33 Cdo 1179/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) J. S., zastoupené advokátkou, b) J. Z., a c) J. S., zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) N. P., a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o
100.000,- Kč s příslušenstvím, a o vzájemné žalobě o 300.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 306/99, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č.j. 8 Co 391/2007-253,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2007, č.j. 8 Co
391/2007-253, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. 5. 2006, č.j. 57 C 306/99-228, Okresní soud v
Ostravě uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům
100.000,- Kč
s 20% úroky z prodlení od 1. 11. 1998 do zaplacení, vzájemnou žalobu, jíž se
žalovaní po žalobcích domáhali zaplacení 300.000,- Kč s 20% úroky z prodlení od
1. 11. 1998 do zaplacení, zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastníků a
(doplňujícím usnesením z 20. 2. 2007, č.j. 57 C 306/99-241) o nákladech řízení
státu. Soud prvního stupně po skutkové stránce dovodil, že J. S. a první
žalobkyně prodali žalovaným nemovitosti uvedené ve smlouvě ze 7. 7. 1998 za
2.000.000,- Kč. Poslední splátku kupní ceny – splatnou do 31. 10. 1998 –
žalovaní uhradili jen ve výši 400.000,- Kč (namísto sjednaných 500.000,- Kč).
Nárok žalobců (prodávajících) na doplatek kupní ceny proto posoudil ve smyslu
ustanovení § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Plnění překračující kupní cenu
(300.000,- Kč), jehož úhrady z titulu bezdůvodného obohacení se žalovaní
domáhali vzájemnou žalobou (§ 451, odst. 1, 2 obč. zák.), nebylo podle soudu
prvního stupně prokázáno.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j. 8 Co 391/2007-253,
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobců zamítl a vzájemné
žalobě žalovaných vyhověl. Odvolací soud dospěl k jinému skutkovému základu
věci. Vycházeje z listinných důkazů a závěrů znaleckého posudku uzavřel, že
žalovaní cenu sjednanou za prodej nemovitostí žalobcům řádně zaplatili a navíc
jim zaplatili 300.000,- Kč. Přijetím uvedené částky se podle odvolacího soudu
žalobci bezdůvodně obohatili, neboť šlo o plnění bez právního důvodu (§ 451
odst. 2 obč. zák.). Protože k bezdůvodnému obohacení dochází „v okamžiku, kdy
obohacený přijal plnění, tj.
29. 10. 1998,“ přiznal odvolací soud – s odkazem na § 517 odst. 2 obč. zák. a
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. – úroky z prodlení od 1. 11. 1998.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci uplatnili všechny v úvahu
připadající dovolací důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“).
K důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování) dovolatelé uvádějí: Není pravda, že nárok na doplatek
kupní ceny uplatňovali z příjmového pokladního dokladu č. 4, a to proto, že
tato listina byla důkazem předloženým žalovanými. Pravost příjmového pokladního
dokladu č. 4 včetně svých podpisů na něm dovolatelé – na rozdíl od příjmového
pokladního dokladu č. 3 – nikdy nepopírali; šlo ostatně od počátku řízení o
nesporné tvrzení procesních stran. Důvod plnění žalovaných nad rámec ceny
sjednané ve smlouvě a jeho okolnosti
(tj. tvrzení, že 29. 10. 1998, tedy v době, kdy již byli „neomezenými vlastníky
předmětných nemovitostí,“ předali J. S. a první žalobkyni nejen 400.000,- Kč,
ale i částku 23.000,- DEM) jsou nevěrohodné a nelogické. Přehlédnout nelze, že
žalovaní označili osobu, která měla být 29. 10. 1998 u předání peněz, a snažili
se plnění nad rámec kupní ceny podpořit výpisy z bankovních účtů; obojí se
ukázalo být nepravdivé (kromě prodávajících a kupujících při předávání peněz
nikdo nebyl a peníze údajně použité k přeplacení předmětu koupě nebyly uloženy
na účtech). Odvolací soud pominul, že žalovaný ve výpovědi v řízení před soudem
prvního stupně uvedl, že
o zaplacení splátek kupní ceny bylo vystavováno více dokladů a že doklady byly
vyhotovovány „ve dvou originálech.“ Odtud se nabízí úvaha, že příjmové pokladní
doklady č. 3 a 4 představují ve skutečnosti doklady vystavené na totéž plnění
ve výši 400.000,- Kč. Účel platby – „doplatek kupní ceny“ – je na obou
dokladech shodný, na dokladu č. 3 je „trojka“ dopsána „evidentně jiným perem.“
Žalovaní si mohli ponechat „oba originály kvitancí na jedno plnění“ a na každý
z nich nadepsat jiné pořadové číslo. J. S. ve výpovědi v řízení před soudem
prvního stupně uvedl, že žalovaní 29. 10. 1998 zaplatili splátku na kupní cenu
v německých markách, ale kvitance byla po přepočtu vystavena na české koruny; z
toho nelze dovodit, že nad částku v korunách přijali i další platbu v markách.
Pravost podpisů J. S. a první žalobkyně na příjmovém pokladním dokladu č. 3
zůstala sporná, neboť znalec neformuloval závěry kategoricky, ani jako vysoce
pravděpodobné, nýbrž jen v rovině „nízké pravděpodobnosti.“
K důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní
posouzení věci) dovolatelé uvádějí: Žalovaným přiznal odvolací soud úroky z
prodlení i za dobu předcházející splatnosti nároku. Pokud by prodávající
přijali 29. 10. 1998 částku 300.000,- Kč, aniž by zde byl platný právní důvod,
je pro vznik nároku
na příslušenství určující, kdy byli vyzváni k zaplacení. Odvolací soud
přehlédl, že nárok žalovaní uplatnili teprve vzájemnou žalobou z 12. 8. 1999,
jejíž vady byly odstraněny podáním ze 7. 9. 2000; vzájemná žaloba byla
zmocněnkyni prodávajících doručena až 16. 5. 2002. Počátek prodlení má význam i
pro výši úroků z prodlení, resp. pro aplikaci nařízení vlády č. 142/1994 Sb. I
v tomto ohledu dovolatelé namítají, že úroky z prodlení byly přiznány ve výši
odporující hmotnému právu.
K důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolatelé
uvádějí: Žalovaní vzájemnou žalobou z 12. 8. 1999 požadovali úroky z prodlení
již
od 29. 10. 1998, ale podáním ze 7. 9. 2000 (odstraňujícím vady žaloby) žádali
příslušenství od 1. 11. 1998. Přestože žalovaní žádali, aby žalobci plnili
společně a nerozdílně, odvolací soud – jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku
– rozhodl jinak. Po J. S. se řízení účastnili druhá žalobkyně a třetí žalobce
jako dědici zůstavitele, takže každý z nich měl za dluh svého předchůdce
odpovídat jen do částky 50.000,- Kč.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili se skutkovými závěry i právním hodnocením
odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné,
neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, a důvodné, protože řízení před odvolacím soudem je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/, § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 213 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1/). Odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k
jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2/).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3/).
Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly
provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to
neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže
ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo
zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4/).
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že
by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně,
jež tento soud čerpal z výpovědí nebo přednesů účastníků řízení a svědků,
popřípadě z jiných důkazů. Má-li odvolací soud zato, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil
od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a
získal si tak rovnocenný podklad
pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Jinak řečeno, z ustanovení § 213 o.s.ř.
vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu
podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně.
Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen
zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování. Jestliže
uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tím dán dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Ze shodných tvrzení účastníků vyplývá, že kupní smlouvou uzavřenou formou
notářského zápisu (N 182/98, NZ 164/98), sepsaného notářem dne 7. 7. 1998,
prodali J. S.. a první žalobkyně žalovaným nemovitosti (parcelu č. st. 745 s
objektem bydlení č.p. 24 a parcelu č. 253/7 zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví č. 162, pro katastrální území M.,
obec O.) za sjednanou cenu ve výši 2.000.000,- Kč. Při podpisu smlouvy kupující
uhradili 1.000.000,- Kč a ohledně zbytku kupní ceny se s prodávajícími
domluvili na plnění ve dvou splátkách po 500.000,- Kč do 7. 9. 1998, resp. 31.
10. 1998. Žalovaní zaplatili prodávajícím 24. 7. 1998 a 4. 9. 1998 po 250.000,-
Kč (na tyto platby vystavili v uvedených dnech příjmové pokladní doklady č. 1 a
2). Mezi účastníky není sporu ani v tom, že 29. 10. 1998 žalovaní předali
prodávajícím na poslední splátku kupní ceny 400.000,- Kč a že příjmový pokladní
doklad č. 4, datovaný dnem 29. 10. 1998, stvrzující převzetí uvedené částky, J.
S. a první žalobkyně podepsali.
V dalším se skutkové verze účastníků rozcházejí. Zatímco podle žalobců částka
100.000,- Kč zůstala neuhrazena, žalovaní tvrdí, že 29. 10. 1998 předali
prodávajícím – ať v českých korunách nebo německých markách – další částku
rovnající se 400.000,- Kč. O tomto plnění vystavili 29. 10. 1998 příjmový
pokladní doklad č. 3, na němž je jako účel platby uvedeno „doplatek na dům.“
Plnění nad rámec sjednané kupní ceny vysvětlili žalovaní tak, že prodávající po
uzavření kupní smlouvy požadovali o 300.000,- Kč více, jinak hrozili
odstoupením od kupní smlouvy s tím, že mají jiného kupce, který je ochoten dát
více. Pravost podpisů na příjmovém pokladním dokladu č. 3 J. S. a první
žalobkyně zpochybnili.
Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalovaní 29. 10. 1998
předali J. S. a první žalobkyni na poslední splátku kupní ceny 400.000,- Kč,
tedy o 100.000,- Kč méně, než měli podle ujednání v kupní smlouvě zaplatit.
Úhradu další částky rovnající se 400.000,- Kč (ať v českých korunách nebo
německých markách) žalovaní neprokázali. Soud prvního stupně vyšel z účastnické
výpovědi J. S., který uvedl, že 29. 10. 1998 část kupní ceny žalovaní zaplatili
v německých markách s tím, že na příjmových pokladních dokladech byla vždy
uvedena částka přepočtená na české koruny a že příjmové doklady byly vypisovány
pouze v jednom vyhotovení. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, který v
účastnické výpovědi uvedl, že 29. 10. 1998 měli s žalovanou připraveny dva
předepsané příjmové pokladní doklady, jeden na částku 400.000,- Kč, druhý na
částku 23.000,- DEM, ale protože J. S.. chtěl mít oba doklady na plnění v české
měně, žalovaná na místě samém vypsala další příjmový pokladní doklad znějící na
dalších 400.000,- Kč a (nepodepsaný) doklad na 23.000,- DEM zničili. Z výpovědi
svědka J. S. ml., který sice nebyl osobně předání peněz přítomen, ale rodiče do
M. 29. 10. 1998 vezl, soud prvního stupně zjistil, že žalovaní zaplatili na
poslední splátku kupní ceny o 100.000,- Kč méně a že část ceny uhradili v
německých markách (16.000,- DEM). Proč uvěřil výpovědi tohoto svědka, soud
prvního stupně vysvětlil následovně:
„ ... popisoval skutečnosti již proběhlé, jednak jím přímo vnímané, co se týče
jemu předané částky v DEM jeho rodiči a jednak jemu rodiči sdělené, když soud
neměl a nemá poznatky, že by jeho výpověď nebyla věrohodná.“ Závěry, k nimž
dospěl znalec z oboru písmoznalectví, soud prvního stupně po hodnocení
ostatních důkazů nepřijal. Pokud jde o to, zda podpisy na příjmovém pokladním
dokladu č. 3 jsou pravými podpisy J. S. a první žalobkyně, zůstal znalcův nález
jen v nižší rovině pravděpodobnosti.
Odvolací soud po té, co při jednání dne 18. 7. 2007 zopakoval listinné důkazy
(příjmové pokladní doklady č. 3 a 4, dopis žalovaných adresovaný zástupkyni
žalobkyně z 9. 3. 1999 a závěry znaleckého posudku J. S.) po skutkové stránce
uzavřel, že žalovaní prokázali, „že předali žalobcům fakticky částku
2.300.000,- Kč,“ tedy o 300.000,- Kč více, než byli povinni podle kupní smlouvy
plnit. Převzal hodnocení účastnické výpovědi J. S., ve shodě se soudem prvního
stupně také nepřiznal věrohodnost výpovědím svědků T. S. a I. S., a protože
soud prvního stupně neučinil z výpovědi svědka L. K. žádná skutková zjištění,
odvolací soud k tomuto důkazu nepřihlédl. Přestože soud prvního stupně neuvěřil
tomu, co ve výpovědi uvedl první žalovaný, odvolací soud měl za to, že žalovaní
unesli důkazní břemeno a prokázali, že nad rámec sjednané kupní ceny zaplatili
o 300.000,- Kč více. Obdobným způsobem naložil s výpovědí třetího žalobce,
který byl vyslechnut v řízení před soudem prvního stupně jako svědek. Zatímco
soud prvního stupně tomuto svědkovi uvěřil v plném rozsahu, tedy i informace, o
kterých se dověděl od rodičů při cestě z M. („z druhé ruky“), odvolací soud o
této části jeho výpovědi mlčí a jako pravdivé přijímá jen sdělení o předání
16.000,- DEM.
Pokud se odvolací soud chtěl odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního
stupně, byl povinen důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, zopakovat;
to se týká výslechu prvního žalovaného a třetího žalobce (§ 125, § 131, § 211
o.s.ř.). Je přitom nerozhodné, že před úmrtím J. S. byl třetí žalobce
vyslechnut jako svědek. Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami – rozsudek
odvolacího soudu v obou výrocích o věci samé (a v akcesorických nákladových
výrocích) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu