33 Cdo 1348/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní
věci žalobkyně GENERA s. r. o., se sídlem Mladá Boleslav, Palackého 267/II, IČO
47541075, zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově,
Antonína Dvořáka 293, proti žalovanému V. J., zastoupenému Mgr. Zuzanou
Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení 266 634
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C
61/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 23. 10. 2017, č. j. 30 Co 148/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 9 680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Zuzany Nedomlelové, advokátky.
V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (dále jen „odvolací soud“) změnil ve věci samé rozsudek ze dne 20. 10. 2016, č. j. 59 C 61/2016-86, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen „soud
prvního stupně“) vyhověl žalobě o zaplacení částky 266 634 Kč s příslušenstvím
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – žalobou uplatněný nárok na odměnu
za zprostředkování (§ 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“/), neshledal po právu. Dovodil, že nárok zprostředkovatelky (právnické
osoby jednající v rámci své podnikatelské činnosti) vůči spotřebiteli na odměnu
(provizi) mohl vzniknout až realizací příslušného obchodu coby důsledku její
činnosti; výsledky dokazování však neumožňují učinit závěr, že v daném případě
prodej nemovitostí byl výsledkem dosaženým přičiněním žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním,
na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2552/2012, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo
2589/2010, při řešení otázky práva zprostředkovatele na odměnu a otázky volby
obchodního zákoníku u spotřebitelské smlouvy. Není srozuměna se závěrem, podle
něhož jí odměna za zprostředkování nenáleží z důvodu neexistence platné
smlouvy. Odvolacímu soudu zároveň vytýká, že „nesprávně aplikoval právo na
jednoznačně zjištěný skutkový stav, když v daném případě, při neplatnosti volby
režimu obchodního zákoníku, se předmětná smlouva řídí občanským zákoníkem“. Nesprávným shledává i závěr odvolacího soudu, že výsledky provedeného
dokazování neumožňují dovodit, že uzavření kupní smlouvy o prodeji dotyčných
nemovitostí bylo důsledkem jejího přičinění. Ujednání, že nárok na odměnu
vzniká zprostředkováním příležitosti vlastníka (žalovaného) uzavřít se třetí
osobou kupní smlouvu a zaplacením kupní ceny nebo její části, nelze podle
jejího názoru považovat za ujednání v neprospěch spotřebitele, neboť nezakládá
nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k jeho újmě; spíše než o
zprostředkovatelskou smlouvu jde o smlouvu nepojmenovanou. Přípustnost dovolání spojuje žalobkyně dále s požadavkem, aby právní otázka
řešená již v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2589/2010 byla dovolacím soudem nyní
posouzena jinak. Odkazuje přitom na úpravu zákona č. 89/2012 Sb., která
umožňuje i se spotřebitelem platně sjednat vznik nároku na odměnu k okamžiku
splnění povinnosti zprostředkovatele zprostředkovat příležitost, aniž by šlo o
tzv. „zakázané ujednání“. Nárok na odměnu je zachován i v případě, kdy k
uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí došlo až po zániku smluvního vztahu a v
danou chvíli bez přímé účasti zprostředkovatele, pokud ten svůj závazek splnil
„nezpochybnitelným prvotním přičiněním“. Dovolatelka má za to, že zákaz volby
podřídit smlouvu režimu obchodního zákoníku není, resp.
nebyl výslovně uveden v
žádné dosavadní právní normě a soudy tak aplikovaly pouze ustálenou judikaturu. Nová úprava zřejmě znamená překonání uvedeného judikátu, který byl přesto v
daném případě a dlouho po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. aplikován odvolacím
soudem, ač nárok na odměnu byl splatný až v okamžiku zaplacení kupní ceny, což
samo o sobě vylučovalo, že by šlo o ujednání v neprospěch spotřebitele. Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na správné skutkové i právní závěry
odvolacího soudu. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o.s.ř.“). Dovolání není přípustné. Nejprve je třeba poznamenat, že z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním
případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií
přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje,
aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno
označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti
dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a
závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). V projednávané věci přitom dovolatelka ohlašuje, že splnění předpokladů
přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň, že by měla být vyřešená
(totožná) právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak. Přípustnost dovolání nemůže být založena tvrzeným rozporem rozsudku odvolacího
soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo
2552/2012. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud potvrdil závěry formulované
Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 20 Co
433/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2011, na nichž Nejvyšší soud nevidí důvod cokoliv měnit ani na základě
argumentace obsažené v dovolání v této věci, že v případě, že zprostředkovatel
jako podnikatel poskytuje služby realitní kanceláře a v jejich rámci při
uzavření a plnění smlouvy jedná, zatímco zájemce, fyzická osoba, v právním
vztahu se zprostředkovatelem jako podnikatel nevystupuje, je
zprostředkovatelská smlouva současně i smlouvou spotřebitelskou ve smyslu
ustanovení § 52 obč. zák. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že strany se
nemohou smluvně odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a dále že v
pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele
příznivější (srov. § 55 odst. 1 a 3 obč. zák.). To znamená, že smluvní
vyloučení ustanovení § 774 obč. zák.
a jeho nahrazení dohodou, podle níž má
zprostředkovatel právo na odměnu již jen na základě obstarání příležitosti k
uzavření smlouvy, je neplatné, neboť je pro spotřebitele zjevně nevýhodnější. Z
uvedených závěrů při posouzení nároku žalobkyně odvolací soud vycházel a nelze
proto dovodit závěr, že by se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Pro namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010,
Nejvyšší soud neshledává rovněž dovolání přípustným. Uvedené rozhodnutí je
založeno na závěru, že volba obchodního zákoníku (podle § 262 odst. 1 obch. zák.) pro regulaci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s fyzickou osobou v
postavení spotřebitele směřuje ke zhoršení jejího postavení, jestliže si strany
dohodou nevyloučily aplikaci § 651 obch. zák. Byť uvedené rozhodnutí odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku cituje, nelze dovodit, že by na závěrech v něm
uvedených (ohledně vzniku práva zprostředkovatele na provizi až po zániku
smlouvy o zprostředkování, kdy teprve došlo k uzavření smlouvy, na kterou se
vztahovala zprostředkovatelská činnost) jeho rozhodnutí spočívalo; po skutkové
stránce v projednávané věci nebylo sporu o tom, že k ukončení smluvního vztahu
mezi účastníky (s výjimkou ukončení toliko výhradního zastupování) nedošlo. Námitce, že důvodem pro nepřiznání nároku na odměnu byla „neexistence platné
smlouvy“, neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který
smluvní vztah mezi účastníky posoudil jako spotřebitelský vztah ze
zprostředkovatelské smlouvy s tím, že nelze použít úpravu obchodního zákoníku. Odvolací soud shledal neplatnou dohodu o volbě práva podle § 262 odst. 1 obch. zák., a neopodstatněnost nároku žalobkyně na odměnu odůvodnil zejména
neplatností ujednání o odměně, kterým se účastníci měli odchýlit od úpravy
uvedené v § 774 obč. zák. Závěry učiněné odvolacím soudem jsou v souladu s rozsudkem ze dne 25. 6. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, v němž Nejvyšší soud k otázce možnosti dohody o volbě
práva (a to ve skutkově prakticky totožné věci) poznamenal, že na rozdíl od
úpravy zprostředkovatelské smlouvy obsažené v ustanovení § 774 a násl. obč. zák., podle níž svědčí zprostředkovateli právo na odměnu pouze tehdy, byl-li
výsledek dosažen jeho přičiněním, a to v dohodnuté výši, která musí být
sjednána (pod sankcí relativní neplatnosti) v souladu s obecně závaznými
právními předpisy, a právo na náhradu nákladů pouze tehdy, bylo-li to výslovně
dohodnuto, obchodní zákoník v úpravě podle ustanovení § 642 a násl. poskytuje
podnikatelským subjektům, pro něž je tato úprava primárně určena, větší míru
smluvní volnosti a dokonce podle jeho ustanovení § 651 vzniku práva
zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o
zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva. Podle ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák.
si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a
povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně
nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze
odchýlit. Z toho vyplývá, že i v případě zprostředkovatelské smlouvy je možné
za splnění uvedených podmínek vzájemná práva a povinnosti upravit odchylně od
zákona. Ovšem podle ustanovení o ochraně spotřebitele, konkrétně podle § 55
obč. zák., se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od
zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv,
které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání
posuzované zprostředkovatelské smlouvy přiznávající zprostředkovateli nárok na
odměnu, na niž by měl podle článku 1.3. a 3.3. této smlouvy nárok teprve po
uzavření zprostředkovávané smlouvy a dokonce po zaplacení kupní ceny, i tehdy,
pokud k jejímu uzavření dojde bez jeho přičinění, je ujednáním, které se v
neprospěch spotřebitele odchyluje od úpravy uvedené v ustanovení § 774 a násl. obč. zák., a je tudíž podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. (jež je nutno na
posuzovaný vztah aplikovat podle ustanovení § 262 odst. 4 věty první, části za
středníkem, obch. zák.) neplatné. Tvrdí-li dovolatelka, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak“, resp. namítá-li, že odvolací soud měl daný smluvní vztah
posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., pak je třeba odkázat na zásadu
vyjádřenou v § 3028 o. z., podle níž rozhodující pro určení použitelné právní
úpravy je okamžik vzniku daného vztahu (nikoliv okamžik splatnosti sjednané
odměny, jak dovozuje dovolatelka); sama okolnost, že by snad v režimu nové
právní úpravy, jež však na danou věc použít nelze, mohlo dojít ke změně
judikaturního náhledu, přípustnost dovolání nezakládá. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu