33 Cdo 1253/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve
věci žalobkyně L. Ž., zastoupené JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem Praha
2, Záhřebská 634/13, proti žalovaným 1) J. Ž., a 2) M. H., zastoupeným JUDr.
Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem Praha 4, Voráčovská 937/14, o zaplacení
52.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
7 C 127/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 30. května 2012, č. j. 11 Co 130/2012-36, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
právní předchůdkyně žalobkyně Z. R. uzavřela dne 12. 12. 2008 s žalovanými
smlouvu o půjčce, na jejímž základě jim poskytla částku 310.000,- Kč. V listině
ze dne 12. 12. 2008 podepsané žalovanými a označené jako „Závazek 310.000,- Kč“
se uvádí, že se žalovaní zavazují od 1. 1. 2009 po dobu následujících pěti let
vždy k 15. dni v měsíci na účet právní předchůdkyně žalobkyně složit částku
5.200,- Kč. Z účtu č. 0-1645464093/0800 vedeného na jméno žalované byla v
období leden 2009 až červen 2010 připsána na účet právní předchůdkyně žalobkyně
č. 2005176063/088 vedený Českou spořitelnou a. s., celkem částka 98.800,- Kč.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2010, č. j. 13 D
667/2010-20, které nabylo právní moci dne 15. 1. 2011, byla schválena dohoda
dědiců po zůstavitelce Z. R. (zemřelé dne 12. 8. 2010), podle níž žalobkyně
nabyla pohledávku za žalovanými z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008
ve výši 220.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní popřeli, že na základě
smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 převzali od právní předchůdkyně žalobkyně
částku 310.000,- Kč, a že žalobkyně přes výzvu soudu s poučením o následcích
nevyhovění výzvě neoznačila důkaz prokazující, že se tak stalo, soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobkyně tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků
ve výši 310.000,- Kč žalovaným podle smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008
neprokázala. Za tohoto skutkového stavu věci dovodil, že nedošlo k uzavření
smlouvy o půjčce, neboť nebyla naplněna její reálná podstata ve smyslu § 657
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „ obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 11 Co
130/2012-36, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z
prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co
zopakoval dokazování listinnými důkazy, dospěl oproti soudu prvního stupně k
závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaným poskytla peněžní prostředky
podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 12. 2008. Vyšel přitom z listiny ze dne
12. 12. 2008 podepsané žalovanými, obsahující jejich závazek ke splátkám, dále
z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně a elektronické korespondence mezi
zástupci účastníků řízení, která obsahově koresponduje s uvedenými listinnými
důkazy. Nevěrohodnou vyhodnotil obranu žalovaných, kteří nejprve tvrdili, že
půjčku, kterou jim právní předchůdkyně žalobkyně poskytla, již splatili,
posléze přišli s tvrzením, že jim žádné peněžní prostředky podle smlouvy o
půjčce neposkytla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a uplatnili v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají
nesprávnost skutkového závěru, že jim právní předchůdkyně žalobkyně předala dne
12. 12. 2008 částku 310.000,- Kč podle smlouvy o půjčce z téhož dne, neboť
takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, a to ani v listině ze dne
12. 12. 2008. Odvolacímu soudu vytýkají, že prováděl důkaz emailovou
korespondencí mezi právními zástupci účastníků, ač v řízení před soudem prvního
stupně zpochybnili pravost tohoto důkazního prostředku. Z uvedených důvodů
dovolacímu soudu navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod
7. zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení
otázky, zda je dovolání důvodné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu
spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak
je žalovaní po obsahové stránce vylíčili. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. V posuzované věci bylo pro právní závěr, zda mezi žalovanými a právní
předchůdkyní žalobkyně vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák., podstatné zjištění, zda právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovaným
310.000,- Kč, které se jí žalovaní zavázali vrátit. Skutková zjištění, která
byla podkladem pro právní posouzení věci, odvolací soud čerpal z listiny ze dne
12. 12. 2008, označené jako „Závazek 310.000,- Kč“, a z výpisu z bankovního
účtu právní předchůdkyně žalobkyně, jejichž obsah se shoduje s tím, co v
nezměněné verzi žalobkyně uváděla ve svých přednesech. Naproti tomu žalovaní
nejprve svoji obranu založili na tvrzení, že částku 310.000,- Kč z titulu
půjčky sice od právní předchůdkyně žalobkyně přijali, ale tuto částku jí již
vrátili (viz odpor žalovaných proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze
dne 30. 5. 2011, č. j. 7 C 127/2011-6), posléze při jednání před soudem prvního
stupně dne 7. 11. 2011 začali tvrdit, že si od právní předchůdkyně žalobkyně
sice půjčili vícekrát a dokonce i částku vyšší, ale dne 12. 12. 2008 jim částku
310.000,- Kč neposkytla. Tvrzení, že s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřeli
jiné smlouvy o půjčce, však žalovaní nepodpořili žádným důkazem. To, že
žalovaní následně své původní tvrzení, že dluh z půjčky již splnili, změnili a
svou obranu založili na jiném tvrzení (tj. že právní předchůdkyně žalobkyně jim
půjčku neposkytla), odvolací soud vedlo ke správnému závěru o nevěrohodnosti a
účelovosti jejich obrany vůbec. Naopak údaje - navzájem se doplňující a na sebe
navazující - vyplývající ze všech listinných důkazů potvrdily pravdivost
tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdkyně žalovaným částku 310.000,- Kč
podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 12. 2008 předala. V listině označené
jako „Závazek 310.000,- Kč“ a datované týmž dnem, kdy byla tvrzená smlouva o
půjčce uzavřena, se žalovaní zavázali právní předchůdkyni žalobkyně zde
uvedeným způsobem splácet částku 310.000,- Kč, a jak vyplynulo z výpisu z účtu
právní předchůdkyně žalobkyně, v období od ledna 2009 do června 2010 splátky
dohodnutým způsobem také hradili.
Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým odvolací soud
provedené důkazy hodnotil. To, že neuvěřil žalovaným, že k uzavření smlouvy o
půjčce a předání částky 310.000,- Kč mezi nimi a právní předchůdkyní žalobkyně
nedošlo, a naopak uvěřil žalobnímu tvrzení žalobkyně, neodporuje logickému
myšlení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani výhrada žalovaných k
opakování důkazu emailovou korespondencí mezi právními zástupci účastníků,
neboť k výše učiněnému závěru bylo možné dospět i bez přihlédnutí k tomuto
důkaznímu prostředku.
Lze uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vyšel při právním
posouzení věci, se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo, a dovolací soud proto jejich dovolání
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této
fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalovaným právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr.
Blanka Moudrá
předsedkyně senátu