Poživatel slovenského invalidního důchodu pro tzv. invaliditu z mládí (invalidní důchod v mimořádných případech), na nějž vznikl nárok před 31. 12. 1992 v době existence společného československého státu, a který je kontinuálně vyplácen za podmínek čl. 33 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.) slovenským nositelem pojištění, nemá nárok na přiznání souběžné dávky v invaliditě (invalidního důchodu) z českého systému důchodového pojištění, a to ani v případě, že splňuje podmínku potřebné české doby pojištění získané po datu 31. 12. 1992.
[29] Úvodem je třeba předeslat, že případ žalobce je v praxi žalované i krajského soudu poměrně ojedinělý a ve vztahu k úpravě vzájemných vztahů v důchodovém pojištění mezi Českou a Slovenskou republikou po 1. 1. 1993 vpravdě hraniční z hlediska účelů, které jsou vtěleny do mezinárodní a evropské úpravy invalidních důchodů. Specifikem případu žalobce je to, že je poživatelem invalidního důchodu pro invaliditu z mládí přiznaného ještě v době existence společného československého státu (ČSSR) se vznikem nároku ode dne 1. 9. 1985. Žalobce však přes svou plnou invaliditu z důvodu slepoty byl schopen pracovat a vykonával výdělečnou činnost, a to jak v době společné existence československého státu do 31. 12. 1992, tak i poté v České republice, kam odváděl také pojistné na sociální zabezpečení (sociální pojištění). Od té doby jeho důchod nebyl nijak upravován vzhledem k těmto získaným dobám pojištění. V tom žalobce spatřuje nesprávnost postupu žalované, která jeho žádost o invalidní důchod z českého systému důchodového pojištění, v němž by byly tyto doby a výdělky zohledněny, zamítla.
[30] Při posouzení důvodnosti žalobních námitek krajský soud, které jsou v zásadě právní (nikoliv skutkové) povahy, vycházel v obecné rovině z geneze problematiky česko-slovenských důchodů. Původně společný federální systém československého důchodového pojištění byl na základě Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení rozdělen z hlediska nároků pojištěnců a povinností národních nositelů pojištění (žalované a Sociální pojišťovny Bratislava) podle kritérií obsažených ve čl. 12, 20 a čl. 33 Smlouvy. Zvláštní vztah ČR se SR, který byl před vstupem ČR do EU regulován Smlouvou, byl vyřešen oběma členskými státy po vstupu do EU tak, že předmětné články Smlouvy byly inkorporovány do přílohy č. II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 883/04 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/04“). Ve vazbě na odkazující normu v čl. 8 nařízení č. 883/04 je tak čl. 20 Smlouvy integrální součástí evropského koordinačního systému sociálního zabezpečení.
[31] Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy platí, že doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 33 Smlouvy platí: Důchody přiznané ode dne, který spadá do období před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky se nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky.
[32] Žalovaná v předmětné věci aplikovala čl. 33 Smlouvy. Lze zcela souhlasit s názorem žalované, že čl. 33 Smlouvy představuje přechodné (intertemporální) ustanovení, které řeší právní režim důchodových dávek přiznaných přede dnem rozdělení ČSFR. Ve smyslu tohoto ustanovení se v případě invalidního důchodu žalobce, který je vyplácen slovenským nositelem pojištění, jedná o slovenský invalidní důchod, což je mezi stranami nesporné. V předmětné věci tedy jde o právní otázku výkladu čl. 33 Smlouvy ve vztahu k vnitrostátní úpravě a k úpravě obsažené v koordinačním nařízení č. 883/04 – viz příloha č. II a kapitola (hlava III, kpt. 4 a 5).
[33] Krajský soud nejprve zkoumal, zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné a zda netrpí některou z vad, k nimž by musel přihlédnout ex offo (§ 76 odst. 1 s. ř. s.).
[34] Je třeba uvést, že žalovaná se ve správním řízení nevyhnula určitým chybám, které krajský soud nepřehlédl. Především je třeba vytknout, že žalovaná nevyžádala (ať již od slovenského nositele pojištění či z archivních materiálů) rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu s datem přiznání od vzniku nároku k 1. 9. 1985, který je doposud žalobci vyplácen od Sociální pojišťovny Bratislava. Úvaha žalované o aplikaci institutu dopočtené doby tak není opřena o doložený spisový materiál obsahující předmětné podklady. Krajský soud ale nakonec tento nedostatek nevyhodnotil jako natolik závažný, aby představoval důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Důvodem je především to, že existence a vyplácení tohoto důchodu není předmětem sporu, jak již bylo soudem předesláno, a dále není předmětem sporu ani aplikace institutu dopočtené (resp. „přičtené“) doby (viz níže bod 43 a násl. odůvodnění).
[35] K aplikaci čl. 33 Smlouvy judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že „[d]ůchody přiznané jejich poživatelům z důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, které se na základě čl. 33 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.) považují za důchody Slovenské republiky, se ani po změně trvalého bydliště a přestěhování poživatele dávky na území druhé smluvní strany nestávají zároveň důchody České republiky. K těmto důchodům proto nelze přiznat zvýšení podle českých právních předpisů, a jejich poživatelům tudíž ani rozdíl mezi výší českého a slovenského důchodu formou tzv. ‚vyrovnávacího příspěvku‘“ (viz k tomu rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2010, čj. 3 Ads 20/2010-79). Na závěry tohoto rozsudku poukázala rovněž žalovaná ve svém doplňujícím vyjádření k žalobě.
[36] Krajský soud k tomu podotýká pouze tolik, že závěry tohoto rozsudku dopadají na případ žalobce pouze v obecné rovině, neboť v tam judikované věci se nejednalo o specifický případ invalidního důchodu pro invaliditu z mládí. Citovaný judikát se přímo a konkrétně vztahuje na situaci, kdy pojištěnec pobíral slovenský starobní důchod, a došlo ke změně jeho trvalého bydliště do ČR, přičemž se domáhal přiznání tzv. vyrovnávacího příspěvku ve smyslu tehdejší judikatury Ústavního soudu ČR a prováděcí metodiky žalované, posléze pak řešeného cestou zákonodárce v § 106a ZDP, které reagovalo na předcházející judikaturu Ústavního soudu ČR zakotvením zákonné konstrukce tzv. „dorovnávacího přídavku“ s účinností od 1. 1. 2013. Nicméně v případě žalobce je zcela zřejmé a nesporné, že se na něho § 106a ZDP nevztahuje, a navíc se žalobce přiznání dorovnávacího přídavku ani nedomáhal, neboť podal klasickou žádost o přiznání invalidního důchodu ze systému českého důchodového pojištění.
[37] Krajský soud však ve shodě se žalovanou v otázce charakteru současného invalidního důchodu žalobce vypláceného slovenským nositelem pojištění uvádí, že jde o důchodovou dávku podléhající režimu čl. 33 Smlouvy, na niž nelze vztáhnout mechanismus dorovnávacího přídavku z českého systému důchodového pojištění. Tento invalidní důchod je fixován z hlediska podmínek vzniku nároku do období před rozpadem ČSFR, a proto podmínky tohoto nároku se řídí právní úpravou platnou a účinnou ke dni jejich splnění, tzn. zákonem o sociálním zabezpečení a následnými přechodnými ustanoveními zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v jejichž režimu přešel tento nárok žalobce do statusu slovenského invalidního důchodu.
[38] Související otázkou, již žalobce rozporoval, je to, zda v rámci tohoto invalidního důchodu byly určitým způsobem zohledněny doby pojištění (zaměstnání), které žalobce získal po vzniku nároku na tento důchod. K hodnocení těchto dob po 31. 12. 1992 je již nepochybně příslušná ČR ve smyslu čl. 20 Smlouvy. V tomto ohledu žalovaná poukázala na tzv. dopočtenou dobu, která byla i v případě výpočtu invalidního důchodu žalobce použita jako fiktivní mechanismus pro zohlednění dob pojištění získaných po vzniku nároku na invalidní důchod až do dosažení důchodového věku.
[39] Krajský soud v tomto ohledu poukazuje na principy právní úpravy platné a účinné v době vzniku nároku žalobce na invalidní důchod. Zákon o sociálním zabezpečení (k datu vzniku nároku žalobce na invalidní důchod) upravoval v § 32 odst. 1 podmínky nároku na tzv. invalidní (částečný invalidní) důchod v mimořádných případech. Podle tohoto ustanovení platilo, že [i]nvalidní (částečný invalidní) důchod náleží též pracujícímu, který se stal plně (částečně) invalidním a) před vstupem do zaměstnání, jestliže získal dobu potřebnou pro nárok na důchod v kterémkoliv období 10 roků; jde-li však o pracujícího mladšího 24 let, činí potřebná doba zaměstnání aspoň dva roky, b) po vstupu do zaměstnání, nebyl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na důchod před vznikem plné (částečné) invalidity, získal však spolu s dobou zaměstnání před vznikem plné (částečné) invalidity potřebnou dobu v kterémkoliv období 10 roků dokončeném po vzniku plné (částečné) invalidity. Nárok na invalidní (částečný invalidní) důchod vzniká při splnění ostatních podmínek ode dne získání potřebné doby zaměstnání.
[40] Jednalo se tedy o invalidní důchod přiznaný za mimořádných podmínek, pro jehož výpočet byla užita konstrukce tzv. přičtené doby (§ 28 až § 29 tohoto zákona), tedy postup, na základě něhož je výše invalidního důchodu stanovená pomocí přičtení doby do věku 60 let (u mužů) k získané době zaměstnání. Výdělky byly v rámci tohoto postupu doplňovány do takto stanovené doby zaměstnání na základě fikce (2 % průměrného měsíčního výdělku za každý rok).
[41] Krajský soud má tedy za to, že lze přitakat žalované v jejím klíčovém argumentu, že doba pojištění, kterou žalobce dosáhl po vzniku nároku na invalidní důchod, byla slovenským nositelem pojištění zhodnocena v podobě tzv. přičtené doby pojištění, která pokrývá podle právní úpravy rozhodné k datu vzniku nároku na důchod období do 60 let věku. Tato fiktivní konstrukce nahrazující zohlednění skutečných výdělků žalobce pak představuje skutečnou právní překážku pro zhodnocení českých dob pojištění získaných po 31. 12. 1992 na území ČR. Důvodem je princip zákazu dvojího hodnocení dob pojištění, který je součástí evropského koordinačního mechanismu.
[42] K tomu krajský soud blíže uvádí, že otázku hodnocení dob pojištění získaných po vzniku nároku na invalidní důchod řeší i nařízení č. 883/04. Na tomto místě krajský soud žalované vytýká, že se koordinačním kontextem tvrzeného nároku žalobce nezabývala podrobněji, neboť čl. 33 Smlouvy nelze uvažovat izolovaně, nýbrž pouze v logicko-systematickém kontextu Nařízení č. 883/04 ve spojení s prováděcími předpisy a relevantní judikaturou Soudního dvora. Nicméně jde pouze o nedostatek odůvodnění, přes který se lze při přezkumu napadeného rozhodnutí překlenout.
[43] Citované nařízení upravuje případný souběh dávek v invaliditě tak, že podle čl. 10 tohoto nařízení je třeba předcházet souběhu dávek stejného druhu za jedno a totéž období povinného pojištění. Tento princip je dále konkretizován citovaným nařízením v čl. 53 a 54. Podle těchto ustanovení se pravidla předcházení souběhu použijí na nezávislou dávku (tzn. „sólo“ důchod), pouze pokud je dávka dávkou, jejíž výše nezávisí na délce získaných dob pojištění nebo bydlení, anebo dávkou, jejíž výše je určena na základě započtené doby považované za získanou mezi dnem vzniku sociální události a pozdějším dnem. Podle přílohy č. IX citovaného nařízení je takovou dávkou i slovenský invalidní důchod.
[44] Krajský soud tedy shledal, že invalidní důchod žalobce byl přiznán a vypočten v souladu s konstrukcí předvídanou v čl. 54 nařízení č. 883/04, a proto žalobci nesvědčí nárok na přiznání souběžného invalidního důchodu ze systému českého důchodového pojištění, a to ani poměrnou část doby pojištění (tzv. poměrným či dílčím způsobem). Krajský soud ve shodě se žalovanou uvádí, že v takovém případě by se jednalo o souběh, který je v tomto případě koordinačním mechanismem vyloučen.
[45] Nelze popřát sluchu ani tvrzení žalobce, že případné souběžné přiznání českého invalidního důchodu lze odůvodnit zásadní odlišností jeho stávajícího invalidního důchodu pro invaliditu z mládí. Je pravdou, že u tohoto typu důchodu tradičně jde spíše o dávku zabezpečovací než pojistnou, což znamená, že schéma této dávky není odvozeno od skutečných výdělků žalobce a pojistného odvedeného do systému důchodového pojištění, na rozdíl od „klasického“ schématu výpočtu invalidního důchodu, kde se procentní výměra počítá poměrným dílem z výpočtového základu (srov. k tomu aktuální právní úpravu v § 41 odst. 2 ZDP i srovnatelnou historickou úpravu v § 28 zákona o sociálním zabezpečení ve znění platném a účinném k datu vzniku nároku žalobce na invalidní důchod). Nicméně jak dřívější, tak i současná právní úprava považuje tento typ důchodu za důchod invalidní a jednoznačně i z pohledu systematiky nařízení č. 883/04 lze usuzovat zcela obdobně, že jde o dávku v invaliditě, nikoliv kupř. o dávku sociální péče (pomoci).
[46] Krajský soud dává žalované za pravdu i v tom ohledu, že žalobce není oproti ostatním pojištěncům, na jejichž důchodové nároky se vztahuje čl. 33 Smlouvy, nijak diskriminován. ČR tedy vzhledem k datu vzniku invalidity žalobce a existence přiznaného (nyní slovenského) invalidního důchodu není členským státem kompetentním k přiznání další (souběžné) dávky v invaliditě.
[47] Napadené rozhodnutí je tedy z hlediska svých rozhodovacích důvodů zákonné a správné, jakkoliv se žalovaná při jeho vydání nevyhnula určitým procesním pochybením i nedostatkům v odůvodnění, které však nezakládají nepřezkoumatelnost ani jinou vadu, pro niž by muselo být napadené rozhodnutí zrušeno.
[48] Je však třeba obiter dictum zároveň dodat, že krajský soud na druhé straně lidsky zcela rozumí žalobci, že se subjektivně cítí ve své situaci poškozen, a to zejm. z hlediska výše jeho invalidního důchodu (cca 306 EUR) oproti jiným osobám, které mají jiný typ dávky v invaliditě, příp. jejich nárok nebyl stižen přechodem z československého režimu do systému nástupnických států ČSFR. Nelze než zopakovat, že současně vyplácený invalidní důchod ze své povahy nezohledňuje skutečnou výši výdělků žalobce, za něž bylo do československého a českého systému důchodového pojištění odvedeno pojistné, na rozdíl od standardního výpočtu invalidního důchodu. I tady ovšem z hlediska teleologického sluší poznamenat, že česká úprava výše invalidního důchodu neumožňuje ani standardního invalidního důchodu provádět průběžné navyšování procentní výměry důchodové dávky v průběhu jejího pobírání za nově získané doby pojištění, a to na rozdíl od úpravy výše starobního důchodu (srov. § 34 odst. 2, 4 ZDP). V koncepci invalidního důchodu se tedy promítá spíše vliv principu solidarity než principu zásluhovosti (srov. Kancelář veřejného ochránce práv. Důchody II. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv, 2016, s. 92).
[49] Zvýšení invalidního důchodu žalobce ovšem podle nejhlubšího přesvědčení krajského soudu nelze dosáhnout skrze žádost o přiznání českého invalidního důchodu, jež žalobce podal, nýbrž zejm. podáním žádosti o přepočet invalidního důchodu slovenskému nositeli pojištění (Sociální pojišťovně Bratislava). K tomu krajský soud podotýká, že právní úprava rozhodná pro nárok žalobce na invalidní důchod znala mechanismus přepočtu invalidního důchodu po pěti letech trvání doby zaměstnání, avšak pouze do doby, než vznikne nárok na starobní důchod (§ 33 zákona o sociálním zabezpečení). Pokud v případě žalobce doposud k přepočtu invalidního důchodu se zřetelem k později získaným dobám zaměstnání (pojištění) vůbec nedošlo, může žalobce slovenského nositele pojištění o tento či obdobný postup požádat, což by v případě vyhovění žádosti mělo vést k dosažení výhodnější výše invalidního důchodu.
[50] Jinou cestou by pro žalobce mohlo být podání žádosti žalované o převzetí výplaty slovenského invalidního důchodu českým nositelem pojištění (žalovanou) s eventuální následnou žádostí o přepočet invalidního důchodu, pokud to v případě tohoto typu invalidního důchodu ustálená správní praxe žalované umožňuje. Nebylo však úkolem krajského soudu tyto možnosti v předmětném řízení zkoumat, a proto se v tomto ohledu musí žalobce sám na oba nositele pojištění s příslušnými žádostmi obrátit a vyžádat si příslušná poučení.