32 Odo 970/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně M. N.(CZ), s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. T. P.,
a.s. a 2. S. t., a.s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 1 300 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 27/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu
2005 č. j. 30 Co 455/2005-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. února 2005 č. j. 7 C 27/2004-127
zamítl žalobu na zaplacení částky 1 300 000 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p.a. od
20. 5. 2003 do zaplacení vůči prvé žalované (výrok pod bodem I), druhé žalované
uložil zaplatit žalobkyni částku 1 101 056 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p.a. od
25. 5. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem III), část žaloby, kterou žalobkyně
požadovala po druhé žalované zaplacení částky 198 944 Kč a úroku z prodlení z
dlužné částky za dobu od 20. 5. 2003 do 24. 5. 2004, zamítl (výrok pod bodem
IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou
žalovanou (výrok pod bodem II), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou
(výrok pod bodem V) a ve vztahu mezi žalobkyní a státem (výrok pod bodem VI).
Soud prvního stupně zjistil, že proti prvé žalované jako povinné byla nařízena
a prováděna exekuce pro uspokojení pohledávky druhé žalované jako oprávněné ve
výši 727 401 Kč s příslušenstvím. Dne 19. 3. 2003 při provádění soupisu
movitých věcí povinné, které se nalézaly v sídle žalobkyně, zaplatila žalobkyně
za prvou žalovanou pohledávku vymáhanou druhou žalovanou s ohledem na
skutečnost, že současně docházelo k zapečetění strojů a jeřábů žalobkyně, které
byly nezbytné pro její další výrobu. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně
zaplatila částku 1 300 000 Kč představující vymáhanou pohledávku a náklady
exekučního řízení bez souhlasu prvé žalované. Uvedený skutkový stav posoudil
soud prvního stupně jako jednatelství bez příkazu. Žalobkyně tím, že zaplatila
dluh prvé žalované, aniž vyčkala jejího souhlasu, jednala podle § 743 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) za prvou žalovanou bez jejího příkazu a
má podle odstavce 2 téhož ustanovení vůči druhé žalované právo na náhradu
nákladů, kterými byla druhá žalovaná jednáním žalobkyně obohacena. Toto
obohacení druhé žalované spočívalo v tom, že získala částku 1 101 056 Kč
představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady předcházejícího
řízení, aniž by exekuce prodejem movitých věcí proběhla, a je proto podle
závěru soudu prvního stupně povinna je žalobkyni nahradit. To se netýká částky
198 944 Kč představující náklady exekuce a náklady oprávněného v exekučním
řízení, jejíž úhradou nedošlo k obohacení druhé žalované. Na straně prvé
žalované neshledal soud prvního stupně pasivní věcnou legitimaci.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005 č.
j. 30 Co 455/2005-177 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby druhá žalovaná zaplatila
žalobkyni částku 1 101 056 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 25. 5. 2004 do
zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou a o náhradě nákladů řízení České
republice. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
dospěl však k jiným právním závěrům. Na předmětný skutkový stav je podle názoru
odvolacího soudu nutno aplikovat § 454 ObčZ, podle něhož se bezdůvodně obohatil
i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Na straně prvé žalované
tak vzniklo bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že u ní nedošlo ke zmenšení
jejího majetku, ačkoliv k němu mělo správně dojít splněním jejího dluhu. V
případě plnění za jiného je třeba upřednostnit ochranu oprávněného věřitele
před tím, za něhož bylo plněno, tedy před dlužníkem. Soudní praxe se již
ustálila v tom, že v případě plnění za jiného, vzniká nárok na vydání
bezdůvodného obohacení mezi tím, kdo plnil, a tím, za koho bylo plněno, a
naopak není dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, komu bylo
plněno. Odvolací soud tedy uzavřel, že plnila-li třetí osoba vědomě za dlužníka
jeho dluh věřiteli a věřitel toto plnění přijal, došlo ke splnění závazku
dlužníka a nastupuje zde vztah mezi třetí osobou a původním dlužníkem z
bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním za jiného. V tomto smyslu nelze
přeceňovat skutečnost, zda prvá žalovaná dala k takovému plnění souhlas. Tento
závěr je třeba uplatnit tím spíše za situace, kdy k takovému uspokojení
věřitele dojde v rámci probíhající exekuce. Žalobkyně proto nemá vůči druhé
žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když tento nárok jí svědčí
vůči prvé žalované. Zamítavý výrok vůči prvé žalované však nebyl napaden
odvoláním, a proto zůstal nedotčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud
podle jejího názoru nesprávně aplikoval § 451 a násl. ObčZ, ačkoliv měl podle
jejího názoru postupovat podle § 743 odst. 2 ObčZ. Podle dovolatelky má plnění
třetí osobou účinky splnění závazku jen tehdy, plní-li se souhlasem dlužníka; v
daném případě se tak stalo bez tohoto souhlasu, tudíž věřitel (druhá žalovaná)
nebyl povinen takové plnění přijmout a druhá žalovaná ani takové plnění
přijmout neměla. Přestože tak učinila, nedošlo ke splnění dlužníkovy povinnosti
a nárok věřitele vůči dlužníku (prvé žalované) trvá i nadále, když přitom
zároveň vznikl závazkový vztah mezi třetí osobou (žalobkyní) a věřitelem, který
přijal plnění (druhá žalovaná). Vada řízení, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že odvolací soud
pochybil, když svým usnesením přiměl druhou žalovanou, která se původně
odvolala proti všem výrokům rozsudku soudu prvého stupně, omezit odvolání jen
na výrok pod bodem III s odůvodněním, že odvolání, jímž se domáhá samostatný
společník změny rozsudku pouze ve vztahu ke druhému ze společníků, je třeba
odmítnout jako podané osobou neoprávněnou. Pokud byla druhá žalovaná přinucena
k omezení svého odvolání, měl se odvolací soud zabývat i výroky směřujícími
vůči prvé žalované, neboť tyto úzce souvisejí se zbývajícími výroky. Výrok ve
vztahu k prvé žalované je závislý na existenci výroku ve vztahu k druhé
žalované, neobstojí sám o sobě a současně je i výrokem předurčujícím, protože
řeší otázky, které jsou východiskem pro obsah rozhodnutí vůči prvé žalované.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 237 odst. l písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se však ze spisu nepodávají a pokud
dovolatelka tvrdí, že řízení takovou vadou trpí, mýlí se. Za vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž nelze považovat
skutečnost, že na základě výzvy soudu druhá žalovaná omezila svoje odvolání
tak, že směřuje pouze proti výroku soudu prvního stupně pod bodem III. Na
základě odvolání druhé žalované totiž odvolací soud nemohl v žádném případě
zrušit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, neboť žalované měly
v řízení postavení samostatných společníků a odvolání druhé žalované proti
výroku pod bodem I bylo subjektivně nepřípustné.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., podle něhož lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatelka ve svém dovolání zpochybnila závěr odvolacího soudu, na kterém je
toto rozhodnutí postaveno, totiž že se jedná o bezdůvodné obohacení podle
ustanovení § 454 ObčZ, které vzniklo na straně prvé žalované, takže druhá
žalovaná nemůže být zavázána k povinnosti toto obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 454 ObčZ se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu
měl plnit sám.
Uvedená skutková podstata je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému
(poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil
místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi
subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není
rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít
o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. Předpokladem je, že přijetím plnění
věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává
obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil
věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu
se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli
plnil ze svého. Obohacený tak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl
jeho dluh.
Ten, kdo plnil za jiného (za dlužníka), má právo požadovat vydání bezdůvodného
obohacení od toho, za koho plnil, a nikoliv od toho, komu plnil.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěrům plně konformním s
uvedenou právní úpravou, neboť v posuzované věci byly naplněny obě podmínky
vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle § 454 ObčZ – ze
skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně plnila vědomě dluh
prvé žalované, když vymáhanou částku včetně nákladů řízení zaplatila na účet
exekutora, který ji následně vyplatil druhé žalované, která ji jako splnění
závazku přijala, přičemž ze skutkových okolností dané věci nelze dovodit, že by
k zaplacení dluhu prvé žalované došlo proti její vůli.
Námitka žalobkyně, že se daný vztah měl posuzovat podle ustanovení § 743 odst.
2 ObčZ, jež upravuje případ tzv. užitečného jednatelství bez příkazu, není
opodstatněná, neboť aplikace uvedeného ustanovení v dané věci nepřichází v
úvahu, jelikož žalobkyně neobstarávala cizí záležitost, nýbrž plnila za jiného.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně
jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné druhé žalované
žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu