33 Cdo 1264/2024-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Krbkem ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, proti žalovaným 1) M. Ch. a 2) Z. Ch., zastoupeným JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, o 870.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 226/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 21 Co 227/2023-526, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.616 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám JUDr. Jindřišky Kořínkové, advokátky.
Rozhodnutím citovaným v záhlaví odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2023, č. j. 6 C 226/2019-469, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným 336.186,40 Kč na náhradě nákladů řízení; odvolací soud žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 29.233,60 Kč. Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.
s. ř.“), neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o.
s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Dle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Zároveň další část napadeného rozhodnutí je dovolacím soudem v řadě jeho rozhodnutí rozhodována rozdílně.“ Žádnou otázku hmotného práva (která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo by byla řešena rozdílně) však neuvádí a nelze ji dovodit ani z obsahu podaného dovolání. Přitom – dle výše uvedeného – je přípustnost dovolání (jakožto povinná součást dovolání) vymezena řádně, pokud dovolatel nejen cituje příslušnou část § 237 o. s. ř., ale také formuluje právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí a již rozporuje. Dovolatel pouze polemizuje s výkladem sporného ustanovení smlouvy, čímž kritice
podrobuje skutkové tvrzení odvolacího soudu, nikoli jeho právní posouzení. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu