32 Odo 972/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve
věci žalobce V. V., proti žalovanému P. t., d. u. č. a v., o zaplacení 70 332
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 222/94,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005,
č.j. 2 Cmo 86/2004-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplatit žalovanou částku s odůvodněním, že mezi
nimi byla uzavřena v květnu 1992 smlouva o dílo s předmětem provedení
stavebních prací v objektu restaurace M. v P. 10, přičemž žalobce své závazky
ze smlouvy jako zhotovitel splnil, zatímco žalovaný mu část ceny díla ve výši
žalované částky nezaplatil.
V dané věci Městský soud v Praze svým předešlým rozsudkem ze dne 14. října
1997, č.j. 4 Cm 222/94-36, žalobě vyhověl a k odvolání žalovaného Vrchní soud v
Praze rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. prosince 2000, č.j. 9
Cmo 606/97-48, zrušil se závěrem, že v objednávce ze dne 7. 5. 1992 vymezené
dílo postrádá určitost, chybí zcela jakýkoliv údaj o ceně objednaných prací,
proto mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, a protože ani z uznání
závazku z 30. 3. 1993 nelze dovodit účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), když uznání závazku bylo vázáno na
neplatnou smlouvu, odvolací soud zavázal soud prvního stupně zabývat se
posouzením nároku žalobce z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení
podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č.j. 4 Cm 222/94-101,
žalobu na zaplacení částky 70 332 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu
dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k uzavření smluvního
vztahu, z nějž by žalobci vznikl nárok na zaplacení předmětné částky, neboť
rekonstrukci najaté restaurace M. prováděl V. Š. na své náklady a touto
rekonstrukcí byl zhodnocen dům ve vlastnictví JUDr. D. S., přičemž žalovaný byl
pouze zprostředkovatelem mezi V. Š. a dodavateli rekonstrukčních prací včetně
žalobce. Dovodil, že činností žalobce, provedené na základě objednávky ze dne
7. 5. 1992 T 10/360/10/92, nevzniklo bezdůvodné obohacení žalovanému, ale V.
Š., který na své náklady najatou restauraci M. rekonstruoval a provozoval, a
jemuž takto vzniklé zhodnocení nemovitosti uhradila vlastnice domu snížením
nájemného. Soud uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2005, č.j. 2 Cmo 86/2004-125,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003, č.j. 4 Cm
222/94-101. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva o dílo mezi
účastníky nevznikla pro absenci dohody o ceně díla, avšak na rozdíl od soudu
prvního stupně i předešlého stanoviska odvolacího soudu dospěl v otázce uznání
závazku ze dne 30. 3. 1993 k závěru, že obsah uvedené listiny je uznáním
závazku podle § 323 obch. zák., protože má všechny požadované zákonné
náležitosti. Je-li však nárok uznán, neznamená to samo o sobě, že závazek
existuje. Pouze přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka, který pokud
tvrdí, že dluh nevznikl, musí to prokázat, což se v daném případě stalo,
jelikož podle zjištění soudu závazek žalovaného k zaplacení ceny díla
neexistuje (nebyla-li uzavřena smlouva o dílo). V otázce bezdůvodného obohacení
se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný nezískal bezdůvodné
obohacení na úkor žalobce, bylo-li žalobcem plněno ve prospěch jiného subjektu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že toto
rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud neposoudil věc
správně s ohledem na ustanovení § 536 odst. 1 a 3 a § 546 odst. 1 obch. zák.,
když z písemné objednávky, která byla žalovaným v plném rozsahu akceptována, je
evidentní, že účastníci řízení jako smluvní strany projevily shodně vůli
uzavřít smlouvu o dílo podle § 536 odst. 3 obch. zák., tedy bez ujednání o
ceně. Poukazuje na uznání závazku z 30. 3. 1993, které dokládá skutečnost, že
byla uzavřena smlouva. Závěr odvolacího soudu považuje dovolatel za naprosto
absurdní s ohledem na zjištěný skutkový stav věci, z něhož vyplývá, že žalobce
na dané stavbě dílo provedl. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu –
dále opět jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání, které splňuje formální i obsahové znaky
předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou
oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V ustanovení § 536 odst. 1 obch. zák., ve znění do 31. 12. 2000, bylo
stanoveno, že cena musí být ve smlouvě o dílo dohodnuta nebo v ní musí být
alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli
uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl ve shodě se soudem
prvního stupně správně, dovodil-li, že smlouva o dílo v daném případě
nevznikla, pokud žalobce pouze akceptoval písemnou objednávku žalovaného, jež
neobsahovala cenu, a že tento úkon nelze vykládat tak, že účastníci projevili
vůli uzavřít smlouvu o dílo ve smyslu § 536 odst. 3 obch. zák. bez ujednání o
ceně. Z uvedeného skutkového zjištění skutečně nelze dovodit výslovný úmysl
stran směřující k uzavření smlouvy bez dohody o ceně, tedy oboustranný záměr
účastníků takto smlouvu uzavřít, jak oba soudy správně posoudily. Takovýto
projev vůle, tj., že smlouva má být uzavřena bez ujednání o ceně, by musel být
obsažen v písemné objednávce žalovaného. Pokud oba soudy dospěly k uvedenému
závěru, nebyl již důvod pro aplikaci § 546 odst. 1 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože
nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen takovými vadami, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu