33 Cdo 1108/2024-282
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce Andrii Nykypanchuka, se sídlem Liberec, náměstí Českých bratří 78/17, identifikační číslo osoby 87897741, zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 891/5, proti žalovanému D. H., zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem Liberec, U Soudu 363/10, o nahrazení prohlášení vůle a o zaplacení 211 669 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 52/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21 . 11. 2023, č. j. 30 Co 68/2023-260, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem– pobočky Liberci ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co 68/2023-260, se v části výroku I, kterou byly potvrzeny výroky I a II rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. 12. 2022, č. j. 9 C 52/2022-216, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem– pobočce v Liberci k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 9 C 52/2022-216, zamítl žalobu na nahrazení prohlášení vůle žalovaného odsouhlasit soupis blíže specifikovaných prací a faktury vystavené žalobcem (výroky I a II), zamítl žalobu o zaplacení 197 149 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení 14 520 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21.
11. 2023, č. j. č. j. 30 Co 68/2023-260, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil a ve výrocích III a V jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 5. 6. 2019 písemnou smlouvu o dílo, v níž se žalobce (zhotovitel) zavázal pro žalovaného (objednatele) provést hrubou stavbu rodinného domu na pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, a to dle přiloženého rozpočtu stavebních prací, bez uvedení termínu zahájení a dokončení prací.
Cena díla byla sjednána ve výši 1 900 000 Kč; v článku 5. 8. smlouvy o dílo byly platební podmínky dohodnuty tak, že žalobce měl provedené stavební práce fakturovat na základě výkazu skutečně provedených prací 1krát za měsíc a splatnost faktur byla 10 dnů po jejich odsouhlasení žalovaným. Žalobce práce na díle započal, provedl výkopové práce, geodetické zaměřování, položil betonové základové desky. Žalovaný dne 15. 10. 2019 od smlouvy o dílo odstoupil z důvodu, že na stavbě nebyly v době od 27. 9.
2019 do 12. 10. 2019 prováděny žádné práce a dílo vykazovalo vady oproti projektové dokumentaci. Žalobce s odstoupením žalovaného od smlouvy o dílo nesouhlasil, žalovaný mu následně neumožnil dílo dokončit. Žalobce uplatnil vůči žalovanému čtyři samostatné nároky, a to nárok na nahrazení prohlášení jeho vůle k odsouhlasení soupisu provedených prací a své faktury č. 29.20 ze 16. 6. 2020 na částku 512 611 Kč, nárok na zaplacení 191 149 Kč jako ceny za práce, které provedl na základě ústní objednávky žalovaného, a nárok na zaplacení 14 520 Kč z titulu náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti se zrušením dodávky stropního systému.
Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že odstoupení žalovaného od smlouvy o dílo nebylo po právu, neboť neprokázal důvody odstoupení. Jelikož nebylo možné zjistit skutečný rozsah, kvalitu a hodnotu žalobcem provedených prací, žalobu na nahrazení prohlášení vůle zamítl. Důvodnými neshledal ani nároky na zaplacení peněžitého plnění; v případě požadavku na zaplacení 197 149 Kč žalobce neprokázal existenci dohody účastníků o vícepracích. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neměl za prokázané, zda odstoupení žalovaného od smlouvy o dílo bylo důvodné či nikoliv, ale jelikož smlouva o dílo zanikla nejpozději z důvodu následné nemožnosti plnění poté, kdy žalovaný nechal dílo dokončit třetí osobu, nepovažoval prokázání včasnosti a řádnosti odstoupení žalovaného za významné.
Pro posouzení důvodnosti nároků uplatněných žalobou je totiž podstatné, že v době rozhodování odvolacího soudu smlouva o dílo zanikla. Od okamžiku zániku závazku ze smlouvy o dílo nemůže žalobce uplatňovat nároky na nahrazení projevu vůle opírající se o smluvní ujednání, má právo na peněžité plnění, prokáže-li provedení prací podle smlouvy o dílo v době jejího trvání. Ohledně nároku na zaplacení 14 520 Kč žalobce přes poučení soudu nesplnil povinnost tvrzení, resp. neozřejmil, v důsledku jakého jednání žalovaného tuto částku zaplatil.
Shodně se soudem prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou v části nahrazení projevu vůle (byť z jiných důvodů) a zaplacení 14 520 Kč a zrušil rozsudek soud prvního stupně v části týkající se zaplacení 197 149 Kč, neboť ohledně tohoto nároku bude třeba doplnit dokazování. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázek v rozhodovací praxi dosud neřešené“.
Je přesvědčen, že při řešení otázky, zda tím, že účastník zmařil možnost plnění části díla, zanikla smlouva v celém rozsahu (tedy včetně práv a povinností souvisejících s již uskutečněným plněním, tj. i v části nedotčené zmařením), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. od rozsudku ze dne 25.11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k odstoupení od smlouvy a dovodil, že podle zrušení závazku s účinky ex tunc by se nemělo týkat těch částí, které mohou po odstoupení přetrvat.
Prosazuje, že smlouva o dílo nezanikla, zanikly pouze práva a povinnosti stran ke zmařenému plnění. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje otázku, zda lze aplikovat zásadu zachování smluvního vztahu i na (částečné) zmaření plnění žalobce bez racionálního podkladu. Poukazuje na zásadu priority zachování smluvního vztahu, která by měla být použitelná i na případy částečného zmaření plnění. S otázkou, která konkrétní práva a povinnosti zanikly v důsledku částečného zmaření plnění závazků žalobce a které naopak trvají, dovolatel nespojuje žádný důvod přípustnosti dovolání.
Nesouhlasí se závěrem, že v důsledku zániku závazku pro nemožnost plnění by neměly zaniknout povinnosti žalovaného nenavazující na již splněné povinnosti žalobce. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že jde o nárok ze smlouvy (jejího porušení) kdy ze skutkových zjištění nevyplývá, že žalovaný při jejím uzavření jednal v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání, jedná se o vztah ze spotřebitelské smlouvy; limit uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se ve vztahu k nároku na zaplacení 14 520 Kč neuplatní. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238 a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Přestože žalobce avizoval, že dovolání podává proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně té části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku IV, ve vztahu k ní však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatnil (rozsudek odvolacího soudu přitom lze přezkoumat právě jen z důvodů uplatněných v dovolání; srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Ve vztahu k (samostatnému) nároku na zaplacení 14 520 Kč (žaloba o 14 520 Kč byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení) se tak jedná o dovolání vadné, neboť žalobce v tomto směru nevymezil přípustnost dovolání, neformuloval žádnou právní otázku, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, a ani z obsahu dovolání nelze zjistit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem položené otázky možnosti aplikovat zásadu zachování smluvního vztahu pro již poskytnuté částečné plnění v případě zániku závazku částečným odstoupením od smlouvy, dojde-li k zániku části závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle § 2593 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z), objednatel má právo kontrolovat provádění díla. Zjistí-li, že zhotovitel porušuje svou povinnost, může požadovat, aby zhotovitel zajistil nápravu a prováděl dílo řádným způsobem. Neučiní-li tak zhotovitel ani v přiměřené době, může objednatel odstoupit od smlouvy, vedl-li by postup zhotovitele nepochybně k podstatnému porušení smlouvy. Podle § 2004 o. z. odstoupením od smlouvy se závazek zrušuje od počátku (odst. 1). Plní-li dlužník zčásti, může věřitel odstoupit jen ohledně nesplněného zbytku plnění. Nemá-li však částečné plnění pro věřitele význam, může věřitel od smlouvy odstoupit ohledně celého plnění (odst. 2).
Podle § 2005 odst. 1 o. z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.
Podle § 2006 odst. 1 o. z. stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době.
Podle § 2007 o. z. při nemožnosti pouhé části plnění zanikne závazek v celém rozsahu, plyne-li z povahy závazku nebo z účelu smlouvy, který byl stranám při uzavření smlouvy znám, že plnění zbytku nemá pro věřitele význam. Není-li tomu tak, zaniká závazek jen co do této části.
V rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, jenž byl uveřejněn pod číslem 61/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že objednatel má možnost v mezích § 2593 o. z. částečně odstoupit od smlouvy o dílo, pokud je možné k té části plnění zhotovitele, od něhož objednatel odstupuje, přiřadit ve shodě s předchozí projevenou vůlí smluvních stran ekvivalent protiplnění objednatele. Má-li částečné odstoupení vyvolat zamýšlené účinky, musí být v prvé řadě dostatečně určitým právním jednáním. To znamená, že v okamžiku, kdy je objednatel činí, musí být oběma stranám smlouvy zřejmé, jaká jejich konkrétní práva a povinnosti založená smlouvou mají ve smyslu ustanovení § 2005 odst. 1 o. z. tímto částečným odstoupením zaniknout (v jakém rozsahu) a jaká konkrétní práva a povinnosti (v jakém rozsahu) ze smlouvy mají přetrvávat nadále.
Odvolací soud nepovažoval za podstatné skutkové zjištění, zda a případně kdy došlo k zániku závazkového vztahu mezi účastníky odstoupením od smlouvy ze strany žalovaného (viz bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku), ani to, zda se jednalo o odstoupení částečné, neboť smlouva o dílo zanikla nejpozději z důvodu následné nemožnosti plnění. Dovolací soud tento názor nesdílí, naopak skutečnost, zda došlo k odstoupení od smlouvy a zda se jednalo o odstoupení částečné, považuje pro rozhodnutí v posuzované věci za zásadní, neboť pokud by závazkový vztah mezi účastníky zanikl odstoupením žalovaného od smlouvy o dílo, nebylo by třeba řešit dovolatelem položenou otázku.
Právní úprava zániku závazku z důvodu odstoupení (částečného) od smlouvy a z důvodu dodatečné (částečné) nemožnosti plnění je v podstatě totožná. Při částečném odstoupení od smlouvy i při dodatečné nemožnosti části plnění je třeba vždy zkoumat, zda částečné plnění má pro věřitele význam či nikoliv (§ 2004 odst. 2 a § 2007 o. z.); touto otázkou se však odvolací soud nezabýval. Skutečnost, zda došlo k zániku celého závazku nebo pouze jeho části, ať z důvodu odstoupení od smlouvy žalovaným (v celém rozsahu nebo pouze v jeho části) nebo pro dodatečnou částečnou nemožnost plnění, je podstatná pro posouzení důvodnosti žalobcových nároků na nahrazení prohlášení vůle.
Jelikož se odvolací soud řádně nezabýval otázkou, zda nedošlo k zániku závazku odstoupením žalovaného od smlouvy a zda se jednalo o odstoupení částečné se všemi důsledky z toho plynoucími, ani tím (pokud by zániku závazku odstoupením nedošlo), zda zanikl závazek v celém rozsahu či nikoliv pro dodatečnou nemožnost plnění pouhé části podle § 2007 o. z., je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu