33 Cdo 1025/2024-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Krbkem ve věci žalobkyně H. H., zastoupené Mgr. Denisem Karbusem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kovářova 1081/3, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o žalobách žalovaného pro zmatečnost a na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 20/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 21 Co 177/2023-255, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.863 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám Mgr. Denise Karbuse, advokáta.
20/2020-249, zamítl žalobu pro zmatečnost i žalobu na obnovu řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 12. 12. 2023, č. j. 21 Co 177/2023-255, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž žaloby zamítl, potvrdil a výroky ohledně nákladů řízení změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22.350 Kč; náklady řízení před odvolacím soudem nepřiznal žádnému z účastníků. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
s. ř.“), neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o.
s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Žalovaný přípustnost dovolání vymezil tak, že „dovolací soud má v tomto dovolání vyřešenou právní otázku jinak posoudit“.
Uvedené však neodpovídá žádnému kritériu přípustnosti dovolání, jež jsou uvedeny v § 237 o. s. ř.
Měl- li dovolatel na mysli otázku, již dříve vyřešenou dovolacím soudem, pak identifikace takové právní otázky v dovolání zcela absentuje. Šlo-li mu o to, aby dovolací soud jinak posoudil (blíže neuvedenou) právní otázku vyřešenou soudem odvolacím, pomíjí, že Nejvyšší soud není další soudní instancí obecně přezkoumávající rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým se dovolací soud zabývá pouze v případě splnění stanovených kritérií. Jedním z nich je přípustnost dovolání, respektive její řádné vymezení. Tomuto požadavku však dovolatel výše citovanou formulací nedostál a Nejvyššímu soudu nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).