33 Cdo 1106/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové
v právní věci žalobkyně České republiky – Ú. pro z. ve v. m., proti žalovaným
1) M. K. a 2) J. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 143.600,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 276/2005, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2006,
č. j. 12 Co 359/2006-47, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. února 2006, č. j. 6 C 276/2005-34, zamítl žalobu o zaplacení částky
143.600,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech
řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 20. 9. 1989 uzavřeli smlouvu o
poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu (dále jen
„smlouva“) s omezením převodu nemovitostí, podle které právní předchůdce
žalobkyně poskytl žalovaným částku 143.600,- Kč, oproti jejich závazku provést
stavbu rodinného domu v souladu se stavebním povolením a dokončit ji tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření
smlouvy, tedy nejpozději do 20. 9. 1999. Povinností žalovaným bylo v případě
nedodržení některé z podmínek smlouvy tuto skutečnost oznámit a poté ve lhůtě
30ti dnů poskytnutý příspěvek žalobkyni vrátit; kolaudační rozhodnutí nabylo
právní moci 22. 9. 1999. S odkazem na § 100 odst. 1 a § 101 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze
vyhovět s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Závazek žalovaných vrátit
poskytnutý příspěvek se stal splatným uplynutím třicetidenní lhůty, tj. dne 20.
10. 1999, což znamená, že od 21. 10. 1999 začala běžet tříletá promlčecí doba,
jež uplynula 20. 10. 2002. V situaci, kdy žaloba o zaplacení sporné částky byla
podána 29. 9. 2005, je nárok promlčen.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. srpna 2006, č. j. 12 Co 359/2006-47,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost
společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 143.600,- Kč s 11 % úrokem z
prodlení
od 20. 10. 1999; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K
námitce žalovaných, že kolaudace stavby byla provedena včas, neboť desetiletá
lhůta k získání pravomocného kolaudačního rozhodnutí začala běžet až okamžikem
registrace uzavřené smlouvy (tj. od 10. 10. 1989), uvedl, že na rozdíl od
dohody o omezení převodu nemovitosti, smlouva o poskytnutí státního příspěvku
registraci nepodléhala. Závazek dokončit stavbu s kolaudací nebyl vztažen k
okamžiku účinnosti smlouvy, ale již k momentu jejího uzavření. Dohodu o omezení
převodu nemovitosti neshledal odvolací soud neplatnou pro neurčitost v označení
pozemku zajišťujícího závazek žalovaných, neboť s přihlédnutím k obsahu
listiny, ve které je zachycena jak smlouva
o poskytnutí příspěvku, tak dohoda o omezení převodu nemovitosti, není
pochybnost
o tom, jaké nemovitosti měly sloužit k zajištění závazku žalovaných. Neobstojí
výhrada žalovaných, že v důsledku neplatnosti dohody o omezení převodu
nemovitosti se nárok žalobkyně promlčel v obecné tříleté promlčecí době podle §
101 obč. zák. Námitka promlčení není důvodná s přihlédnutím k ustanovení § 109
obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovozují z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právní posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaní neporušili podmínky smlouvy, jelikož kolaudace stavby proběhla ve
sjednané lhůtě 10 let, jejíž běh začal registrací dohody o omezení převodu
nemovitostí a nikoliv již uzavřením smlouvy. Mají zato, že dohoda o omezení
převodu nemovitosti je neurčitá a tudíž neplatná, přičemž v důsledku toho se
nárok žalobkyně promlčel v obecné tříleté promlčecí době. V dohodě je uvedeno,
že předmětem omezení jsou nemovitosti
na pozemku p. č. 1745/295 část 1, 2 a 3, zapsané na LV č. 7132 pro obec a
katastrální území T., což znamená, že předmětem dohody nejsou pozemky a že
nemovitosti na částech 1, 2 a 3 pozemku p. č. 1745/295 nejsou náležitě
označeny; na dotčeném pozemku se v okamžiku uzavření smlouvy žádné nemovitosti
ještě nenacházely. Měla-li být předmětem omezení převodu nemovitosti budoucí
stavba budovaná z poskytnutého příspěvku, potom dohoda takový projev vůle
neobsahuje.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu,
jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Výhradou, že závazek dokončit stavbu rodinného domu tak, aby kolaudační
rozhodnutí nabylo právní moci v desetileté lhůtě, žalovaní splnili včas, neboť
dohodnutá lhůta začala běžet okamžikem registrace smlouvy ze dne 20. 9. 1989,
zpochybnili skutkové zjištění, na němž je právní posouzení věci odvolacího
soudu založeno, tedy uplatnili dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, a rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaný
v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002).
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelé tím, že namítají, že soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat –
jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu
soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit
jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Skutkový závěr, že se žalovaní zavázali provést stavbu tak, aby kolaudační
rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření smlouvy
o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu, učinil odvolací soud –
jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – ze smlouvy ze dne 20. 9. 1989.
Jestliže dohodou smluvních stran bylo v bodu 4 smlouvy ujednáno, že občané se
zavazují výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly
splněny podmínky ustanovení § 16 písm. b) vyhlášky, a dokončit ji tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření
této smlouvy, je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaní tuto povinnost
nesplnili, neboť kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci až dne 22. 9. 1999;
lhůta, která běžela od 20. 9. 1989 uplynula 20. 9. 1999. Dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
předestřeli žalovaní dovolacímu přezkumu otázku správnosti závěru o platnosti
dohody o omezení převodu nemovitosti a smlouvy ze dne 20. 9. 1989 pro
neurčitost označení nemovitosti (budoucí stavby) použité k zajištění závazku
žalovaných formou omezení převodu nemovitosti.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V době, kdy občanský zákoník upravoval omezení převodu nemovitosti, byl tento
právní institut často využíván mimo jiné k zajištění půjček poskytovaných
spořitelnou stavebníkům rodinných domů, popřípadě obytných domů s byty v
osobním vlastnictví. Předmětem omezení býval v takovém případě jednak pozemek,
pokud byl
ve vlastnictví stavebníka, jednak budoucí stavba, která měla být za pomocí
prostředků čerpaných z půjčky uskutečněna. V případě, že stavebník nebyl
vlastníkem pozemku, avšak náleželo mu k němu právo osobního užívání (§ 198 a
násl. obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991), nic nebránilo uzavření
smlouvy o omezení převodu nemovitosti – budoucí stavby. Tato problematika byla
řešena sdělením č. 22/1964 Sbírky instrukcí a sdělení ministerstva
spravedlnosti – a to v souvislosti s úvahou
o registraci smlouvy o omezení převodu nemovitosti – tak, že kromě zjištění
existence práva osobního užívání pozemku je třeba dále zjistit, zda bylo
zároveň uděleno stavební povolení ke stavbě rodinného domku. I když je v těchto
případech zkoumaná otázka řešena ve vztahu k půjčkám poskytovaným spořitelnami
stavebníkům rodinných domků, platí totéž i pro zajištění pohledávek jiných
právních subjektů, tedy i pohledávek z půjček (či státních příspěvků)
poskytovaných stavebníkům rodinných domků národními výbory, jak je tomu v
posuzované věci. Žalovaným svědčilo právo osobního užívání pozemku, na němž
měla být stavba umístěna, a bylo jim rovněž uděleno stavební povolení k této
stavbě. Za uvedené situace proto nic nebránilo uzavření smlouvy o omezení
jejího převodu, byť se jednalo v daném okamžiku o stavbu, která má teprve
vzniknout. Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že předmětná
dohoda o omezení převodu nemovitosti – rodinného domku, který měl být postaven
na pozemku, k němuž bylo ve prospěch žalovaných zřízeno právo osobního užívání
– je platná (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn.
33 Odo 109/2005). Nemůže tak obstát ani výhrada, že v důsledku neplatnosti
dohody o omezení převodu nemovitosti je neplatná i smlouva ze dne 20. 9. 1989.
Jelikož se dovolatelům ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu