33 Cdo 1015/2022-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců
JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Chytrý nájem s.
r. o., se sídlem v Chotíkově 479, identifikační číslo osoby 29158958,
zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5.
května 296/36, proti žalovaným 1) D. L., bytem XY a 2) L. L., bytem XY, oběma
zastoupenými Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Lannova tř. 16/13, o zaplacení směnečné sumy 620.075,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 22/2019, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2
Cmo 99/2021-156, takto:
Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Cmo
99/2021-156, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této
věci.
Žalovaní podali dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze, v průběhu dovolacího řízení byl Nejvyššímu soudu doručen dne 12. 4. 2022
návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Návrh odůvodnili tím, že k
vymožení platební povinnosti bylo zahájeno exekuční řízení a byly vydány
exekuční příkazy, mj. i exekuční příkaz k prodeji nemovitosti - bytu, ve kterém
mají žalovaní svoji rodinnou domácnost a vychovávají nezletilé děti.
Vzhledem k tomu, že by neprodleným výkonem (exekucí) napadeného rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Cmo 99/2021-156, hrozila
žalovaným závažná újma, Nejvyšší soud (aniž by tím předjímal rozhodnutí o
dovolání) rozhodl, že se jeho vykonatelnost – v rozsahu vyplývajícím z výroku
tohoto usnesení – odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání (§ 243 písm.
a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť právní
posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud a Nejvyšší
soud v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon
nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční
službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.
Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se
soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel
žalobce (podnikatel ? § 420 a násl. o. z.) s prvním žalovaným (spotřebitelem ?
§ 419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 a násl. o. z.); ostatně otázka
spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná.
Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o
spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na
odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou
bez úroku a jakékoli úplaty [k tomu srov. § 2 písm. c) tohoto zákona].
Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních
úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož
smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o
smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat
za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo
2377/2019, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), nelze přehlédnout, že
tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál.
Nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud zrušil
(mimo jiné) usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v němž se
Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o
„půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je
spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.
Nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že
se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda
smlouva o „půjčce“ (…-) byla sjednána jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda
tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o spotřebitelském
úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat předmětné
právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za účelem
zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro případ
nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý úrok“ (bod
18.).
[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi
úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému
splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti
co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li
jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích
půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s. r. o., musela od samého
počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše,
že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali,
že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou
tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle
Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době
splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je
tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení
a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí
při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak
vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy
úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků
obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).
[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby
spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. § 17
směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči „majiteli“
směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu
zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření
jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou
společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti Ekonomické stavby s. r. o.),
nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko
jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění,
případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu.
V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou
obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).
[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů
proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory
Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu
smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či
bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o
spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní
skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však
v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a
nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými
společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou
obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou
provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že
jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat
právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke
spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod
29.).
K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudcích ze dne 31.
8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021
a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021.
Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce způsobem,
který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu (s nímž se následně
ztotožnil též Nejvyšší soud), nemůže (bez dalšího) obstát ani jeho závěr, že na
smlouvu o půjčce se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu)
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s.
ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový
stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných)
okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným
nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o
spotřebitelském úvěru (a zda lze v takovém případě se zřetelem k § 18 odst. 1
zákona o spotřebitelském úvěru použít k jejímu zajištění směnku). Setrvá-li na
závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje zákon o spotřebitelském
úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke vzájemné
souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti žalobce se
společností Ekonomické stavby s. r. o., které považoval za právně významné pro
posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému
platebnímu rozkazu.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu