33 Cdo 101/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem Bruntál, Žižkovo nám. 2, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Janem Drapáčem, advokátem se sídlem Zábřeh, Postřelmovská 6, o zaplacení částky 106.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 75/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2009, č. j. 57 Co 26/2009-141, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 176.478,- Kč s příslušenstvím sestávající ze 150.000,- Kč (kupní cena za vybavení diskotéky), 25.000,- Kč (úhrada za uskladnění prodaných věcí) a 1.478,- Kč (kupní cena za kabeláž a zásuvku). Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 21. srpna 2008, č. j. 12 C 75/2006-118, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 43.500,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 132.978,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 106.500,- Kč od 1.
1. 2004 do zaplacení, ve výši 8,75 % ročně z částky 25.000,- Kč od 1. 11. 2005 do zaplacení a ve výši 2,5 % ročně z částky 1.478,- Kč od 1. 7. 2003 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobce provozoval s M. P. diskotéku, zakoupil veškeré její zařízení a to mu zůstalo po skončení společného podnikání a vypořádání ve vlastnictví. Žalobce podal u soudu žalobu, jíž se po M. P. domáhal vrácení půjčky, otázka vlastnictví zařízení diskotéky mezi nimi nebyla nikdy sporná.
Žalobce (prodávající) uzavřel dne 27. 5. 2003 se žalovaným (kupujícím) písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej vybavení diskotéky „dle seznamu“ (dále jen „věci“, resp. „předmětné věci“) za kupní cenu 150.000,- Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit kupní cenu do konce roku 2003 a též k „placení skladovacích prostor a jejich uvolnění do konce srpna“. Přiložený seznam movitých věcí obsahoval i údaj o ceně jednotlivých položek. Předmětné věci se nacházely v diskotéce v B., kde si je žalovaný prohlédl a odkud byly v květnu 2003 převezeny do žalobcem pronajaté garáže Dřevokombinátu Vrbno, a.
s. ve Vrbně pod Pradědem. Žalovaný si po Vrbenských slavnostech převzal jen část věcí v hodnotě 43.500,- Kč. Po zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že žalovaný od něho převzal všechny věci uvedené v seznamu, ani to, že se žalovaný zavázal platit žalobci měsíčně 1.000,- Kč za uskladněné věci i po srpnu 2003 a že kabeláž a zásuvky koupil pro žalovaného na základě jejich dohody. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že žalobce byl výlučným vlastníkem movitých věcí tvořících vybavení diskotéky a byl oprávněn s nimi nakládat.
S poukazem na § 133 odst. 1 obč. zák., podle něhož se vlastnictví k movitým věcem nabývá jejich převzetím, shledal žalobu opodstatněnou jen v rozsahu 43.500,- Kč odpovídajících hodnotě žalovaným převzatých věcí; v rozsahu 106.500,- Kč představujících hodnotu věcí, jejichž převzetí žalovaným se žalobci nepodařilo prokázat, nikoli. Žalobu posoudil nedůvodnou i ohledně částek 25.000,- Kč a 1.478,- Kč, jelikož žalobce přes poučení podle § 118a o. s. ř. nesplnil důkazní povinnost ve vztahu k tvrzeným skutečnostem, na jejichž základě tyto žalobní požadavky uplatnil.
K odvolání žalobce proti výroku II. a III.
rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. května 2009, č. j. 57 Co 26/2006-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II., jímž soud zamítl žalobu o zaplacení částky 1.478,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. 7. 2003 do zaplacení (výrok I.), částečně jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 131.500,- Kč s úrokem z prodlení z částky 106.500,- Kč ve výši 2 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení (výrok II.), a ve zbývající části výroku II.
a ve výroku III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce zakoupil ze svého vybavení diskotéky a že mu zůstalo i po skončení podnikání s M. P., a po zopakování důkazů výslechy svědků K. S. a J. K. a jejich zhodnocení spolu s dalšími provedenými důkazy dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, a to že se žalobci podařilo prokázat, že žalovaný od něho předmět kupní smlouvy převzal. Výslechy obou svědků potvrdily tvrzení žalobce, že žalovaný si věci prohlédl a zajímal se o jejich koupi.
Uvěřil žalobci, že žalovaný byl přítomen nejen při nakládání věcí v B., ale i při jejich vykládání ve V. do pronajaté garáže, od níž mu za přítomnosti svědka S. předal klíče. Jeho tvrzení potvrzoval svědek S., jehož výpověď odvolací soud vyhodnotil jako věrohodnou, byť se v detailech odlišovala od jeho výpovědi před soudem prvního stupně. Odlišnosti se totiž netýkaly podstatných okolností a lze je vysvětlit nastalým časovým odstupem; přátelský vztah mezi žalobcem a tímto svědkem nemůže přitom sám o sobě vést k závěru o nevěrohodnosti svědka, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by měl jakýkoli zájem na výsledku sporu.
Pravdivost výpovědi svědka S. nezpochybnil ani svědek K., který uvedl, že žalovaný byl přítomen nejen v místě, kde se věci nakládaly, ale i v místě, kde se vykládaly, a že se během nakládání a vykládání věcí pohyboval především v prostoru nákladního automobilu a nezaměřoval se blíže na pohyb osob, které se akce účastnily. Odvolací soud dovodil, že ani obsah kupní smlouvy neprokazuje, že předmětné věci žalobce žalovanému nepředal. Rovněž chování žalovaného, který si část věcí ihned odebral a užíval je, nasvědčuje tomu, že věci, které byly předmětem kupní smlouvy, převzal.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce splnil svou důkazní povinnost prokázat tvrzení o uzavření a realizaci kupní smlouvy coby reálného kontraktu (§ 588 obč. zák.). Zatímco žalobce svůj závazek z kupní smlouvy splnil (žalovanému věci předal), žalovaný svou povinnost zaplatit za ně kupní cenu 150.000,- Kč do 31. 12. 2003 nesplnil. Odvolací soud shledal důvodným i nárok žalobce na zaplacení nákladů se skladováním věcí. Přihlédl k tomu, že žalovaný zaplatil žalobci v roce 2005 nájemné za čtyři měsíce, přestože v písemné dohodě si sjednali úhradu nájemného pouze do konce srpna (tj za tři měsíce); tato okolnost podle názoru odvolacího soudu potvrzuje žalobcovu verzi o dohodě účastníků, že žalovaný bude platit náklady se skladováním i po srpnu 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a z § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítá nesprávnost skutkového závěru odvolacího soudu, že od žalobce převzal všechny věci, které byly předmětem kupní smlouvy. Poukazuje na to, že svědek S., vypovídal před odvolacím soudem odlišně než před soudem prvního stupně a že jeho výpověď se neshodovala s výpovědí svědka K., který popřel jeho přítomnost při vykládce věcí.
Výpověď svědka S. proto považuje za nevěrohodnou. Jeho tvrzení, že během převážení věcí si žalovaný vyhotovil jejich seznam, v němž odškrtával jednotlivé položky, nebylo ničím prokázáno, a to ani předložením této listiny. Odvolací soud měl uvěřit jeho tvrzení, že u převážení věcí nebyl, neboť se shodovalo s výpovědí svědka K., jenž o seznamu věcí také nic nevěděl. Je přesvědčen, že ze svědeckých výpovědí naopak vyplynulo, že až po V. slavnostech si převzal pouze část věcí. Odvolacímu soudu vytkl, že pominul výpověď svědka P., který před soudem prvního stupně uvedl, že vybavení diskotéky je jeho a že se žalobcem vede o věci spor.
Je přesvědčen, že M. P. byl minimálně spoluvlastníkem předmětných věcí a že žalobce s nimi bez jeho souhlasu nakládat nemohl. Má za to, že odvolací soud se snažil o „extenzivní dovození hmotně právní stránky kupní smlouvy“, jestliže skutečnost, že „si zapůjčil aparaturu“ zobecnil v převzetí všech věcí. Prezentuje svůj právní názor, že kupní smlouva byla smlouvou podle § 50a obč. zák., neboť z jejího znění vyplývá, že účastníci „provedou vypořádání“ až v budoucnu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný v dovolání žádnou z těchto vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Každé podání, tedy i dovolání, je třeba vykládat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., z obsahového vylíčení dovolacích námitek však zřetelně vyplývá, že brojí výhradně pouze proti té jeho části, kterou mu byla uložena platební povinnost v rozsahu 106.500,- Kč. Ač žalovaný v dovolání označil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., převážná část jeho argumentace je zaměřena na kritiku skutkového závěru, k němuž odvolací soud dospěl a na jehož základě věc právně posoudil. Žalovaný totiž odvolacímu soudu vytýká, že uvěřil tvrzení žalobce, že mu všechny věci, které byly předmětem kupní smlouvy, odevzdal a on je od žalobce převzal.
Tato námitka vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V daném případě pro právní závěr o opodstatněnosti požadavku žalobce na zaplacení zbývající části kupní ceny (106.500,- Kč) bylo podstatné zjištění, zda žalobce splnil povinnost předmět koupě žalovanému odevzdat a zda žalovaný jej od něho převzal s povinností zaplatit za něj kupní cenu (§ 588 obč. zák.).
Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby o úhradu části kupní ceny ve výši 106.500,- Kč založil na skutkovém zjištění, že žalobce žalovanému odevzdal všechny věci, které byly předmětem kupní smlouvy a že žalovaný je od něho převzal. Tato skutková zjištění čerpal z výpovědi svědka S., který popsal průběh stěhování věcí z B. do V. a potvrdil žalobcovo tvrzení, že žalovanému předal klíče od garáže, v níž byly věci uskladněny. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu a navíc je potvrzován i jednáním žalovaného, který s částí věcí ihned disponoval.
Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud jde o jeho úvahy, jimiž se řídil při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků S. a K., neboť nevykazují žádné logické rozpory. Námitka žalovaného, že „odvolací soud pominul výpověď svědka P., který před soudem prvního stupně uvedl, že vybavení diskotéky je jeho a že se žalobcem vede o věci spor“, se nemůže prosadit, neboť uvedený svědek v rámci své výpovědi před dožádaným soudem dne 3. 3. 2008 nic takového neuvedl (proto nemůže být úspěšná ani výhrada k právnímu závěru ohledně aktivní věcné legitimace žalobce v tomto řízení).
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
proto nebyl uplatněn opodstatněně. Ke skutečnostem, které žalovaný uplatnil až v podaném dovolání (účastníci dne 27. 5. 2003 neuzavřeli kupní smlouvu, ale smlouvu o smlouvě budoucí), nemohlo být přihlédnuto, neboť skutkovým podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně (případně v souladu s § 205a a § 211a o. s. ř. před soudem odvolacím).
Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanému se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r. předsedkyně senátu