33 Cdo 1029/2024-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUSTRINON MANAGEMENT a.s., se sídlem v Praze 4, U vlečky 1749/4 (identifikační číslo 292 16 842), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalovanému P. Š., zastoupenému opatrovnicí Mgr. Zuzanou Bystrickou, advokátkou se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, o 31 479,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 138 EC 186/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2013, č. j. 15 Co 320/2013-82, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 242,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Okresní soud v Opavě rozsudkem pro zmeškání ze dne 6. 11. 2012, č. j. 138 EC 186/2012-35, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 42 401,86 Kč s 18,9 % úroky z 31.479,91 Kč od 2. 3. 2012 do zaplacení a s 7,75 % úroky z prodlení z 31.479,91 Kč od 2. 3. 2012 do zaplacení; žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 14 535 Kč. Rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, č. j. 15 Co 320/2013-82, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu 31 479,91 Kč s 18,90 % úroky a s 7,75 % úroky z prodlení od 2.
3. 2012 do zaplacení potvrdil a co do 10 921,95 Kč je změnil tak, že se rozsudek pro zmeškání nevydává. Po právní stránce uzavřel, že v rozsahu žalované jistiny ve výši 31 479,91 Kč s 18,90 % úroky a s 7,75 % úroky z prodlení od 2. 3. 2012 do zaplacení byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153b odst. 1 občanského soudního řádu). Žalovanému byly dne 17. 8. 2012 do vlastních rukou doručeny žaloba a předvolání k prvnímu jednání, které soud prvního stupně nařídil na 6. 11. 2012. Žalovaný – poučen o následcích nedostavení se k jednání – se bez omluvy nedostavil.
Žalobkyně, která se k jednání dostavila, navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Soud tak v souladu s výše citovaným ustanovením pokládal tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkající se sporu za nesporná. Skutečnosti vylíčené v žalobě odůvodňují uplatněné právo žalobkyně na zaplacení jistiny a smluvních úroků (§ 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), a s ohledem na tvrzené prodlení žalovaného se zaplacením pohledávky je právo žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení v souladu s § 369 odst. 1 obch. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že co do částky 10 921,95 Kč představující tzv. sankční úrok podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly dány, neboť ve vztahu k této částce žaloba žádná relevantní skutková tvrzení neobsahuje.
V dovolání, jímž napadl potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu, se žalovaný domáhá, aby dovolací soud již Nejvyšším soudem vyřešenou otázku týkající se podmínek vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 1 občanského soudního řádu posoudil jinak. Je toho názoru, že mělo být přihlédnuto k jeho procesní aktivitě po zahájení řízení, zejména k jeho námitce promlčení vymáhaného práva, která sama o sobě představuje „zákonný důvod pro zrušení rozsudku pro zmeškání“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření upozornila, že pohledávka již byla uhrazena v rámci exekučního řízení, a navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). V řízení zahájeném 25. 5. 2012 se žalobkyně domáhala zaplacení 42 401,86 Kč s 18,90 % úroky z 31 479,91 Kč od 2. 3. 2012 do zaplacení a s 7,75 % úroky z prodlení z 31 479,91 Kč od 2. 3. 2012 do zaplacení. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně Česká spořitelna a.s.
(postupitelka) uzavřela s žalovaným smlouvu o sporožirovém účtu a smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. 0162652183/0800, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 30 000 Kč s úroky podle oznámení postupitelky, tj. ke dni vzniku debetního zůstatku ve výši 18,90 % ročně. Žalovaný se zavázal platit ceny za služby spojené s vedením kontokorentu v souladu se sazebníkem, které byly podle ujednání stran započítávány do výše kontokorentu. Vzhledem k tomu, že na účtu vznikl ke dni 2.
2. 2011 nepovolený debetní zůstatek ve výši 31 479,91 Kč, vyzvala právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného k jeho vyrovnání nejpozději do posledního dne příslušného měsíce. Usnesením ze dne 14. 8. 2012, č. j. 138 EC 186/2012-15, soud vyzval žalovaného, aby se k žalobě vyjádřil. Žalovaný přípisem z 27. 8. 2012 uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, a vznesl námitku promlčení. Soud prvního stupně nařídil jednání ve věci na den 6. 11. 2012, předvolání k jednání obsahující poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání spolu se žalobou bylo žalovanému do vlastních rukou doručeno 17.
8. 2012. Žalovaný – aniž se omluvil – se k jednání nedostavil. Rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé. Soud může rozhodnout rozsudkem pro zmeškání podle § 153b o. s. ř., jsou-li splněny všechny předpoklady, a to 1) žalovanému byla soudem doručena žaloba do vlastních rukou, 2) žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou předvolání k jednání nejméně deset kalendářních dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, 3) žalovaný byl poučen, že bude rozhodnuto v jeho neprospěch rozsudkem pro zmeškání, jestliže jednání, k němuž byl předvolán, zmešká bez důvodné a včasné omluvy, 4) žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním o věci, bez omluvy nedostavil, popřípadě jeho omluva, která došla soudu před zahájením jednání, je nedůvodná, 5) žalobce se k prvnímu jednání o věci dostavil a navrhl, aby bylo rozhodnuto pro zmeškání žalovaného, 6) na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné
rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto tvrzených skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná, 7) rozsudek pro zmeškání je přípustný a 8) nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jeho právní posouzení věci se omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 153b odst. 3, § 99 odst. 1 a 2 o.
s. ř.). Další „právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/2012, a ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017).
V usneseních ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2228/99, a ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že už sama okolnost, že se žalovaný nedostaví bez důvodné a včasné omluvy k prvnímu jednání, má při splnění ostatních předpokladů uvedených v § 153b odst. 1 o. s. ř. za následek, že se skutková tvrzení obsažená v žalobě považují za nesporná. Soud na tomto základě rozhoduje rozsudkem pro zmeškání bez ohledu na to, zda žalobce předložil či označil důkazy k tvrzeným skutečnostem, a jaký byl obsah nabízených důkazů.
V usnesení ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, Nejvyšší soud uvedl, že vydání rozsudku pro zmeškání nebrání „okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze případu nabízel soudu důkazy“ (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5116/2008, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 970/2013). Stejný názor ostatně prezentuje i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1051). Zmíněné závěry Nejvyššího soudu jsou podpořeny též usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98, v němž se uvádí, že „nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno“; byť toto rozhodnutí bylo vydáno podle úpravy občanského soudního řádu před 1.
1. 2001, je jeho závěr aplikovatelný i v současné době. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 29 Cdo 215/2006, s odkazem na usnesení ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, zdůraznil, že pokud se žalovaný před vydáním rozsudku pro zmeškání nedovolal promlčení, pak přiznání promlčeného práva rozsudkem pro zmeškání neznamená, že rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci. Možností podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se omezuje v podstatě na to, co plyne přímo z § 153b odst. 3 o.
s. ř., totiž zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky a zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír. Jinak se podmínka nesprávného právního posouzení váže – z povahy věci – toliko k úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to právo, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Otázka, zda v žalobě uplatněné právo je promlčené, je situována zjevně mimo takto vymezený rámec, a to i tehdy, kdyby se taková možnost z tvrzení o skutkových okolnostech týkajících se sporu naznačovala.
K tomu lze dodat, že uplatněním námitky promlčení před prvním nařízeným jednáním, jehož se bez omluvy neúčastnil, žalovaný brojí proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě, což – jak bylo rozvedeno výše – vydání rozsudku pro zmeškání nebrání. Soudní praxe usměrněná nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, vymezila prostor pro zvážení, zda – za situace, kdy se řádně předvolaný žalovaný bez předchozí důvodné a včasné omluvy nedostavil k prvnímu jednání, které se ve věci konalo – vydat rozsudek pro zmeškání, či nikoliv.
Konečné posouzení se bude odvíjet od individuálních okolností konkrétního případu, vždy však musí mít základ v úvaze, zda dosavadní procesní aktivita žalovaného odůvodňuje rozhodnout o věci jen na základě skutkových tvrzení žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2055/2022). Tvrdí-li však v projednávané věci dovolatel, že v rámci řízení byl v zásadě aktivní, vyjadřoval se, vznášel námitky a pokud se nemohl řízení účastnit, zpravidla žádal o odročení jednání, pak tato tvrzení nejsou v souladu s obsahem spisu.
Ke dni prvního jednání ve věci, ke kterému se žalovaný bez omluvy nedostavil, a v němž byl rozsudek pro zmeškání vynesen, byl jeho jedinou procesní aktivitou stručný přípis z 27. 8. 2012, v němž nárok žalobkyně neuznal a vznesl námitku promlčení. Žalovaný se spokojil pouze s tímto stručným vyjádřením; na předvolání, s nímž byl s dostatečným předstihem seznámen, nijak nereagoval, nepožádal ani o rozhodnutí ve své nepřítomnosti. V době vyhlášení rozsudku pro zmeškání tak nebylo lze žalovaného považovat za účastníka řízení, jehož procesní aktivita by byla překážkou pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Protože argumentace dovolatele nepřesvědčila dovolací soud, že je namístě odchýlit se od vyřešené právní otázky, bylo dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu