U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. M. K., zastoupeného Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti žalovanému Ing. A. O., zastoupenému JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova 13, o zaplacení 2,934.100,- Kč a 3.000,- USD s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 33/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 2. října 2009, č. j. 15 Co 530/2009-855,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 4 C 33/2005-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 4. 5. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech účastníků a státu.
Usnesením ze dne 17. února 2006, č. j. 15 Co 16/2006-90, Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro neúplně zjištěný skutkový stav věci, nepřezkoumatelnost rozsudku a pro nedostatky v poučovací povinnosti soudu vůči účastníkům řízení. Současně v obecné rovině vysvětlil, jak má soud procesně postupovat při protichůdných skutkových tvrzení účastníků řízení. Usnesením vyhlášeným u jednání dne 14. 8. 2007 soud prvního stupně spojil ke společnému projednání věci vedené pod sp. zn. 4 C 33/2005 (žalobu o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím) a sp. zn. 4 C 134/2005 (žalobu o zaplacení 2,734.100,- Kč a 3.000 USD) s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 4 C 33/2005.
Rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 4 C 33/2005-415, Okresní soud v Pelhřimově zamítl žalobu o zaplacení částky 700.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výroky I., II. a III.), v rozsahu částky 2,234.100,- Kč a částky 3.000 USD včetně specifikovaného úroku z prodlení žalobě vyhověl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře usnesením ze dne 8. dubna 2009, č. j. 15 Co 137/2008-465, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (odvolání žalovaného proti zamítavým výrokům I. až III. odmítl). Znovu mu vytkl chyby, jichž se dopustil při hodnocení důkazů, poukázal na vnitřní rozpornost a neúplnost procesu hodnocení důkazů, a zkritizoval způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s protichůdnými tvrzeními účastníků řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 4 C 33/2005-789, žalobu zcela zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky řízení a rozhodnutí o nákladech řízení státu si vyhradil do samostatného usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne
2. října 2009, č. j. 15 Co 530/2009-855, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“, lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Protože důvody, pro které byly zrušeny rozsudky ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 4 C 33/2005-61, a ze dne 6. prosince 2007, č. j. 4 C 33/2005-415, spočívaly v procesním pochybení soudu prvního stupně a odvolací soud nevyslovil žádný závazný právní názor, kterým by soud prvního stupně v dalším řízení jakkoli limitoval, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jej neseznámil se svým odlišným právním názorem a že jej podle § 118a o. s. ř. nevyzval k doplnění tvrzení ohledně skutečností podstatných pro posouzení věci, že v odůvodnění rozhodnutí se vůbec nevypořádal s tím, kdy a jak došlo u každé samostatně uzavřené smlouvy o půjčce k jejímu vrácení, a že v rozporu s procesními předpisy zjistil skutkový stav věci, přičemž některé z důkazů nehodnotil. Uvedené námitky vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., jímž lze namítat, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto, vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních. Bez významu, z pohledu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. jsou i výhrady žalobce vůči závěru, že neprokázal v rozsahu částky 404.101,- Kč uzavření smlouvy o půjčce, že odvolací soud nesprávně uvěřil tvrzení žalovaného, že mu všechny půjčené peníze vrátil včetně úroků z prodlení, že nebyla zjištěna doba prodlení žalovaného ani výše úroků, že bylo pominuto, že peníze z pokladny společnosti Izis s. r. o. na úhradu svých dluhů bral žalovaný a nikoliv on a že nesprávně byl zjištěn obsah kopie dlužního úpisu s připojeným slovem v arabštině. Podstatu těchto dovolacích námitek tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z tohoto pohledu nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Lze tudíž uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustné.