USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Š. E., zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, proti žalovanému D. M., zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o zaplacení 2 600 000 Kč, 12 400 USD a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 22 Co 298/2014-608, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 21 C 31/2006-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 600 000 Kč a 12 400 USD s blíže specifikovanou smluvní pokutou a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400 000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2 600 000 Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12 400 USD od 3. 10. 2014 do zaplacení;
jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 878/2015, odmítl. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 1441/17, usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 103/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2008, č. j. 21 C 31/2006-79, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu, a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 22 Co 298/2014-608, potvrdil rozsudek soud prvního stupně v rozsahu, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 2 600 000 Kč, částku 12 400 USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2 200 000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014 a z částky 12 400 USD od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem znalce PhDr. Milana Nouzovského ze dne 20. 12. 2007, zopakoval důkaz smlouvou o půjčce ze dne 2.
8. 2002 s dodatkem ze dne 31. 8. 2003, smlouvou ze dne 20. 9. 2002 a vyslechl znalce PhDr. Milana Nouzovského. Dokazování doplnil výslechem svědka J. M., který mimo jiné uvedl, že o půjčkách mezi účastníky nic neví a nevzpomíná si, že by probíhala nějaká vyjednávání ohledně jejich splacení. Z posudku Kriminalistického ústavu, znaleckého ústavu z oboru kriminalistika – technické zkoumání dokladů a písemností, ze dne 25. 7. 2024, č. j. KU-2554-3/ČJ-2024-2306TT, odvolací soud zjistil, že zkoumáním listiny obsahující dohodu o uznání dluhu ze dne 12.
11. 2004 nebyly zjištěny žádné znaky prokazující, že by byl tištěný text doplněn později na čistý list papíru s podpisem žalovaného. Tiskový obraz dohody je jednolitý bez znaků dodatečné manipulace a psací tahy podpisu pod jménem žalovaného jsou vyhotoveny přes tiskové mikročástice rozptýlené ve volné ploše listu. Uzavřel, že s podpisem žalovaného na dohodě o uznání dluhu ze dne 12. 11. 2004 nebylo nijak manipulováno, resp. že tento byl k dohodě připojen až poté, co byl na listině vytištěn text dohody.
Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně vzal bez jakýchkoliv pochyb za zjištěný skutkový stav, podle něhož si žalovaný od žalobkyně postupně půjčil na základě výše uvedených smluv 4 000 000 Kč, 14 400 USD a 400 000 Kč s tím, že z první půjčky vrátil 1 800 000 Kč a z druhé 2 000 USD, přičemž na třetí nic nevrátil. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží na nevrácených půjčkách celkem 2 600 000 Kč a 12 400 USD. Ve vztahu k první a druhé půjčce byl závazek vrátit půjčku zajištěn smluvní pokutou ve výši 0,08 % z dlužné částky denně.
Ve vztahu k třetí půjčce závazek ji vrátit smluvní pokutou zajištěn nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Za takovou považuje otázku, zda „je soud povinen v případě, pokud jsou splněny podmínky podle § 110 o. s. ř. a přerušení řízení se nepříčí účelu řízení, řízení přerušit nebo může přesto, že tyto podmínky byly splněny, ve věci jednat a provádět důkazy.“ Odvolacímu soudu vytýká, že i přes návrhy účastníků, kteří se k nařízenému jednání nedostavili, ve věci jednal a prováděl dokazování (zejména vyslechl formou videokonference svědka J.
M.) a řízení přerušil teprve usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 298/2014-553. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na které byl výrok napadeného rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Na řešení dovolatelem předestřené otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Platí, že otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2376/2013). Bez ohledu na to, že na řešení dovolatelem předkládané otázky procesního práva není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jen jako obiter dictum Nejvyšší soud poukazuje na to, že oba účastníci řízení podali návrh na přerušení řízení dne 12. 1. 2023 (v čase 8:38 a 8:40), současně se z jednání omluvili; jednání bylo nařízeno na 12. 1. 2023 v 9:00 a při jednání měl být pomocí videokonference vyslechnut svědek. Nelze tedy odvolacímu soudu vyčítat, že jednání proběhlo a až poté bylo řízení usnesením ze dne 12.
1. 2023, č. j. 22 Co 298/2014-553, přerušeno. Následně dne 21. 12. 2023 (č. l. 555) podala žalobkyně soudu návrh na pokračování v přerušeném řízení, neboť mezi účastníky nedošlo k mimosoudnímu vyřešení sporu. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.