33 Cdo 1162/2024-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně J. Ž., zastoupené Mgr. Klárou Čutkovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Široká 432/11, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem Praha 1, Nové Město, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 1 000 844 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 112/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 171/2023-306, ve spojení s usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 171/2023-310, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 64 C 112/2016-268, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 61 068 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 19. 8. 2015 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 1 000 844 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu (výroky III. a IV.).
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 171/2023-306, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 9. 2023, č. j. 11 Co 171/2023-310, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení změnil výši nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 11. 2006 právní předchůdkyně žalobkyně (matka žalobkyně) uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu o pojištění obytných budov a souvisejících staveb, jejímž předmětem bylo pojištění rodinného domu s pojistnou částkou 2 600 000 Kč a garáže s pojistnou částkou 400 000 Kč a se spoluúčastí ve výši 1 000 Kč. Ke změně pojistné částky nedošlo. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku občanů 2005 (dále jen „VP“) a Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění obytných budov a souvisejících staveb 2 (dále jen „DP“). Dne 27. 8. 2012 nastala pojistná událost spočívající v prasknutí vodovodního potrubí vnitřního rozvodu domu (v prostoru WC) ve druhém nadzemním podlaží a následném zatopení vodou celého pojištěného objektu, který k tomuto dni byl ve vlastnictví žalobkyně (jako pojištěné). V důsledku pojistné události žalovaná vyplatila žalobkyni pojistné plnění ve výši 440 508 Kč. Dále vyšel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Jokl Appraisal s.r.o. a z výslechu znalce, že k prodlení žalobkyně s řádnou opravou pojištěné nemovitosti došlo (nepřistoupila k okamžité opravě, dokonce nechala nemovitost bez zásadních zásahů po několik zimních období), v důsledku jejího jednání (nečinnosti) došlo k navýšení nákladů na opravu, a nemovitost byla podpojištěna v poměru 0,5310281.
4. Odvolací soud právně věc posoudil podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013. S poukazem na závěry Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2420/2012) ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dotyčná nemovitost byla podle § 41 zákona o pojistné smlouvě podpojištěna v poměru 0,5310281.
Protože žalobkyně porušila smluvní ujednání – nepostupovala podle čl. 11 odst. 1 písm. d) VP a řádně a včas neučinila nutná opatření ke zmírnění následků – nelze postupu žalované podle čl. 11 odst. 2 VP spočívajícím ve snížení pojistného plnění ničeho vytknout, neboť uvedené porušení (zejména ponechání nemovitosti po několik let bez řádné a správně provedené opravy) mělo podstatný vliv na výši pojistného plnění. Žalobkyní zdůrazňované uplatnění ustanovení k ochraně spotřebitele odvolací soud neshledal důvodným.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení otázky „soudy nesprávně posouzeného postavení žalobkyně (a předtím její právní předchůdkyně) jako spotřebitele oproti žalované v rámci jejich smluvního vztahu vyplývajícího z uzavřené pojistné smlouvy“, která – dle jejího přesvědčení – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Prosazuje, že práva a povinnosti uvedené v dotyčné pojistné smlouvě „byly od počátku v nerovnováze v neprospěch žalobkyně (i její právní předchůdkyně) jako spotřebitele“ a „již od počátku neměla šanci na plné pokrytí“ vzniklé škody. Smlouva a proces poskytnutí pojistného plnění nebyl pro ni předvídatelný, transparentní a rychlý, proto ji „nelze v podstatě sankcionovat z důvodu prodlení“, když bylo způsobeno právě jednáním žalované, která jí „měla poskytnout finanční prostředky tak, aby je mohla vynaložit na opravu dotyčné nemovitosti a předejít dalším vzniklým škodám“. Ustanovení VP a DP, na která odkazuje odvolací soud a „dle jeho výkladu (i žalované) zapříčiňují její neúspěch ve věci“, způsobují k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), popř. § 1813 odst. 1 o. z.; zejména se jedná o: - „zjevný rozpor mezi čl. 8 odst. 3 VP (poskytnutí plnění do 15 dnů po skončení šetření) a čl. 5 odst. 3 DP tak, jak jej vykládá odvolací soud (poskytnutí financí až po opravě)“, - praktiku spočívající v tom, že žalovaná „nechá“ pojistníka pojistit se na „běžnou tržní hodnotu“ nemovité věci a v čl. 5 VP stanoví „pro běžnou osobu nesrozumitelně“ pojistnou hodnotu třemi různými způsoby, - netransparentní využívání technických termínů jako nová cena stavby, reprodukční cena, cena stavby na zelené louce apod. Uvedené „ukazuje zcela jasnou“ nerovnováhu mezi právy a povinnostmi stran. Výklad obchodních podmínek soudy obou stupňů považuje za nerovnovážný, což dovozuje zejména z toho, že jako spotřebitel „byla s řešením škody odkázaná (aby si mohla řádnou opravu dovolit a provést)“ na žalovanou, která „využila svého postavení a výkladu pro běžného spotřebitele velice obtížně pochopitelných pojistných podmínek“, neposkytla jí pojistné plnění včas a v plné výši a „následně jí vyčítá prodlení se splněním její povinnosti opravit dotyčnou nemovitou věc“. Svou argumentaci podpořila nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2552/18, a sp. zn. IV. ÚS 3009/17 a rozsudkem Soudního dvora Evropské unie C-96/14. Podle dovolatelky nemá oporu v provedeném dokazování „tvrzení“, že „dotyčné nemovitosti neopravila na své náklady a tím nedostatečně nepředešla vzniku škody“.
6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
11. Dovolatelka prostřednictvím předestřené otázky (posouzení postavení žalobkyně a její právní předchůdkyně jako spotřebitele), která – dle jejího přesvědčení – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že jí zdůrazňovaná ustanovení k ochraně spotřebitele (§ 56 odst. 1 obč. zák.) se v projednávané věci neuplatní. Prosazuje, že podmínky pro výplatu pojistného plnění způsobují k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ve smyslu § 56 odst. 1.
obč. zák., přičemž poukazuje na „zjevný rozpor mezi čl. 8 odst. 3 VP (poskytnutí plnění do 15 dnů po skončení šetření) a čl. 5 odst. 3 DP tak, jak jej vykládá odvolací soud (poskytnutí financí až po opravě)“, dále na to, že žalovaná „nechá“ pojistníka pojistit se na „běžnou tržní hodnotu“ nemovité věci a v čl. 5 VP stanoví „pro běžnou osobu nesrozumitelně“ pojistnou hodnotu třemi různými způsoby, a na netransparentní využívání technických termínů jako nová cena stavby, reprodukční cena, cena stavby na zelené louce apod. Výklad obchodních podmínek soudy obou stupňů považuje za nerovnovážný.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
14. Podle § 56 odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.
15. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/2014, vysvětlil, že požadavek dobré víry uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti a že v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. využil zákonodárce možnost rozšířit rozsah zákazu nepřiměřených podmínek i na podmínky individuálně sjednané.
Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (článek 4 odst. 2 zmíněné směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z ustanovení § 37 obč. zák. Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu.
16. Smysl výjimky upravené v § 56 odst. 2 obč. zák. „je v tom, že ujednání o předmětu plnění a ceně jsou základními prvky autonomie vůle při sjednávání smluv, do nichž státu nepřísluší zasahovat. V případě určitosti a srozumitelnosti takových ujednání zde není ze strany státu důvod, aby v takovém případě poskytoval spotřebiteli jako slabší straně nějakou zvláštní ochranu proti jeho vlastním nezodpovědným rozhodnutím“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016).
17. V rozsudku ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3676/2018, Nejvyšší soud učinil právní závěr, že ujednání všeobecných obchodních podmínek, která podmiňují výplatu pojistného plnění, jsou ujednáními o předmětu plnění smlouvy nebo ceně plnění, proto se na ně vztahuje podle § 56 odst. 2 obč. zák. výjimka z pravidla stanoveného v § 56 odst. 1 obč. zák.
18. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil například v usnesení ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 370/2024.
19. V projednávané věci se žalobkyně dovolává toho, že ujednání čl. 8 odst. 3 VP, upravující podmínky (konkrétně lhůty), za nichž pojistitel vyplatí pojištěnému plnění, a ujednání čl. 5 odst. 3 DP, upravující podmínky, za nichž pojistitel vyplatí pojištěnému plnění na novou cenu, jsou nepřiměřené, resp. že zakládají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Jak vyplývá z výše citované rozhodovací praxe, jakož i ze samotného textu § 56 odst. 2 obč. zák., výjimka z pravidla obsaženého v § 56 odst. 1 obč. zák. se vztahuje na ujednání týkající se předmětu a ceny plnění.
Ujednání, v souvislosti s nimiž se žalobkyně dovolává přezkoumání jejich přiměřenosti ve smyslu § 56 obč. zák., jsou ujednání, která vymezují předmět plnění. Textu obsaženému v čl. 8 odst. 3 VP a čl. 5 odst. 3 DP nelze objektivně ničeho vytknout ani z hlediska jasnosti a srozumitelnosti jazyka, kterým je psaný (text neobsahuje žádné neurčité či zavádějící pojmy, zmatek vnášející či význam měnící odkazy, naopak ujednání jsou psána běžným a srozumitelným jazykem a nezavdávají pochybnosti o smyslu jednotlivých slov ani významu celkového ujednání).
Pojmy nová cena a časová cena uvedené v čl. 5 odst. 3 DP jsou vymezeny (definovány) v čl. 5 odst. 4 písm. a) a b) VP. Dovolatelkou – z hlediska srozumitelnosti – vytýkané pojmy „reprodukční cena“ a „cena stavby na zelené louce“ nejsou v dotyčných ujednáních obsaženy. Nelze proto než uzavřít, že na ujednání čl. 8 odst. 3 VP a čl. 5 odst. 3 DP – upravující podmínky pro výplatu pojistného plnění – se nevztahuje požadavek přiměřenosti uvedený v § 56 odst. 1 obč. zák. (jak se dovolatelka domnívala).
20. Byť odvolací soud výslovně nezmínil § 56 odst. 2 obč. zák., jeho závěr, že žalobkyní zdůrazňovaná ustanovení k ochraně spotřebitele se v projednávané věci neuplatní, je s výše uvedeným v souladu.
21. K námitkám, že „nemovitost byla od prvního dne podpojištěná a její právní předchůdkyně (a poté ona) neměla naději na to, aby jí pojistka v jakémkoli případě pokryla nastalou škodu“, a že „žalovaná jakožto profesionál ve svém oboru její právní předchůdkyni a (následně) ji záměrně uvedla v omyl ohledně pojistné částky, aby pak omylu využila ve svůj prospěch tím, že jí zkrátí na polovinu pojistné plnění“, je vhodné poznamenat, že podle čl. 5 odst. 1 VP pojistník (v projednávané věci žalobkyně) stanoví v pojistné smlouvě horní hranici plnění na vlastní odpovědnost. To, že by žalovaná při uzavření smlouvy záměrně předchůdkyni žalobkyně, která smlouvu uzavírala, uvedla v omyl, z provedeného dokazování nevyplývá.
22. Poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý, neboť v projednávané věci nejde o posouzení, zda pojišťovnou (zde žalovanou) vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (žalovaná námitku promlčení ani nevznesla). Stejné platí i pro poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3009/17, neboť v nyní souzené věci nejde o posouzení otázky aktivní žalobní legitimace osoby (zde by se jednalo o žalobkyni) domáhající se poskytnutí pojistného plnění z pojištění hypotečního úvěru, ke kterému přistoupila podpisem přihlášky k pojištění a pravidelně měsíčně platila pojistné.
23. Přiléhavý není ani poukaz na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 4. 2015 ve věci Jean-Claude Van Hove proti CNP Assurances SA, C-96/14, v němž šlo o posouzení ujednání (klauzule) vloženého do pojistné smlouvy, jež mělo za cíl zaručit převzetí úhrady splátek dlužných věřiteli v případě úplné pracovní neschopnosti dlužníka a kdy pojistná smlouva byla vzájemně propojena se smlouvami o úvěru.
24. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Zpochybnění zjištění, že žalobkyně nepřistoupila k okamžité opravě, že nechala nemovitost bez zásadních zásahů po několik zimních období (a navazujícího závěru, že v důsledku její nečinnosti došlo k navýšení nákladů na opravu pojištěné nemovitosti), založené na tvrzení, že „doložila faktury za odběr elektrické energie na vysoušení“ (doplněné odkazem na svědeckou výpověď M.
B.), je námitkou týkající se správnosti skutkových zjištění. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá nejen ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale přímo ze znění § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Obdobně má skutkovou povahu dovolatelkou zpochybňované zjištění výše hodnoty pojištěných nemovitostí.
25. Napadá-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladových výroků, pak ve vztahu k nim není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. Dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu