33 Cdo 1101/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. P.,
zastoupené advokátem, o 71.735,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 154/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 25 Co
360/2006-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
11.959,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. dubna 2006, č. j. 11 C 154/2005-34, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 71.735,50 Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. 4. 2005 do zaplacení
a rozhodl
o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze
dne
4. června 2004, č. j. 6 C 98/2002-57, byla oběma účastníkům uložena povinnost
zaplatit M. V. z titulu nesplacené půjčky částku 80.000,- Kč s blíže
specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 18.475,- Kč. Na
základě vydaného rozsudku vedla M. V. vůči žalobci pod sp. zn. 7 Nc 4339/2004
exekuci, v jejímž rámci vymohla vedle jistiny ve výši 80.000,- Kč částku
15.276,- Kč jako kapitalizované příslušenství, náklady nalézacího řízení ve
výši 18.745,- Kč a náklady exekuce ve výši 29.720,20 Kč, tj. celkem 143.471,-
Kč. V době uzavření smlouvy o půjčce byli účastníci manžely, přičemž v
souvislosti s rozvodem jejich manželství uzavřeli dne 13. 9. 1999 dohodu podle
§ 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině o vypořádání vzájemných majetkových
vztahů, na základě které se žalobce zavázal splnit zcela závazek vůči M. V.
nejpozději do 30. 6. 2000. Soud prvního stupně dovodil, že byla-li povinnost k
plnění uložena účastníkům řízení jako společná a nerozdílná, tím, že vůči
žalobci byla vymožena v exekučním řízení celá částka 143.471,- Kč, splnil dluh
i za žalovanou, jejíž povinnost k plnění vůči M. V. zanikla. Vzniklo mu však
právo regresu podle § 511 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
tj. právo požadovat zaplacení částky, kterou uhradil za žalovanou v rozsahu
jedné poloviny. Nepřihlédl k její obraně, vycházející z existence dohody o
vypořádání vzájemných majetkových práv (dále jen „dohoda“), neboť ta působí jen
ve vztahu mezi účastníky a nemá vliv na práva a povinnosti založená rozsudkem
ze dne 4. června 2004, č. j. 6 C 98/2002-57.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j.
25 Co 360/2006-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela
zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze
stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že
nelze pominout ve vztahu mezi účastníky řízení existenci dohody ze dne 13. 9.
1999 o vypořádání vzájemných majetkových vztahů v souvislosti s rozvodem
manželství účastníků řízení. Jestliže ve vztahu mezi nimi (jako společnými
dlužníky) a M. V. (jako věřitelkou) nemá tato dohoda žádné právní účinky
(nezbavuje povinnosti k plnění jednoho z bývalých manželů), pak při vypořádání
společných závazků je potřeba přiznat jí zásadní význam. Zavázal-li se touto
dohodou žalobce, že dluh vůči M. V. splní bezezbytku do 30. 6. 2000, stal se ve
vnitřním dvoustranném vztahu účastníků jediným dlužníkem. Vyhovění žalobě by
znamenalo narušení vyváženosti dohody v otázce vypořádacích podílů tak, jak se
na nich účastníci dohodli.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňuje, že rozsudkem Okresního soudu
v Jičíně ze dne 4. června 2004, č. j. 6 C 98/2002-57, byla založena tzv.
pasivní solidarita účastníků řízení vůči M. V., tj. jejich povinnost zaplatit
společně a nerozdílně částku 80.000,- Kč včetně 6,5% úroku z prodlení a nákladů
řízení. Není srozuměn se závěrem, že v důsledku dohody ze dne 13. 9. 1999 nemá
podle § 511
odst. 3 obč. zák. nárok na následný regres proti žalované. Připouští, že tato
dohoda konstituovala samostatný právní vztah mezi účastníky řízení, přičemž jí
založená práva mohla žalovaná ve lhůtě uplatnit u soudu. Plnění, které bylo
proti žalobci exekučně vymoženo, nebylo zaplaceno dobrovolně, ani nešlo o
plnění na promlčený dluh. Vůči nároku z dohody o vypořádání ze dne 13. 9. 1999
vznesl žalobce námitku promlčení, a proto promlčené nároky z této dohody
nemohou mít v tomto řízení žádný význam. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl
zrušit rozsudek odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje žalobce v nesprávném závěru
o vyloučení následného regresu (§ 511 odst. 3 obč. zák.) toho z bývalých
manželů, jenž v rámci výkonu rozhodnutí zcela uhradil solidární závazek vzniklý
za trvání manželství, který se dohodou o vypořádání vzájemných majetkových práv
a povinností uzavřenou v souvislosti s rozvodem jejich manželství zavázal v
případě rozvodu splnit sám.
Podle § 149 odst. 2 věty druhé obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů,
provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na
majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.
Podle § 150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí
mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost,
nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí
být dohodou manželů dotčena (odst. 2).
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění,
že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je
věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní
jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.
Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku
dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich
podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento
podíl stejným dílem
na všechny ostatní.
Platná právní úprava předpokládá, že závazky, které tvoří společné jmění
manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Tak
je tomu např. i u peněžní půjčky, kterou manželé získali za trvání manželství a
zavázali se ji společně a nerozdílně vrátit; věřitel je pak oprávněn domáhat se
takového plnění
po kterémkoli z manželů (§ 511 odst. 1 obč. zák.). Nastane-li uvedená situace
za trvání manželství, jde splnění takového závazku k tíži společného jmění
manželů jako celku. Dojde-li v souvislosti s rozvodem manželství (a s tím
spojeným zánikem majetkového společenství manželů) k uzavření dohody o
vypořádání společného jmění manželů (§ 150 odst. 1 obč. zák.), je možné, aby jí
bylo provedeno nejen rozdělení všech věcí, které tvořily masu takového
majetkového společenství, nýbrž aby vypořádala i všechny pohledávky a dluhy
(závazky), které byly ke dni zániku společného jmění manželů jeho součástí
(143 odst. 1 obč. zák.). V rámci dosažené dohody se jeden z bývalých manželů
může druhému zavázat, že společný závazek (např. vrátit dluh z půjčky) splní
sám. Taková dohoda sice nemá právní účinky „navenek“ (podle § 150 odst. 2 obč.
zák. nemůže zasáhnout do práv třetích osob), nelze ovšem přehlédnout její dosah
v právním vztahu mezi bývalými manžely.
Na základě dohody uzavřené podle § 24a zákona o rodině se účastníci dohodli,
které z blíže vyjmenovaných věcí se v případě rozvodu manželství stanou
výlučným vlastnictvím žalobce a které žalované (čl. II.). Zároveň si ujednali,
že zbytek novomanželské půjčky č. 75/835713-7 a podnikatelské půjčky č.
53-201557-2 zaplatí žalobce, jenž se současně zavázal ze svého zaplatit půjčku
M. V. ve výši 80.000,- Kč nejpozději do 30. 6. 2000. Půjčenou částku ve lhůtě
splatnosti žalobce v rozporu s dohodou nevrátil, a proto byl společně s
žalovanou jako druhou ze solidárních dlužníků rozsudkem Okresního soudu v
Jičíně ze dne 4. června 2004, č. j. 6 C 98/2002-57, zavázán zaplatit M. V.
částku 80.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve
výši 18.475,- Kč.
Je nutno zdůraznit, že při včasném a řádném splnění závazku žalobcem plynoucím
z dohody by nevznikly v souvislosti s půjčkou další náklady zahrnující
citovaným rozsudkem přiznané úroky z prodlení ve výši 6,5% z částky 80.000,- Kč
a náklady řízení ve výši 18.475,- Kč, kteréžto je nutno považovat podle § 121
odst. 3 obč. zák. za příslušenství pohledávky. Dohoda ze dne 13. 9. 1999 je pak
právní skutečností, která brání tomu, aby žalobce, jenž zcela uhradil společný
dluh bývalých manželů, na základě § 511 odst. 3 obč. zák. uspěl s žalobou na
zaplacení částky 40.000,- Kč představující polovinu půjčky, poloviny
kapitalizovaných úroků z prodlení z částky 80.000,- Kč za dobu od 14. 4. 2002
do 30. 3. 2005 ve výši 7.638,- Kč a poloviny nákladů nalézacího řízení ve výši
9.237,50 Kč. Uvedené úroky z prodlení a náklady nalézacího řízení přirostly k
pohledávce až poté, co byl dohodou sjednán závazek žalobce půjčku včas splatit;
z tohoto důvodu musí jeho závazek zaplatit půjčku zahrnovat i povinnost vrátit
věřiteli půjčku včetně jejího příslušenství. Vznik těchto dalších nákladů mohl
žalobce ovlivnit včasným splněním svého závazku z dohody.
Jestliže o společné (solidární) povinnosti účastníků řízení bylo rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. června 2004, č. j. 6 C 98/2002-57,
pak následná exekuce byla vedena již jen proti žalobci (viz usnesení Okresního
soudu v Jičíně ze dne 3. prosince 2004, č. j. 7 Nc 4339/2004-6, exekuční
příkaz ze dne 7. 3. 2005 a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 3. 2005,
oba vydané pod sp. zn. 19 Ex 1650/2004). Náklady exekuce nemohou být společným
závazkem bývalých manželů již proto, že nevznikly za trvání manželství (§ 143
písm. b) obč. zák.), ale taktéž z toho důvodu, že věřitel si u solidárně
zavázaných dlužníků mohl vybrat, zda soudem přiznanou částku bude nuceně
vymáhat jen vůči žalobci nebo jen proti žalované, popř. proti oběma společně (§
511 odst. 1 obč. zák.). Odhlédnuto od toho, že shora citovaným rozsudkem byla
povinnost k plnění uložena rovněž žalované, s ohledem na právní úpravu pasivní
solidarity (solidarity dlužníků), splnil-li by žalobce svou povinnost ve lhůtě
určené rozsudkem, nemusel být podán návrh na exekuci; vznik těchto nákladů jde
pouze k jeho tíži.
Nelze přisvědčit námitce žalobce, že v důsledku jím vznesené námitky promlčení
vůči právu žalované domáhat se plnění z dohody o vypořádání se nemůže žalovaná
ubránit jeho nároku podle § 511 odst. 3 obč. zák. poukazem na závazek z dohody.
V podání ze dne 19. 12. 2005 žalobce uplatnil výhradu, že závazek vůči M. V.
byl a zůstal společným a tvrzení žalované o návaznosti dohody o vypořádání SJM
by mělo význam jen tehdy, pokud by žalovaná soudně požadovala splnění jeho
závazku v obecné promlčecí době; současně s tím vznesl námitku promlčení.
Žalobce ovšem přehlíží, že v okamžiku uplatnění námitky promlčení jeho závazek
z dohody ze dne 13. 9. 1999 neexistoval, neboť zanikl splněním dne 30. 3. 2005
v rámci nařízené exekuce. Námitka promlčení zaniklého práva nemůže vyvolat
účinky předvídané ustanovením § 100 odst. 1 věty třetí obč. zák.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího je správné (§ 243b odst. 1 část věty před
středníkem o. s. ř.) a dovolání žalobce zamítl.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10
odst. 3 § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 9.750,- Kč, paušální
částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši
300,- Kč, a 19% DPH ve výši 1.909,50,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění
uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu