33 Cdo 1012/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. J.. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. B. Š.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 206.936,- Kč, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 130/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2006, č. j. 38 Co 125/2005-169, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám Mgr.
Ing. J. Š., advokáta.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. června 2003, č. j. 46 C 130/2001-82,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 457.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2001 do zaplacení a
rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 38 Co 125/2005-169, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
částku 206.936,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil, změnil jej ve
výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud uzavřel, že žalovaný žalobci doposud dluží z poskytnuté půjčky částku
206.936,- Kč (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění
- dále jen „obč. zák.“).
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před
1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně
pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod, prostřednictvím kterého je možno namítat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze úspěšně uplatnit pouze tehdy, shledá-li
dovolací soud dovolání přípustné; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Dovolací důvod
mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě
takového dovolání použít vůbec (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Byť žalovaný přisuzuje napadenému rozsudku zásadní právní význam ve věci samé,
z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení dovolacích námitek) vyplývá, že
zpochybňuje skutkové zjištění, na němž spočívá právní posouzení věci (soudy se
jednostranně přiklonily k tvrzení žalobce a nevypořádaly se s jeho námitkami,
že mu žalobce částku 637.000,- Kč nepůjčil), a namítá, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nebyly
provedeny jím navržené důkazy znaleckým posudkem z odvětví ekonomiky, odvětví
účetnictví a dotazem na správce konkurzní podstaty společnosti S. s.r.o., které
byly způsobilé prokázat jeho tvrzení). Tím ovšem uplatnil dovolací důvody podle
§ 241a odst. 3 § § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., které nemohou přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani pokud jím žalovaný napadl rozsudek
odvolacího ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalovanému, jehož
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky hotových výdajů v
částce 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 77/1996 Sb., v
platném znění) a z náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 1.957,- Kč, kterou
je advokát povinen platit podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím dobrovolně,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu