32 Odo 978/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené, advokátem,
proti žalovaným 1) RNDr. P. N., a 2) N. N., zastoupeným, advokátem, o
zaplacení 1,451.327,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 48 C 166,168/2001, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2003, č.j. 51 Co 6/2003-199, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítají.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 22.650,- Kč, žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 19.890,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. června 2002,
č.j. 48 C 166,168/2001-142, ve znění usnesení ze dne 28.
listopadu 2002, č.j. 48 C 168/2001-148, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
909.599,20 Kč, dále uložil žalované zaplatit žalobkyni 541.727,78 Kč, jakož i
oběma žalovaným uhradit žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně tak
rozhodl poté, co usnesením ze dne 13. listopadu 2001 spojil
řízení proti žalovanému a řízení proti žalované, ve kterých se
žalobkyně vůči nim dvěma samostatnými žalobami domáhala zaplacení zákonného
úroku z prodlení za pozdní úhradu faktur za zboží, které každému z nich dodala,
podle § 112 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ke společnému
projednání a rozhodnutí.
Příslušnými dodacími listy, fakturami, jakož i výpovědí žalovaného vzal
soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně řádně dodala žalovaným vždy na
základě ústní objednávky zboží s příslušným dodacím listem, v němž byla
vyjádřena cena dodaného zboží a jeho popis, a že jim následně vystavila za
dodané zboží faktury s vyznačenou dobou splatnosti. Vztah mezi účastníky
posoudil jako vztah z kupní smlouvy upravený v § 409 a násl. obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž podle § 447 obch. zák. byli
žalovaní povinni hradit kupní cenu ve lhůtě splatnosti. Splatnost jednotlivých
faktur vzal za prokázanou jednotlivými fakturami, které byly žalobkyní pro
žalované za dodané zboží vystaveny. Bylo prokázáno a mezi účastníky bylo
ostatně nesporným, že žalovaní platili jednotlivé faktury po lhůtě jejich
splatnosti; délku prodlení se zaplacením jednotlivých faktur soud
zjistil z výpisů z běžného účtu žalobkyně. Podle zjištění soudu
prvního stupně žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení o uzavření
jejich ústní dohody se žalobkyní o tom, že mohou platit cenu za
dodané zboží po splatnosti, aniž budou za tyto opožděné platby penalizováni. Na
základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se žalovaní s
placením jednotlivých faktur dostali do prodlení, neboť podle § 365 odst. 1
obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas závazek, a to
až do doby poskytnutí řádného plnění. V důsledku toho vznikl žalobkyni vůči
žalovaným nárok na úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák., jehož
zaplacení se žalobkyně v řízení domáhala. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Městský soud v Praze k odvoláním obou žalovaných rozsudkem ze
dne 28. března 2003, č.j. 51 Co 6/2003-199, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i
s jeho právním posouzením věci, ztotožnil. V odůvodnění napadeného rozsudku
mimo jiné konstatoval, že i přes neexistenci právní úpravy faktury se v rámci
obchodních vztahů zachovávají zvyklosti. Rozhodující je, že se subjekty
právního vztahu na vyhotovení faktury při stanovení platebních podmínek
dohodly. V případě neexistence dohody o platebních podmínkách je jen na úvaze
věřitele, tedy strany, které má být placeno a která již svůj závazek dodat
splnila, jak doklad označí, případně jaké v něm uvede údaje a jakou dobu
splatnosti stanoví. Podle odvolacího soudu je v posuzované věci nepochybné, že
žalobkyně určila vystavenými fakturami jejich čtrnáctidenní splatnost, kterou
žalovaní nedodrželi; v řízení nebylo prokázáno, že by tato lhůta splatnosti u
jednotlivých faktur byla prodloužena. Proto je žalobkyně oprávněna
požadovat po žalovaných úrok z prodlení podle § 369 obch. zák
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní společným dovoláním.
Uvedli v něm, že ho podávají v souladu s § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. [dovolatelé měli patrně na mysli § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Namítli, že dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Podle dovolatelů soud nerozhodl na základě zjištěného
skutkového stavu, neboť nezhodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné
souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Ačkoli v
otázce důvodnosti dovolatelé odkazovali i na ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., žádnou vadu řízení, kterou by bylo řízení postiženo a
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nekonkretizovali.
Stejně jako v odvolacím řízení založili svou námitku o nedůvodnosti žalobního
nároku na tvrzení o uzavření ústní dohody mezi žalobkyní a žalovaným o
tom, že konkrétní faktury za dodané zboží lze platit se zpožděním jednoho
až dvou měsíců, výjimečně až třech měsíců, aniž by byli ze strany žalobkyně
jakkoli penalizováni, což bylo v té době běžnou obchodní praxí a zvyklostí mezi
lékárníky a distributory léčiv. Uzavření dohody podle jejich názoru vyplynulo z
provedených důkazů, na které v dovolání poukázali. V jiné části dovolání pak
argumentovali dohodou účastníků o jiné době splatnosti fakturované ceny dodávky
léčivých přípravků, než je uváděna standardní doba splatnosti 14 dnů.
Rovněž tak namítli, že v případě neexistence smlouvy, ve které by bylo datum
splatnosti sjednáno, což nastalo i v posuzovaném případě, nelze považovat datum
na faktuře označené jako datum splatnosti za součást smluvního vztahu. Pokud
tedy soud prvního stupně vycházel z předmětných faktur i v otázce jejich
splatnosti, tj. z doby splatnosti uvedené na faktuře jako ze součásti
smluvního vztahu, dopustil se tím právního pochybení, neboť faktura smlouvou
není; je pouze jednostranným projevem vůle, požadavkem na plnění ze
strany dodavatele. Vycházejíce z toho, že současná právní úprava neobsahuje
žádný právní předpis, který by upravoval co do obsahové či významové stránky
listinu označenou jako faktura, označili ji za pouhé upozornění o případně
existujícím dluhu, na kterou není osoba, jíž bylo fakturováno, povinna
reagovat. Namítli, že faktura vznik platební povinnosti odběratele nezakládá a
že soud svým právním výkladem významu faktury pochybil. Pokud distributor
uváděl na fakturách jejich čtrnáctidenní splatnost, ačkoli dohoda mezi
ním a lékárnou byla jiná, pak lze podle dovolatelů takto stanovenou
splatnost chápat za pouhý návrh na změnu dohody o splatnosti, kterou žalovaný
nepřijal, protože v takové lhůtě neplatil. Vzhledem k tomu, že plnění, jehož se
žalobkyně domáhá, nebylo sjednáno, nárok na něj jí nevznikl.
Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání podané žalovanými za nedůvodné. Podle
jejího názoru soudy obou stupňů dostatečně zjistily skutkový stav věci a
správně zhodnotily provedené důkazy, přičemž přihlédly ke všem podstatným
skutečnostem. Poukázala na to, že dovolatelé staví svou obranu pouze na
týchž argumentech jako v odvolání. Uvedla, že žádná dohoda mezi
účastníky o žalovanými tvrzených lhůtách splatnosti uzavřena nebyla a že
žalovaní k prokázání její neexistence (stejně jako k prokázání tvrzení o
existenci obchodních zvyklostí v oboru distribuce léčiv o jiných lhůtách
splatnosti faktur za dodávky léčiv) po celou dobu řízení nepředložili, ani
nenavrhli soudům žádný konkrétní relevantní důkaz. Rovněž tak oponovala
tvrzením dovolatelů, pokud jde o hodnocení institutu faktury. Předmětné faktury
byly řádnými daňovými doklady se všemi zákonem stanovenými náležitostmi, které
byla jako plátce daně povinna vystavit. Poukázala na to, že i kdyby
ve skutečnosti nebyla sjednána mezi účastníky jí tvrzená lhůta splatnosti
odpovídající termínům splatnosti na jednotlivých fakturách, byli by žalovaní v
souladu s ustanovením § 340 odst. 2 obch. zák. povinni jí zaplatit
kupní ceny zboží ihned poté, kdy jim coby věřitel předala příslušnou fakturu,
tj. požádala žalované o plnění.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, neshledá-li je
přípustným a důvodným, nebo zamítl, dojde-li k závěru, že je rozsudek
odvolacího soudu správný.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání žalovaných shledal dovolací soud přípustným podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v
řešení otázky, zda-li v případě, kdy není účastníky splatnost nároku
(pohledávky) sjednána, může být splatnost takového nároku určena ze strany
oprávněného jednostranně údajem na faktuře.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného
dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení dovolatelé nenamítali a z
obsahu spisu se ani nepodávají.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice
správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud (a shodně i soud
prvního stupně) vycházel v otázce splatnosti faktur za dodané zboží ze
čtrnáctidenní splatnosti uvedené na fakturách, kterou jimi žalobkyně stanovila,
neboli z jednostranného určení splatnosti faktur žalobkyní.
Otázka splatnosti faktury je pro obchodní závazkové vztahy upravena v
ustanovení § 340 obch. zák., podle kterého je dlužník povinen závazek
splnit v době stanovené ve smlouvě (odstavec 1). Není-li doba plnění
ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po
uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného
odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán (odstavec 2).
Podle ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. tak určuje dobu plnění věřitel v
případě, kdy doba plnění není určena smlouvou a smlouva ani neurčuje určitý
postup a způsob jejího stanovení, tím, že plnění požaduje. K tomu je oprávněn –
nemá-li smlouva nebo úprava určitého typu smlouvy zvláštní ustanovení – hned po
vzniku povinnosti, tedy zpravidla po uzavření smlouvy. Dlužník je
pak povinen plnit bez zbytečného odkladu. Věřitel, který požaduje plnění, může
současně uvést ve své výzvě určitou dobu, pozdější než jaká by
odpovídala lhůtě bez zbytečného odkladu, popřípadě stanovit pro splnění určitou
lhůtu. Dlužník v takovém případě nebude v prodlení, když splní v udané době,
popřípadě do konce dané lhůty. Toto pravidlo platí pro všechny závazky, tedy i
pro ty, které nevznikly ze smlouvy, typicky jde o závazky z porušení práva
(srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8.
vydání, Praha, C. H. Beck 2003, strana 1028).
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. dává věřiteli
možnost určit dobu splatnosti závazku jinou než bez zbytečného odkladu, a to
delší dobu splatnosti (např. čtrnáctidenní). Lhůta bez zbytečného odkladu tak
platí v případě, kdy oprávněný neurčil lhůtu jinou.
Žádostí věřitele k plnění ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák. může být i
faktura, a to bez ohledu na to, na jakém základě fakturace proběhla –
tedy zda bylo fakturováno na základě smlouvy, jak uvedl odvolací soud v
odůvodnění napadeného rozsudku, či například na základě obchodních
zvyklostí. Nelze tak přisvědčit dovolatelům, kteří označili fakturu za pouhé
upozornění o případně existujícím dluhu, na kterou není osoba, jíž bylo
fakturováno, povinna reagovat.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů
vázán a nepřísluší mu tak přezkoumávat, zda skutková zjištění, z nichž napadené
rozhodnutí vychází, má či nemá oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.). V tomto směru proto dovolací soud nemohl přihlédnout k
námitkám dovolatelů směřujícím do skutkových zjištění odvolacího soudu. Ze
skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení nevyplývá, že by byla doba
splatnosti faktur mezi účastníky dohodnuta. Pokud pak za této situace vycházel
odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) ze splatnosti faktur uvedené
žalobkyní vždy na příslušné faktuře, postupoval v souladu s ustanovením § 340
obch. zák. a žádné právní pochybení mu vytknout nelze.
Protože právní posouzení věci v řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalovaní nebyli v
dovoláních úspěšní, a proto jsou povinni nahradit žalobkyni náklady jejího
právního zastoupení. Náklady žalobkyně vůči žalovanému sestávají ze sazby
odměny za zastupování advokátem v částce 22.575,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Náklady žalobkyně vůči
žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 19.815,-
Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu