33 Cdo 1345/2024-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. T., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Příbram, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha, Sokolovská 49/5, o zaplacení 1 513 472 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 455/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 53 Co 193/2023-400, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 513 472 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o nákladech státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud uzavřel, že žalobce, který se domáhal podílu na zisku z prodeje restitučních nároků, neprokázal své tvrzení, že s žalovaným sjednal závazkový právní vztah spočívající v uzavření smlouvy o spolupráci se žalovaným, jejímž předmětem mělo být zprostředkování nákupů restitučních nároků, ani neprokázal své tvrzení, že mezi stranami byl v souvislosti s nákupy restitučních nároků sjednán mechanismus dělení zisku.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dosud nevyřešené otázky analogické aplikace § 1076 odst. 1 části věty za středníkem, resp. § 1122 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na projednávanou věc.
4. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval jeho přípustností.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. 12. K obligatorním náležitostem dovolání (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž patří popis důvodu dovolání, a to tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován. 13. Žalobce své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit dovolací důvod nedostál, prosazuje-li s poukazem na § 237 o. s. ř., že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky analogické aplikace § 1076 odst. 1 část věty za středníkem, resp. § 1122 odst. 3 o. z. na projednávanou věc“, přičemž jeho argumentace, že „daná situace měla vést k závěru, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak“, nepředstavuje řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávného právní posouzení věci) již proto, že žalobce, aniž zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu týkajícího se neexistence závazkového právního vztahu mezi účastníky, nevyložil (ve vztahu k jím proponovanému právnímu náhledu), v čem možnost analogické aplikace zmíněných ustanovení na projednávanou věc spatřuje, a objasnil, jaký „právní důvod“ by v takovém případě měl být základem jím uplatňovaného nároku. Jeho argumentace není způsobilá zpochybnit závěr odvolacího soudu, který aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalobcem proponovaná ustanovení se týkají úpravy věcných práv, nikoliv závazkových právních vztahů, jež byly i po skutkové stránce základem žalobcových tvrzení uvedených v žalobě. 14. Není úkolem dovolacího soudu, aby nahrazoval absenci procesní povinnosti dovolatele týkající se řádného vymezení dovolacího důvodu. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). Splnění podmínek přípustnosti dovolání včetně řádného vymezení důvodu dovolání předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). 15. Neobsahuje-li dovolání všechny náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř., nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání. Dovolání, které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). 16. Žalobce požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu