33 Cdo 1069/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce P. B., s místem podnikání v Praze 10, Slovenská 1724/8 (identifikační
číslo osoby 64557626), zastoupeného Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v
Praze 5, Pod Hybšmankou 19/2339, proti žalovaným 1) M. L. a 2) M. L.,
zastoupeným Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, o
vzájemném návrhu na zaplacení 57.111,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 38/2009, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 25 Co
148/20013-218, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 25 Co
148/2013-218, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 19 C 38/2009-193, zamítající vzájemný návrh,
aby žalobce zaplatil žalovaným 57.111,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky v
zákonné výši za dobu od 1. 11. 2009 do zaplacení a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 19 C 38/2009-193, v části, jíž byl
zamítnut vzájemný návrh, aby žalobce zaplatil žalovaným 57.111,50 Kč s úrokem z
prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 1. 11. 2009 do zaplacení, se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 52.816,18 Kč s příslušenstvím z
titulu nedoplatku ceny díla (rekonstrukce bytu žalovaných) provedeného podle
smlouvy ze dne 30. 6. 2008. Žalovaní se vzájemným návrhem domáhali po žalobci
zaplacení 57.111,50 Kč z titulu slevy z ceny díla; v rozsahu částky 2.888,50
žalobou uplatněný nárok uznali. Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. listopadu
2012, č. j. 19 C 38/2009-193, zamítl žalobu i vzájemný návrh žalovaných a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli v roce 2008 smlouvu o dílo, v níž se žalobce (živnostník s předmětem
podnikání – provádění staveb, jejich změn a odstraňování) zavázal
zrekonstruovat byt žalovaných; specifikace prací a dodávek zboží byla smluvními
stranami dohodnuta ústně. Cena díla byla sjednána rozpočtem. Dílo vykazovalo
vady. Žalovaní neprokázali, že by vady díla žalobci vytkli již v roce 2008,
tedy bez zbytečného odkladu; mezi předáním díla a prokázaným uplatněním vad
uplynula lhůta delší jednoho roku. Žalovaní žalobci zaplatili pouze zálohové
faktury, doplatek ceny díla již neuhradili. Po právní stránce soud prvního
stupně uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení ceny díla je nárokem vyplývajícím
z uzavřené smlouvy o dílo, která byla dohodou stran podřízena režimu obchodního
zákoníku. V průběhu provádění díla došlo ke sjednání víceprací, na které
reagoval konečný stavební rozpočet; vícepráce tak mají vliv na celkovou cenu
podle § 549 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona 89/2012 Sb.) - dále jen „obch. zák.“ nebo
„obchodní zákoník“. Žalobci nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť dílo -
vykazovalo-li vady - nebylo dosud řádně dokončeno a předáno. Žalovaní vady díla
reklamovali teprve v roce 2009 (tedy po více než roce po předání díla) a jejich
reklamace je tudíž opožděná, neboť k oznámení vad nedošlo „bez zbytečného
odkladu“ (§ 562 odst. 2 písm. a/ obch. zák.). Soud nepřisvědčil žalovaným, že
právní vztahy účastníků mají být poměřovány ustanoveními občanského zákoníku. Dovodil, že srovnání, zda se právní postavení účastníka smlouvy – nepodnikatele
– aplikací norem obchodního práva zhoršilo, nelze provádět selektivně a
následně. Zhoršení právního postavení lze poměřovat pouze srovnáním
jednotlivých úprav v občanském a obchodním zákoníku jako takových (objektivní
hledisko), nikoli srovnáním, zda v konkrétním případě by použití jiné normy v
určité dílčí právní otázce bylo pro žalované výhodnější (subjektivní hledisko). Na podporu této argumentace odkázal na závěry přijaté Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010. Konstatoval, že občanský
zákoník na rozdíl od obchodního zákoníku sice objednateli garantuje minimální
záruční dobu pro reklamaci vad, avšak jen na základě této odlišnosti nelze
dospět k závěru, že je taková úprava pro podnikatele vždy nutně výhodnější. Úprava odpovědnosti za vady je totiž v obchodním zákoníku jako celek výlučně
dispozitivní (§ 263 odst. 1 obch.
zák.) a proto nic nebrání smluvním stranám,
aby si i v tomto případě upravily záruční doby včetně její délky, ale např. též
– na rozdíl od kogentní úpravy provedené obč. zák. – sjednaly i jinak další
práva z odpovědnosti za vady nad rámec zákonné úpravy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 25 Co
148/20013-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
výroku, jímž byl zamítnut vzájemný návrh; ve výrocích o náhradě nákladů řízení
jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která hodnotil jako
správná a úplná, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním
uzavřel, že výklad § 262 odst. 4 obch. zák. nelze provádět tak, že ochrana
spotřebitele odůvodňuje užití ustanovení jiného právního předpisu, které je
výhodnější pro spotřebitele v tom kterém právním vztahu a dílčí právní otázce.
Takovýto výklad jde totiž nad rámec účelu Směrnice Rady ES 93/13/EHS, ve které
má původ uvedené ustanovení, neboť namísto toho, aby upravil právní postavení v
závazkovém vztahu slabší strany (spotřebitele), vnáší do vztahu právní
nejistotu a tím ohrožuje i vymahatelnost práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
odůvodnili tím, že „otázka včasnosti uplatnění vad díla za užití § 262 obch. zák. ve spojení s § 655 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud řešena. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že v dané věci nelze odpovědnost
za vady díla spočívajícího v úpravě věci posoudit podle § 655 odst. 2 obč. zák., neboť pro použití občanského zákoníku nejsou dány podmínky stanovené v §
262 obch. zák. Oproti odvolacímu soudu prosazují, že tyto podmínky jsou
splněny, neboť v právním vztahu jsou nepochybně slabší stranou; zatímco žalobce
je profesionál zabývající se stavebními činnostmi, oni neměli do okamžiku, než
se vady projevily navenek, schopnost posoudit, zda stavební činnost byla
provedena správně či nikoli. Možnost uplatnit vady v průběhu celé záruční doby
(§ 655 odst. 2 obč. zák.) je nepochybně stanovena na ochranu slabší strany, jak
ostatně vyplývá i ze Směrnice Rady ES 93/13/EHS. Naproti tomu podmínky
stanovené v § 562 odst. 2 obch. zák. jsou pro spotřebitele nepoměrně přísnější. Dobrodiní občanského zákoníku uplatnit vady kdykoli v průběhu běžící záruční
doby je tak jednou ze situací, na níž pomýšlí § 262 obch. zák.; z pohledu
aplikace tohoto ustanovení je nevýznamné, že si strany podle obchodního
zákoníku mohly upravit svá práva a povinnosti odlišně od zákonné úpravy. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že nejednalo-li se o tzv. formulářovou
smlouvu, nemůže se uplatnit § 262 odst. 4 obch. zák., neboť bylo zcela na vůli
smluvních stran, jakým způsobem se upraví práva a povinnosti ze smlouvy, tedy i
otázku reklamace vad díla. Odkaz na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, považují za nepřiléhavý. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo
1040/2009 připomínají, že pokud jedna ze znalcem zjištěných vad spočívala v
absenci izolace zdiva proti vlhkosti v koupelně, kterou žalobce neprovedl,
ačkoli je to nutné a obvyklé i bez výslovného sjednání mezi stranami smlouvy,
jednalo se o zjevnou vadu, o níž musel žalobce vědět; námitka žalobce stran
pozdní uplatněné reklamace tudíž nemůže být úspěšná. Z uvedených důvodů
žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
rozsahu výroku I. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Má za to, že srovnání,
zda se právní postavení žalovaných aplikací ustanovení obchodního zákoníku
zhoršilo, nelze provádět jen selektivně a zpětně tak, jak se to žalovaným v
dané chvíli hodí. Výkladem ustanovení § 262 obch. zák., který prosazují
žalovaní, by došlo k narušení jeho právní jistoty. Právní postavení
spotřebitele je nutné poměřovat pouze obecným srovnáním obou úprav, nikoli
srovnáním pro konkrétní případ. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst.
1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a je přípustné podle § 237
o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí, které závisí otázce hmotného práva,
kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že pochybil při aplikaci ustanovení §
262 obch. zák., jestliže zjištěný skutkový stav věci nepoměřoval ustanovením §
655 odst. 2 obč. zák. (a nedospěl-li k závěru, že vytkli žalobci vady díla
včas).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 262 odst. 1 věty první obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto
zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení
účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených
obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto
zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části
na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů
o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a
jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy,
je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana,
která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto
vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí
ustanovení občanského zákoníku.
Podle § 562 obch. zák. je objednatel povinen předmět díla prohlédnout nebo
zařídit jeho prohlídku podle možností co nejdříve po předání předmětu díla
(odst. 1). Soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel
neoznámí vady díla a) bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b) bez
zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při
prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c) bez zbytečného odkladu poté, kdy
mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou
let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje
záruka, platí místo této lhůty záruční doba.
Podle § 655 odst. 2 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u
zhotovitele v záruční době; jinak zaniknou. Doba od uplatnění práva až po
provedení opravy nebo úpravy se do záruční doby nepočítá. Zhotovitel je povinen
vydat objednateli potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení
opravy nebo úpravy a o době jejího trvání.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010,
konstatoval, že ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního
řádu České republiky zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník,
účinným od 1. 1. 2001 (současné podoby nabylo zákonem č. 501/2001 Sb., kterým
se mění obchodní zákoník, účinným od 31. 12. 2001), v souvislosti s požadavky
Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve
spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), na jejímž základě též byla do
občanského zákoníku doplněna ustanovení § 52 až § 65 upravující spotřebitelské
smlouvy. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele
na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Výkladem
§ 262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. nelze dospět k závěru,
že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele
výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do
právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady
rovnosti účastníků těchto vztahů. Ve smyslu článku 3 Směrnice za ustanovení
směřující k ochraně spotřebitele je třeba považovat takové, které chrání slabší
stranu proti silnější, tj. že upravuje vztah dvou subjektů ve výrazně
nerovnovážném postavení (obdobně Dědič, J., Čech, P.: Obchodní právo po vstupu
ČR do EU, 2. vydání, Bova Polygon, Praha 2005, s. 382). Musí jít tedy o
ustanovení, které bylo přijato přímo na ochranu spotřebitele, anebo ustanovení,
jehož charakter je takový, že záměrným způsobem chrání slabší stranu smluvního
vztahu (k tomu srov. v právnické literatuře např. Vymazal, L.: Ochrana
spotřebitele a její meze v obchodním závazkovém právu. Obchodněprávní revue,
2010, č. 2, dále Zoulík, F.: Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany.
Právní rozhledy, 2002, č. 3, s. 109). To, že občanský zákoník, či jiný zvláštní
předpis - i v budoucnu vydaný - má aplikační přednost pouze ve vymezených
případech, tedy jen jde-li o ochranná ustanovení, podpůrně vyplývá i z důvodové
zprávy k zákonu č. 501/2001 Sb., kterým bylo ustanovení § 262 odst. 4 obch.
zák. novelizováno do současné podoby. V ní je k bodu 103 uvedeno, že změna §
262 má lépe vyjádřit původní myšlenku; ochranná ustanovení občanského zákoníku,
ale také zvláštních předpisů včetně těch, které budou vydány v budoucnosti,
musejí mít přednost před režimem obchodního zákoníku včetně režimu dohodnutého
podle odstavce 1. Současně se zakotvuje přednost úpravy občanského zákoníku pro
úpravu společných závazků a odpovědnosti, jestliže stranou vztahu je
nepodnikatel. Tyto úpravy jsou totiž mírnější.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, Nejvyšší soud přijal
a odůvodnil závěr, že volba obchodního zákoníku podle jeho ustanovení § 262
odst. 1 pro regulaci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s fyzickou osobou,
která není podnikatelem a je v postavení spotřebitele, směřuje ke zhoršení
jejího postavení, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 651 obch. zák.
Tento závěr se uplatní i v posuzované věci.
Lze sice přisvědčit názoru odvolacího soudu, že ustanovení § 655 odst. 2 obč.
zák. (uplatnění odpovědnosti za vady u zhotovitele v záruční době) není „přímo“
ustanovením na ochranu spotřebitele, nelze však přehlížet, že volba § 562 obch.
zák. pro regulaci uplatnění práva z odpovědnosti za vady díla zhoršuje právní
postavení spotřebitele.
Občanskoprávní úprava postupu objednatele při vytýkání vad díla (včetně
stanovení lhůty, při jejímž marném uplynutí právo reklamovat vady zaniká) je ve
prospěch spotřebitele. To vyniká zejména v kontextu úpravy obchodněprávní,
která předpokládá, že jejími účastníky jsou na obou stranách profesionálové a
klade tak na ně vyšší nároky. Obchodní zákoník ukládá v § 526 objednateli
povinnost po předání předmětu díla tento prohlédnout či zařídit jeho prohlídku
s tím, že při této prohlídce musí být vynaložena odborná péče. Nestačí tedy
běžná prohlídka, ale musí se jednat o prohlídku profesionálem disponujícím
odbornými znalostmi a předpokládá se, že ji buď obchodník jako profesionál bude
schopen vykonat sám, nebo přizve (obvykle za úplatu) třetí osobu jako
profesionála v daném oboru. Takovou míru odpovědnosti za kvalitu provedeného
díla a s tím spojené sankce v podobě prekluze práva z odpovědnosti za vady
občanskoprávní úprava na spotřebitele neklade. Ve shodě se zákonodárcem má i
dovolací soud za to, že tyto požadavky lze klást na profesionály jako subjekty
obchodního práva; totéž však nelze spravedlivě očekávat od jednotlivých
spotřebitelů. Proto na ně občanský zákoník neklade takto přísné požadavky a
ponechává jim možnost reklamovat vady díla v průběhu celé záruční doby, jejíž
minimální délku navíc stanoví.
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud pochybil, jestliže v souladu se smyslem
právní úpravy na ochranu spotřebitele (včetně Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS),
za pomoci ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nedovodil, že v posuzovaném
případě volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke
zhoršení postavení žalovaných, kteří nejsou podnikateli a jsou v postavení
spotřebitele, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch.
zák.
Dospěl-li odvolací soud k právnímu závěru, že uplatnění práva z odpovědnosti
žalobce za vady díla není možné poměřovat ustanovením § 655 odst. 2 obč. zák.,
je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné a Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). Za této situace bylo nadbytečné zabývat se dalšími, v
dovolání uplatněnými, námitkami.
Sluší se pouze poznamenat, že obstojí námitka dovolatelů, že v rámci svého
původního právního náhledu měly soudy přihlédnout rovněž k závěrům publikovaným
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009 (pokud
zhotovitel věděl nebo vědět musel v době předání předmětu díla o skutečnostech,
jejichž důsledkem jsou vady díla, může se objednatel domoci u soudu práv z
odpovědnosti za vady bez ohledu na nedodržení lhůt podle § 562 odst. 2 obch.
zák. a námitku zhotovitele).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení,
ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu