně dle svého tvrzení abnormální spotřebu
oleje zjistila prakticky hned v prvního hodinách užívání vozidla a přesto s ním
dále jezdila až do tzv. jeho „zadření“, čímž přivodila situaci, kdy bylo nutné
provést generální opravu motoru, a to výměnu všech podstatných
dílů s vybroušením motoru. Odvolací soud věc posoudil tak, že
není možné přesně zjistit, jaký podíl na nutnosti opravy měl stav vozidla v
době uzavření kupní smlouvy a jaký podíl to, že žalovaná s vozidlem
jezdila i po zjištění její vady. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že
opravou byl motor výrazně zhodnocen, když počet ujetých kilometrů se podle
běžných zvyklostí počítá po generální opravě od nuly. Za použití volné úvahy ve
smyslu § 136 o. s. ř. pak stanovil výši slevy z kupní ceny na jednu třetinu
nákladů vynaložených na opravu motoru, což odůvodnil situací, kdy automobil již
není k dispozici (žalobkyně jej prodala na náhradní díly v lednu 1999) a soudem
eventuálně přibraný znalec by mohl vyjít pouze ze zjištění znalce Ing. J.,
jehož posudek nechala vypracovat žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla
především nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dle názoru
dovolatelky neměl aplikovat volnou úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Zastává
názor, že odvolací soud měl, pokud se závěry soudu prvního stupně nesouhlasil,
zrušit jeho rozsudek a věc mu vrátit za účelem vypracování znaleckého posudku,
neboť znalec by dle jejího názoru musel dojít k podstatně příznivějšímu poměru
částky, kterou jí má uhradit žalovaný, vůči zbývající výši nákladů vynaložených
na opravu. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí nebo zamítnutí, neboť
podle jeho názoru je dovolání zcela účelové, když dovolatelkou tvrzené
skutečnosti jsou zcela nepravděpodobné.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31.12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě,
kdy byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 8. března 2000.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou
a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř.,
popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť k těmto vadám soud přihlíží z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z
obsahu spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu, tedy podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 o. s. ř. ). Předmětem dovolacího
přezkumu je otázka správnosti postupu soudu při aplikaci volné úvahy podle §
136 o. s. ř. při určování výše slevy, kterou je žalovaný povinen žalobkyni
zaplatit z titulu odpovědnosti za vady prodané věci.
Podle § 499 ObčZ platí, že ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za
to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé,
že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co
účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady. Na posuzovanou věc se dále
vztahuje § 597 odst. 1 ObčZ , který stanoví, že pokud dodatečně vyjde najevo
vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na
přiměřenou slevu z ceny.
Z této právní úpravy vyplývá, že je nutno rozlišovat vady věci, které
existovaly v době plnění (v době převzetí věci kupujícím), za které nese
prodávající odpovědnost, a dále vady, které vznikly až po této době. Není
přitom rozhodující, že k projevu vady došlo až po době plnění, rozhodující vždy
je, zda uplatněná vada zde byla již v době plnění. Pokud však v důsledku vady,
která existovala v době plnění, došlo následně k poškození věci, prodávající by
za tuto vadu neodpovídal z titulu odpovědnosti ze vady; v úvahu by přicházela
(při naplnění zákonem stanovených předpokladů odpovědnost za škodu. K takové
situaci může dojít zejména při poškození motoru automobilu, k němuž došlo až po
době plnění v důsledku vady, která existovala v době převzetí automobilu
kupujícím.
Kupující má podle § 597 odst. 1 ObčZ právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny
odpovídající povaze a rozsahu vady. Její výše závisí především na povaze a
rozsahu vady vzhledem ke kupní ceně, na snížení funkčních vlastností věci a
její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Při
určení výše slevy je třeba přihlédnout i k tomu, jak se reklamovaná vada
projevuje při užívání věci, zda snižuje její životnost, apod. Při stanovení
výše slevy se přihlíží k ceně opravy, pokud byla věc opravena; není však možno
vyjít pouze z této ceny (opravou mohlo dojít i ke zhodnocení věci – věc získala
vyšší užitnou hodnotu, než by odpovídala běžnému opotřebení vzhledem ke stáří
vozidla a počtu ujetých kilometrů).
K posouzení těchto skutečností je zapotřebí odborných znalostí. Ve smyslu §
127 o. s. ř. se proto soud neobejde bez znaleckého posudku, či bez
odborného vyjádření.
Odvolací soud však nevyšel ze znaleckého posudku či odborného vyjádření a
aplikoval ustanovení § 136 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že lze-li
výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec,
určí ji soud podle své úvahy. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok
prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná
nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nepoměrné
obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány i nepřiměřenými
náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku,
které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. V posuzované věci však nebylo
ze spisu zjištěno, že by byly naplněny zákonné podmínky pro použití volné úvahy
v intencích § 136 o. s. ř. Odvolací soud odůvodnil použití volné úvahy pouze
tím, že automobil není k dispozici a soudem přibraný znalec by mohl vyjít pouze
ze znaleckého posudku Ing. J. J., který nechala vypracovat dovolatelka.
Odvolací soud však tento závěr učinil, aniž by v řízení bylo zjištěno, kolik by
činily náklady na vypracování tohoto znaleckého posudku či odborného
vyjádření a aniž by bylo vyjádřením znalce či odborným vyjádřením
doloženo, že za daného stavu nelze takový posudek vypracovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto v této části a v
souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem o. s. ř zrušil a podle § 243b odst. 2 o. s. ř. mu věc
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Zdeněk Des,
v.r.
předseda senátu