33 Cdo 1207/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Bc. M. G., DiS., proti žalovanému Ing. J. G., zastoupenému JUDr.
Ivanem Hejdukem, advokátem se sídlem Kladno, O. Peška 343, o zaplacení částky
549.095,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod. sp. zn.
12 C 168/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 30. listopadu 2009, č. j. 31 Co 408/2009-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 12 C
168/2006-58, zamítl žalobu o zaplacení částky 549.095,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. listopadu
2007, č. j. 31 Co 480/2007-125, rozsudek soudu prvního stupně pro
nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 26. června 2009, č. j. 12 C
168/2006-156, žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 31 Co 408/2009-183,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 549.095,- Kč s
2,5% úroky z prodlení od 1. 5. 2007 do zaplacení, žalobu o zaplacení další
částky 39.152,- Kč a úroků z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 549.095,- Kč
ode dne 16. 2. 2005 do 30. 4. 2007 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Po zopakování listinných důkazů a doplnění dokazování dopisem ze dne 21. 2. 2005 odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o
zjištění učiněná v odvolacím řízení, a dospěl k následujícímu závěru o
skutkovém stavu. Na základě smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 19. 12. 2003 žalobkyně poskytla žalovanému částku 3,074.800,- Kč, kterou se jí zavázal
vrátit podle splátkového kalendáře, a to 4.800,- Kč při podpisu smlouvy,
665.000,- Kč do 1. 3. 2004 a následně splátky 50.000,- Kč měsíčně, s tím, že
půjčka bude uhrazena do 1. 3. 2009. Žalovaný zaplatil žalobkyni 4.800,- Kč dne
29. 1. 2004 a 430.000,- Kč dne 26. 2. 2004. V souvislosti s kupní smlouvou ze
dne 25. 1. 2005, jejímž předmětem byl prodej věcí žalovaného žalobkyni za kupní
cenu 59.800,- Kč, byla tato kupní cena započtena na dluh z půjčky. Dne 25. 1. 2005 uzavřeli účastníci a otec žalobkyně dohodu o narovnání, v níž si její
účastníci sjednali, že všechny dosavadní závazky žalovaného, odpovídající mimo
jiné nároku žalobkyně na vrácení částky 3,074.800,- Kč, se ruší a nahrazují se
novými. Žalovaný se nově zavázal zaplatit žalobkyni do 20. 2. 2005 částku
2,053.470,- Kč a umožnit jí nejpozději do 31. 1. 2005 vstoupit na jeho místo do
leasingových smluv, které uzavřel ohledně dvou automobilů užívaných žalobkyní,
popř. jejím otcem. Současně si dohodli, že nezaplatí-li žalovaný částku
2,053.470,- Kč do 20. 2. 2005, dohoda o narovnání se marným uplynutím této
lhůty od počátku ruší. Žalobkyně do leasingových smluv místo žalovaného
nevstoupila a žalovaný zaplatil za měsíce únor a březen 2005 na leasingových
splátkách celkem 22.365,- Kč. Dne 16. 2. 2005 žalovaný zaplatil žalobkyni pouze
2,031.105,- Kč. Zbývající částku 22.365,- Kč, představující jím zaplacené
leasingové splátky, započetl na svůj dluh z dohody o narovnání, neboť podle
jeho názoru tyto splátky hradil již za žalobkyni, která v té době měla být
místo něho dlužníkem z leasingových smluv. O započtení se ústně dohodli
zástupci účastníků řízení.
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že
pohledávka žalobkyně z dohody o narovnání ve výši 2,053.470,- Kč zanikla v
rozsahu 22.365,- Kč započtením vzájemné pohledávky žalovaného (§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění - dále jen „obč. zák.“), a
závazek žalovaného z dohody o narovnání zanikl splněním, jestliže žalobkyni dne
16. 2. 2005 uhradil 2,031.105,- Kč. Odvolací soud se s těmito právními závěry
neztotožnil. Dospěl k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 19. 12. 2003 uzavřená
podle § 657 obč. zák. by byla nahrazena dohodou o narovnání uzavřenou dne 25. 1. 2005 ve smyslu § 585 obč. zák., nebýt toho, že žalovaný zaplatil ve sjednané
lhůtě místo 2,053.470,- Kč pouze 2,031.105,- Kč. Pohledávka žalobkyně totiž
nemohla v rozsahu 22.365,- Kč zaniknout započtením pohledávky žalovaného ve
smyslu § 580 obč. zák., neboť se nejednalo o pohledávky k započtení způsobilé. Žalovaný neměl vůči žalobkyni žádnou pohledávku, kterou by mohl úspěšně
započíst na pohledávku žalobkyně z dohody o narovnání. Žalobkyně se místo něho
nestala účastníkem leasingových smluv, a proto leasingové splátky za měsíce
únor a březen 2005, které zaplatil, neměla povinnost hradit žalobkyně, nýbrž on
sám. Důvody, pro které se tak nestalo, považoval odvolací soud za irelevantní,
jelikož v dohodě o narovnání nebyla povinnost žalobkyně vstoupit do
leasingových smluv stanovena. Nepodstatnou shledal i okolnost, zda došlo
ohledně započtení k ústní dohodě mezi právními zástupci účastníků. Protože
dohoda o narovnání se ve smyslu ujednání od počátku zrušila, žalovaný žalobkyni
ze smlouvy o půjčce dosud dluží 549.095,- Kč.
Proti měnící části rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o § 241a odst. 2 o. s. ř. Není srozuměn s právním závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k
zániku pohledávky z dohody o narovnání v rozsahu 22.365,- Kč započtením. Připomíná, že se právní zástupci účastníků na započtení této částky ústně
dohodli. Jestliže se v dohodě o narovnání zavázal, že žalobkyni umožní vstoupit
na své místo do leasingových smluv, logicky z toho vyplývá závazek žalobkyně
tak učinit a od února platit leasingové splátky za obě auta, která s otcem
užívala. Setrvává na názoru, že jeho dluh z dohody o narovnání ve výši
2,053.470,- Kč zanikl ve sjednané lhůtě splněním, neboť žalobkyni jednak
zaplatil 2,031.105,- Kč a jednak na její pohledávku započetl vzájemnou
pohledávku 22.365,- Kč. Odvolacímu soudu též vytkl, že nárok žalobkyně
neposoudil z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. Postupoval v souladu s ústní
dohodou o narovnání. Žalobkyně a její otec akceptovali všechny výhody
vyplývající pro ně z dohody o narovnání. Částka 22.365,- Kč představuje pouze
2% dluhu z půjčky. Napadený rozsudek považuje za nespravedlivý a pro jeho
rodinu likvidační. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné. Žalovaný nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 o. s. ř. a jejich
existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaný zpochybňuje správnost právního závěru, že pohledávka žalobkyně z
dohody o narovnání nezanikla v rozsahu 22.365,- Kč započtením vzájemné
pohledávky žalovaného. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Započtení je jedním ze způsobů zániku práva z občanskoprávního vztahu. Zákonné
předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (zásadně
musí jít o dva existující závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné
pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), b/ stejný druh plnění (ten je
splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení
(nejde o pohledávky, jejichž kompentabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou
účastníků) a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či
dvoustranný).
V daném případě částka 22.365,- Kč, kterou žalovaný uplatnil k započtení proti
pohledávce žalobkyně, nesplňovala předpoklad vzájemnosti. Plnil-li žalovaný
leasingové společnosti, plnil na základě nezměněných leasingových smluv svůj
dluh vůči věřiteli (leasingové společnosti), a neplnil za žalobkyni její dluh
vůči tomuto věřiteli. Ke změně leasingových smluv v osobě dlužníka nedošlo a
žalovanému úhradou leasingových splátek vzájemná pohledávka vůči žalobkyni
nevznikla. Právní názor žalovaného, že k úspěšnému započtení došlo na základě
ústní dohody jejich právních zástupců, se nemůže prosadit. Podmínkou pro
započtení dvou pohledávek je v prvé řadě existence vzájemných pohledávek;
nejde-li o vzájemné pohledávky mezi týmiž subjekty, k (částečnému) zániku
pohledávek nemůže dojít. Je lhostejno, zda k započtení mělo dojít na základě
jednostranného či dvoustranného právního úkonu. Lze uzavřít, že žalovaný
neuplatnil k započtení vzájemnou pohledávku a že pohledávka žalobkyně vůči
žalovanému započtením dohodou v tomto rozsahu nezanikla. Žalovaný odvolacímu soudu dále vytýká, že vzhledem k okolnostem případu
nepoužil korektiv dobrých mravů a žalobkyni neodepřel ochranu výkonu práva na
zaplacení nedoplatku půjčky (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou,
zda nárok žalobkyně uplatněný ve vztahu k žalovanému lze pokládat za výkon
práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud
dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení není možno odvolacímu soudu
úspěšně vytýkat. Ustálená soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) totiž dovodila, že právní
posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil
uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník
netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v
řízení najevo. Žalovaným tvrzené skutečnosti neopodstatňovaly použití korektivu
dobrých mravů. Dohoda o narovnání neobsahovala závazek žalobkyně vstoupit místo
žalovaného do leasingových smluv a účastníci si ani nesjednali žádný právní
následek spojený s nesplněním takového závazku.
Protože se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu
v jeho napadené části, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v tomto
řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému
právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu