33 Cdo 1097/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Ing. R. M., zastoupeného JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Vodičkova 39, proti žalované OPTREAL, s. r. o. se sídlem v Praze 5,
Holečkova 103/31, identifikační číslo 25098420, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem
Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Žižkova 1737/52, o
144.497,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
11 C 1/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. října 2012, č. j. 13 Co 326/2012-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
8.712,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Patricie
Švarcové, advokátky.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“)
ze dne 20. března 2012, č. j. 11 C 1/2011-102, jímž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci 144.497,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z
prodlení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s.
ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalované (dále též „dovolatelky“), že soudy
neúplně zjistily skutkový stav věci, jestliže neprovedly všechny jí navržené
důkazy, že zejména soud prvního stupně zcela pominul (a odvolací soud toto
pochybení nenapravil) tvrzení, na nichž založila odlišný názor na počátek
jejího prodlení, že si odvolací soud při formulování skutkového závěru „vybral
toliko jednu z mnoha skutečností v předmětném sporu rozhodných a na základě
posouzení toliko této jediné založil své rozhodnutí“, ačkoli i ostatní
skutečnosti jsou pro posouzení věci rozhodné, a že nesprávně vyložil obsah
smlouvy (co bylo míněno výrazem „vybudovat“), neboť nezjistil skutečnou vůli
smluvních stran. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích
námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného
skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž
soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně
může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění
skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku
odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu
přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního
posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce
neúplnosti skutkových zjištění.
Bezcenné jsou rovněž výtky dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal se
všemi jejími námitkami „způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, přičemž
tyto námitky byly způsobilé založit opačné rozhodnutí ve věci“, že své
rozhodnutí odvolací soud podrobně neodůvodnil, čímž je nepřezkoumatelné, že k
jejím dílčím námitkám odvolací soud nezopakoval všechny důkazy provedené v
řízení před soudem prvního stupně, že měl rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušit a vrátit mu k doplnění dokazování, že přehlédl, že soud prvního stupně
neodůvodnil, proč nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování, že nevěnoval
pozornost porušení procesních pravidel soudem prvního stupně a že se
nevypořádal s její námitkou vůči provedení důkazu rozhodnutím Městského soudu v
Praze č. j. 58 Co 390/2011-127; vystihují totiž dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže
tvrzená vada nezahrnuje podmínku řešení právní otázky zásadního významu (tzv.
„spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů - k
tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a
účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší
soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
v platném znění (dále jen „advokátní tarif“). Poté, co Ústavní soud zrušil
vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši
mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, §
6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v
rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 6.900,- Kč. Součástí
nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.512,- Kč
odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, kterou je jeho advokát povinen z
odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu