NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 996/2002-163
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Š., podnikatele,
proti žalované D., spol. s r.o., o zaplacení 35.708,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 12 C 1/95, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2002, č.j. 28 Co
149/99-139, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud ve Zlíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. srpna 1998, č.j. 12
C 1/95-100, uložil žalované zaplatit žalobci částku 35.708,- Kč se 17 % úrokem
z prodlení p. a. z této částky od 13.6.1993 do zaplacení (výrok I.) a náklady
řízení ve výši 9.367,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dále uložil žalobci
zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2.122,- Kč (výrok III.) a žalované
uložil zaplatit českému státu náklady řízení ve výši 559,40 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku I. co do částky 35.702,- Kč (první výrok) a změnil
ho v další části tohoto výroku co do částky 6,- Kč se 17%
úrokem z prodlení od 13. června 1993 do zaplacení tak, že
žalobu zamítl (druhý výrok). Odvolací soud ve zbývající části výroku
I. co do 17% úroku z prodlení z částky 35.702,- Kč od 13.
června 1993 do zaplacení a ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná včasné
dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“) a
důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., jejichž
prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla, že řízení je postiženo jinou
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno
b/] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d/].
Za vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. dovolatelka
konkrétně označila vyhodnocení otázky důkazního břemene ohledně prokázání
nakládky sjednaného plnění a jako nesprávné právní posouzení věci uvedla
vyhodnocení žalovanou vytčených vad dodávky a jí vybraného způsobu realizace
práva z odpovědnosti za vady. Protože podle názoru dovolatelky trpí vytčenými
vadami rozsudky soudů obou stupňů, navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudu
prvního stupně a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, a do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podaném
dovolání požádala o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Ve vyjádření k dovolání poukázal žalobce na jeho nepřípustnost proti
zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a snesl argumenty k jednotlivým
námitkám žalované s poukazem na to, že dodal zboží žalované v objednaném
množství a kvalitě. Pro případ, že by dovolací soud rozhodoval meritorně,
navrhl zamítnutí dovolání i návrhu dovolatelky na odložení vykonatelnosti
dotčeného rozsudku odvolacího soudu.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této
věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského
soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu je zčásti rozsudkem potvrzujícím (co do částky
35.702,- Kč), zčásti rozsudkem měnícím (co do částky 6,- Kč s příslušenstvím) a
zčásti rozsudkem zrušujícím (ve zbývajícím rozsahu).
Přípustnost dovolání proti rozsudku (ať již potvrzujícímu, či
měnícímu) lze obecně opřít o ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř.
Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud
přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence
činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé
rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž
nevyplývají. Dovolání tak podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné není.
Přípustnost dovolání podle § 238 a § 239 o. s. ř. je v dané věci vyloučena
ustanoveními § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť je zřejmé,
že jde o obchodní věc (spor mezi podnikateli o zaplacení ceny
dodaného zboží), přičemž dovoláním dotčeným jak potvrzujícím, tak i měnícím
výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč, když k příslušenství uplatněného nároku se
nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod
č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Proti zrušujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné
pouze za podmínek taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že existenci vad řízení uvedených v tomto ustanovení Nejvyšší
soud již dříve vyloučil, není ani dovolání směřující do zbývající části
rozsudku, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu
věc k dalšímu řízení (bod III. výroku), rovněž přípustné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání [§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.], dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu