33 Cdo 1076/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Marty Škárové ve věci žalobce
L. S. d. s. , a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O.H.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 24 499 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 119/97, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1999 č. j. 21 Co
179/99-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 1999 č. j. 21 Co 179/99-62
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce požadoval zaplacení předmětné
částky jako doplatku sjednané ceny díla (dodávky a montáže celkem 9 dveří
včetně dopravy) zhotoveného pro žalovaného. Soud prvního stupně shledal, že
dílo zhotovené žalobcem trpí vadami, jež spočívají zejména v tom, že předmět
díla je hrubě neestetický, některé dveře nejdou zavírat. V tomto směru soud svá
zjištění čerpal zejména z posudku znalce Ing. M. Tyto vady soud shodně se
znalcem považoval za neodstranitelné, nebránící řádnému užívání, avšak výrazně
dílo znehodnocující. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný práva z
odpovědnosti za vady díla uplatnil v reklamaci bez data a v reklamaci z 15.
prosince 1994, a to tak, že se domáhal slevy z ceny díla. Vzniklo mu tudíž
právo na poskytnutí slevy podle § 648 odst. 2 třetí věty občanského zákoníku ve
výši odpovídající nejméně žalované částce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.
června 1999 č. j. 21 Co 179/99-62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 24 499 Kč s 18% úrokem z
prodlení z částky 1 297 Kč od 13. 10. 1994 do 12. 5. 1995 a z částky 24 499 Kč
od 13. 5. 1995 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky,
potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval některé důkazy
provedené v řízení před soudem prvního stupně a poté konstatoval, že soud
prvního stupně nezjistil správně a úplně skutkový stav a v důsledku toho věc i
nesprávně právně posoudil. Odvolací soud dovodil, že žalobce odstranil
reklamované vady, u nichž žalovaný požadoval opravu, dne 24. ledna 1995, kdy se
pracovníci žalobce dostavili k žalovanému k opravě reklamovaných funkčních vad
dveří. Odvolací soud se sice ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že
lednová oprava byla provedena vadným způsobem, který vedl k dalšímu
znehodnocení dveří, na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že žalovaný měl
řádně a včas práva z odpovědnosti za následné vady uplatnit. Z ustanovení § 650
občanského zákoníku podle odvolacího soudu vyplývá, že byla-li práva z
odpovědnosti za vady díla uspokojena opravou, která však nebyla provedena
řádně, tzn. tak, aby se po opravě vada již nevyskytla, ani se nevyskytla vada
jiná, byly přesto nároky objednatele z odpovědnosti za původní vady uspokojeny,
avšak objednatel má v takovém případě právo uplatnit nároky z odpovědnosti za
následné či nově vzniklé vady. To ovšem pouze za předpokladu, že taková práva
zákonným způsobem uplatní, což se v daném případě ze strany žalovaného nestalo.
Ačkoliv vady byly zřejmé hned po opravě, žalovaný podepsal dopis žalobce z 15.
2. 1995 osvědčující, že dílo bylo řádně provedeno a žalobci bude doplacena
sjednaná cena díla snížená o dohodnutou slevu 8 000 Kč. Dopis žalovaného z 2.
3. 1995 nebyl žalobci doručen a odvolací soud ani jeho doručení nepovažuje za
právně významné, neboť jeho obsah zhodnotil jako neurčitý ohledně uplatněných
vad a postrádající uvedení konkrétního nároku z odpovědnosti za vady. Odvolací
soud proto založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce uspokojil veškeré
žalovaným řádně uplatněné nároky z odpovědnosti za vady, a má tudíž právo na
zaplacení ceny po slevě, včetně uplatněného úroku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že
odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování. Dovolatel má za to, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy
jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a dospěl k nesprávným právním závěrům.
Opravu provedenou v lednu 1995 nepovažuje za opravu, neboť tato činnost žalobce
předmět díla ještě více zničila, přičemž upozorňuje na to, že většina vad
posuzovaná znalcem vznikla při této opravě. Poskytnutí smluvené slevy z ceny
díla se mělo realizovat až po odstranění vad díla. K tomu však nikdy nedošlo,
neboť žalobce již po svém dopisu ze dne 15. 2. 1995 na urgence žalovaného
nereagoval. Žalovaný nikdy svým podpisem nestvrdil, že by byl s provedenou
opravou spokojen. Dopis žalobce z 15. 2. 1995 považuje za jednostranný úkon a
upozorňuje na svůj dopis z 2. 3. 1995, kde uvedl, že vzhledem k neodborně
provedené opravě nemůže dohodu z listopadu 1994 za daného stavu akceptovat.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237
odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci /§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. /. Tyto vady, jejichž
existenci posuzuje soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze
spisu nepodávají.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř./. Odvolací soud dovodil, že práva z odpovědnosti za vady díla byla
uspokojena i takovou opravou, která nevedla k odstranění vad díla, resp. po níž
předmět díla vykazuje vady jiné. Tento závěr je nesprávný. Za řádně odstraněnou
vadu je totiž možno považovat pouze takový výsledek opravy, který vedl k
odstranění vady beze zbytku tak, aby předmět díla nebyl výskytem vady ani jejím
odstraňováním nijak znehodnocen. V této souvislosti je možno poukázat i na v
tomto rozsahu stále použitelné stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj
39/88 publikované pod číslem Rc 12/89 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1989, sešit 2 - 3, str. 148. Jen pro úplnost dovolací soud
poukazuje na skutečnost, že ustanovení § 650 občanského zákoníku, o něž
odvolací soud opírá svůj právní závěr, upravuje zcela jinou problematiku, a to
povinnost objednatele k převzetí věci.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. a § 243b
odst. 2 věty prvé o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová