32 Odo 968/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. K., zastoupeného,
advokátkou, proti žalovaným 1) S. H., zastoupeného, advokátem a 2) I. H., o
zaplacení 376 369 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzeň - město
pod sp. zn. 20 C 207/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2003, č. j. 14 Co 100/2003 - 49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 22. listopadu 2002, č.
j. 20 C 207/99 - 173, poté co jeho rozsudek ze dne 31. ledna
2002, č. j. 20 C 207/99 – 142, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit společně
a nerozdílně žalobci částku 376 369 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně
od 17. 12. 1997 do zaplacení, řízení bylo zastaveno co do částky 53 000 Kč s
26 % úrokem z prodlení od 17. 12. 1997 do zaplacení a rozhodnuto o nákladech
řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června
2002, č. j. 14 Co 438/2002 – 160, uložil žalovaným výrokem I. zaplatit
společně a nerozdílně žalobci částku 376 369 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26
% ročně od 17. 12. 1997 do zaplacení a výroky II. a III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č.
j. 14 Co 100/2003 - 49, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III.
potvrdil a změnil výrok II. soudu prvního stupně o nákladech řízení.
Žalovaný dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. a zdůvodňuje jej poukazem na vady řízení, které měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkazuje na zákon č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s tím, že byla nesprávně určena
pravomoc soudu, jestliže žaloba o vydání bezdůvodného obohacení byla podána
ještě předtím, než bylo pravomocně skončeno řízení o zrušení rozhodčího
nálezu, řízení ve věci bezdůvodného obohacení nemohlo z důvodu překážky věci
již zahájené začít, a soud měl proto řízení zastavit. Má za to, že soud nemohl
v řízení pokračovat ani poté, co byly rozhodčí nálezy zrušeny, když zrušení
rozhodčího nálezu automaticky neznamená, že je dána pravomoc soudu. Dále namítá
nesprávné posouzení platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a
žalovanými dne 14. 7. 1997, doplněné dodatky č. 1 a č. 2. Neplatnost smlouvy
spatřuje v její neurčitosti, jestliže smluvní strany jsou v rozporu, jaká cena
byla vlastně domluvena. S ohledem na nesprávný závěr o platnosti předmětné
smlouvy pak soud učinil i nesprávný závěr v posouzení otázky promlčení,
neboť s ohledem na délku promlčecí doby připínající se k bezdůvodnému
obohacení, o něž žalobce opíral svoji žalobu, byl nárok žalobce uplatněn
opožděně, a měl být vzhledem k vznesené námitce promlčení zamítnut. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti
žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 376 369 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 26 % ročně od 17. 12. 1997 do zaplacení. Nejednalo
se tedy v této napadené části rozsudku odvolacího soudu o změnu výroku
rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud změnil pouze výrok II. o náhradě nákladů
řízení, a takové rozhodnutí o vedlejších výrocích nelze podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neboť soud
prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro
posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění
(skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný
právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle § 631 obč. zák. smlouvou o dílo se zhotovitel díla objednateli
zavazuje, že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí. Výše ceny
není podstatnou náležitostí smlouvy, bez níž by nemohlo dojít k platnému
uzavření smlouvy. Namítá-li dovolatel neplatnost smlouvy o dílo ze dne 14. 7.
1997, jestliže v jednom vyhotovení smlouvy byla cena uvedena a v druhém ne, je
jeho námitka bez zřetele k dodatku č. 1 smlouvy ze dne 14. 10.
1997 a bez zřetele k dodatku č. 2 smlouvy ze dne 6. 11. 1997, ve kterém se
strany dohodly na stanovení ceny díla soudním znalcem.
Podle § 634 obč. zák. není-li výše ceny sjednána smlouvou nebo stanovena
zvláštními předpisy, je třeba poskytnout cenu přiměřenou. V dané věci ve smyslu
tohoto ustanovení vzešla výše ceny ze znaleckého posudku, proto nelze
odvolacímu soudu, jež se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
vytknout nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o dílo.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110).
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Bezpředmětná je proto žalovaným vznesená námitka promlčení, jestliže promlčení
bylo posuzováno s ohledem na závěr, že smlouva je platná, a tudíž promlčecí
doba je podle § 101 obč. zák. tříletá. Bylo-li dílo předáno a převzato
10. 12. 1997, byla žaloba dne 19. 10. 1999 podána včas, a nárok
žalobce není promlčen.
Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil
otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 8. dubna 2003, č. j. 14 Co 100/2003 - 49, není podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné.
Namítá-li žalovaný, že řízení trpí vadami, které měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a směřoval tím k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř., pak je nutno učinit závěr, že k takové jiné vadě
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu
tohoto ustanovení, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky se proto takovými
případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Napadá-li žalovaný, že byla v dané věci nesprávně určena pravomoc soudu a že
řízení ve věci bezdůvodného obohacení nemohlo z důvodu překážky věci již
zahájené začít, pak tyto námitky nelze s úspěchem uplatňovat v rámci dovolacího
řízení, nýbrž jen žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm.
a) a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné,
dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako
nepřípustné odmítl § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný
žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v
souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu