Nejvyšší soud Usnesení občanské

33 Cdo 1218/2014

ze dne 2015-05-27
ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1218.2014.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobkyně WWTP DKNL, s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 10 – Vršovicích,

Moskevská 63, identifikační číslo 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou,

advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovanému městu Dvůr

Králové nad Labem, identifikační číslo 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou

Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15/16, o zaplacení

částky 4.183.445,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově

pod sp. zn. 115 C 23/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 47 Co 268/2013-143, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 47 Co

268/2013-143, potvrdil rozsudek ze dne 30. května 2013, č. j. 115 C

23/2012-112, jímž Okresní soud v Trutnově zamítl žalobu o zaplacení

4.183.445,10 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech

řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jí formulovaných otázek hmotného práva,

které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve

znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.,

čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen o. s. ř.), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že mezi účastníky

řízení neexistuje vztah z hmotného práva, v důsledku čehož není žalobkyně ve

sporu proti žalovanému o zaplacení ceny za čištění odpadních vod v rozhodném

období (v březnu 2008) aktivně věcně legitimována. Předmětem řízení je

zaplacení odpovídající části stočného (tzv. „podsložky“ stočného) - nákladů na

čištění odpadních vod. Stočné je platbou za využívání všech částí kanalizace,

stokové sítě a čistírny odpadních vod. Právo na jeho výběr má žalovaný jako

vlastník městské kanalizační sítě, do níž ústí odtok odpadních vod od

odběratelů. Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou

potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „ZVK“), ani prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb. výslovně neupravují výběr a přerozdělení stočného v případě více

vlastníků provozně souvisejících kanalizací. Podle § 8 odst. 3 ZVK má aktivní

věcnou legitimaci k přijímání plateb za čištění odpadních vod od vlastníka

vodovodní a kanalizační sítě vlastník čistírny odpadních vod (dále jen „ČOV“). Výše úplaty za prováděné čištění odpadních vod na čistírně odpadních vod je

stanovena buď dohodou vlastníků provozně souvisejících kanalizací uzavřenou

podle § 8 odst. 3 ZVK nebo rozhodnutím správního orgánu; nebyla-li v

posuzovaném případě cena takto stanovena (vlastníci provozně souvisejících

kanalizací dohodu neuzavřeli a rozhodnutí správního orgánu je předmětem řízení

o žalobách podle části páté občanského soudního řádu), nebylo možné, aby

vlastník ČOV, jímž je EVORADO IMPORT, a.s. svou pohledávku vůči žalovanému

(vlastníku městské stokové sítě) žalobkyni, která čistírnu odpadních vod podle

nájemních smluv z 29. 4. 2005 provozuje, platně převedl (postoupil) ve smyslu §

8 odst. 2 ZVK; nelze totiž určit výši postupované pohledávky.

Ujednání

nájemních smluv, že k přijímání stočného je oprávněn provozovatel ČOV („že

stočné se platí provozovateli ČOV“), nemůže právo na úplatu žalobkyni vůči

žalovanému založit, neboť se opět může jednat jen o tu poměrnou část stočného,

na niž má nárok vlastník ČOV a o níž dosud nebylo ve vztahu mezi vlastníky

souvisejících kanalizací rozhodnuto. Nadto, tvrdila-li žalobkyně, že na ni

přešlo právo na úplatu za čištění odpadních vod nájemní smlouvou a smlouvou o

provozování ČOV ze dne 29. 4. 2005, ve znění jejího dodatku č. 2, pak tyto

smlouvy byly uzavřeny již před vydáním rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze

dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, ve spojení s rozhodnutím ministra

zemědělství o rozkladu ze dne 12. 12. 2007, č. j. 40293/2007-10000. Existence

žalobkyní tvrzené nájemní smlouvy a smlouvy o provozování ČOV z 23. 10. 2007

nebyla v řízení prokázána. Žalobkyně v dovolání neuplatnila žádnou námitku,

která by byla způsobilá právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu

založeno, zpochybnit. Otázky, které předkládá dovolacímu soudu k přezkumu

- zda práva a povinnosti vlastníka ČOV vyplývající z dohody vlastníků

provozních jednotek, resp. z rozhodnutí správního orgánu podle § 8 odst. 3 ZVK,

které takovou dohodu nahrazuje, zejména pak jeho právo na úplatu za čištění

odpadních vod, které má vůči vlastníkovi stokové sítě /resp. pohledávku z

tohoto titulu/ lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to

smlouvou uzavřenou ve smyslu ust. § 8/2 ZVK,

- zda rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, byla cena za čištění vod dostatečně určitě stanovena a zda

pohledávku, kterou má z tohoto titulu vlastník ČOV, může platně postoupit

provozovateli ČOV,

- a zda pak v takovém případě existuje mezi provozovatelem ČOV a

vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva legitimující provozovatele

domáhat se úplaty za čištění odpadních vod přímo po vlastníkovi stokové sítě)

a z nichž dovozuje přípustnost dovolání, vzcházejí z vlastní - od odvolacího

soudu odlišné - skutkové verze, resp. závěr odvolacího soudu o nedostatku

aktivní legitimace ve sporu zpochybňují tím, že směřují primárně proti

skutkovým zjištěním, na nichž je tento právní závěr založen. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci (mimo jiné) ze zjištění, že

dohoda mezi vlastníkem čistírny odpadních vod (tj. společností EVORADO IMPORT,

a.s.) a žalovaným nebyla uzavřena (tento skutkový závěr žalobkyně ani

nezpochybňuje), a že rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva zemědělství) ze

dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330 podle § 8 odst. 3 ZVK, neobsahuje

dostatečně určitý údaj o ceně za čištění odpadních vod. Oproti tomuto

skutkovému závěru žalobkyně prosazuje názor, že rozhodnutí Ministerstva

zemědělství ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330, obsahuje určitý údaj o

ceně za čištění odpadních vod, resp. že cena je z něho seznatelná. Pomíjí

přitom, že tato námitka je námitkou skutkovou a nepředstavuje proto uplatnění

jediného způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s.

ř.;

jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z

jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Skutkový základ sporu

totiž nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle

současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li s úspěchem zpochybnit skutkové závěry odvolacího soudu, že dohoda

mezi vlastníkem čistírny odpadních vod (tj. společností EVORADO IMPORT, a.s.) a

žalovaným nebyla v posuzovaném případě uzavřena, a že rozhodnutí správního

orgánu (Ministerstva zemědělství) ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3329/2007-16330,

podle § 8 odst. 3 ZVK neobsahuje dostatečně určitý údaj o ceně za čištění

odpadních vod, přičemž nebylo dosud nahrazeno soudním rozhodnutím, musí nutně

obstát úvaha odvolacího soudu, že vlastník ČOV nemohl - logicky vzato - svou

pohledávku za žalovaným z titulu úhrady za čištění odpadních vod žalobkyni

provozující ČOV postoupit a že právo požadovat po žalovaném úhradu za čištění

odpadních vod žalobkyni nezaložila ani nájemní smlouva, ve které si s

vlastníkem ČOV sjednala oprávnění vybírat veškeré úplaty za čištění odpadních

vod v předmětu nájmu. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.