33 Cdo 1372/2024-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. H., zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, o 204 088,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 204/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 228/2023-275, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 23 Co 228/2023-275, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu zamítl, ve výroku II je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu předpokládá zákon buď situaci, kdy se rodiče nedohodnou na výši výživného a ta je pak autoritativně stanovena soudem s přihlédnutím k okolnostem případu a nejlepšímu zájmu dítěte podle čl.
3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, anebo situaci, v níž se na výši výživného rodiče dohodnou, přičemž tato dohoda je následně soudem schválena. Pouze takové rozhodnutí je vymahatelné. Jakákoli dohoda rodičů o výši výživného, která nebyla schválena soudem, nemůže zakládat nárok, neboť skutečnost, že rodiče byli schopni a ochotni se dohodnout na výživném na dítě, ještě neindikuje, že jejich dohoda je v souladu s jeho zájmy. To, zda následná dohoda rodičů, kterou by došlo k modifikaci původní soudem schválené dohody, skutečně odpovídá zájmu dítěte, o jehož výživné jde, tj. zda nová výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám (nezletilého) dítěte a schopnostem a možnostem povinného rodiče, je oprávněn posoudit jen soud. Svůj význam má nepochybně i procesní hledisko, kdy v řízení o úpravu poměrů k nezletilému dítěti musí být z důvodu kolize mezi rodiči dítě zastoupeno kolizním opatrovníkem.
Odvolací soud dále zdůraznil, že judikatura – nálezy Ústavního soudu z 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15, a z 2. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 797/20 – je ustálena v závěru, že základními hledisky pro určení výše výživného jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče; současně platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Soud tedy zohledňuje individuální potřeby dítěte, náklady na studium, školné, náklady na sociální a kulturní vyžití, obecnou životní úroveň ve společnosti, jakož i přiměřenou míru úspor.
Teprve na základě komplexního posouzení všech těchto rozhodných okolností je možné stanovit odpovídající výši výživného. Náklad na školné obecně patří k odůvodněným potřebám dítěte a soudy bývá zohledňováno již do samotné výše výživného. Lze se setkat i s postupy, kdy soud placení školného zohlední tak, že určí výživné a spokojí se s placením školného jako další platby; protože však takové platby školného netvoří součást výživného, nejsou vymahatelné. Pokud by k platbám školného ze strany rodiče, který je povinen platit výživné, nedocházelo, byl by to důvod pro změnu výše výživného ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z“). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhá proplacení finančních prostředků prvotně hrazených na školné pro jejich syna. Náklady na školné jsou tradičně zohledňovány do výše výživného. Výživné bylo přitom žalovanému soudně stanoveno.
Jestliže se od poslední úpravy poměrů k synovi účastníků zásadním způsobem podmínky změnily, bylo nutné postupovat zákonnou cestou, tedy zahájením řízení o změně výživného. Pokud se snad účastníci dohodli na úhradě školného nad rámec výživného, je taková dohoda nevymahatelná. Nelze totiž pominout, že výživné není odrazem pouhého součtu finančně vyjádřených potřeb dítěte, nýbrž v sobě zahrnuje i posouzení celkové situace (majetkové, výdělkové a osobní) každého z rodičů. Přípustnost dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalobkyně v tom, že
1) závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování
dovolacího soudu vyřešeny:
a) zda se lze domáhat regresního nároku rodičem na úhradu jím uhrazeného školného hlavnímu věřiteli ve větším rozsahu než druhým rodičem v situaci, kdy je uzavřena rodiči se školským zařízením smlouva o poskytování vzdělávání jejich společnému dítěti;
b) zda soudem neschválená dohoda o tom, že se oba rodiče budou podílet na úhradě školného přímo hlavnímu věřiteli (školskému zařízení) zakládá rodiči, který plní ve větším rozsahu než druhý rodič, nárok vůči druhému rodiči; 2) dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak: a) nelze směšovat regresní nárok rodiče na úhradu náhrady toho, co plnil jako solidárně zavázaný dlužník s druhým rodičem na úkor tohoto druhého rodiče, s nárokem na výživné, v jehož rámci je též jako odůvodněná potřeba nezletilého hrazeno školné.
b) i dohoda o úhradě školného o tom, že rodiče budou hradit školné přímo školskému zařízení rovným dílem, neschválená soudem, zakládá nárok rodiče, který plní ve větším rozsahu, vůči druhému rodiči. Předmětem žaloby – argumentuje dovolatelka – nebyl nárok na úhradu školného, ale nárok na úhradu náhrady jednoho spoludlužníka vůči druhému podle § 1876 odst. 2 o. z. Odvolací soud tak nesprávně směšuje regresní nárok žalobkyně vůči žalovanému s nárokem na úhradu výživného (školného). Závěr odvolacího soudu, že dohoda účastníků se školou o tom, že budou hradit rovným dílem školné, nezakládá žádné nároky, odporuje zásadě smluvní autonomie zakotvené v § 3 odst. 2 písm. d/ o.
z. a ustanovení § 919 o. z. Účastníci vstoupili do smluvního vztahu se školou a současně uzavřeli mezi sebou dohodu, že školné budou hradit škole rovným dílem, a to mimo stanovené výživné. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že účastníci řízení jsou rodiči dnes již zletilého syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 22. 5. 2007, sp. zn. 25 Nc 196/2007, byla schválena dohoda rodičů, podle které byl tehdy nezletilý AAAAA svěřen do výchovy žalobkyně a žalovaný se zavázal platit na jeho výživu 14 000 Kč měsíčně.
AAAAA byl rozhodnutím ze dne 22. 4. 2016 přijat ke studiu na XY - zahraniční škola a gymnázium (dále jen „škola“), a to po dohodě obou rodičů, kteří jej ke studiu na této škole společně přihlásili; ke studiu nastoupil 1. 9. 2016. Studium na škole bylo poskytováno za úplatu (školné), přičemž škola postupně vystavila faktury za školní roky 2016/2017, 2017/2018, 2018/2019, 2019/2020, 2020/2021 a 2021/2022 v celkové výši 580 079 Kč; z toho žalobkyně uhradila 528 128 Kč a žalovaný 51 951 Kč. Žalovaný zaslal na účet žalobkyně dne 18.
1. 2017 částku 20 000 Kč s poznámkou „školné XY“ a dne 30. 4. 2021 částku 14 000 Kč s označením „výživné XY“. O poměrech syna účastníků nebylo kromě shora uvedeného rozhodnutí následně rozhodováno a v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit závěr o ztrátě účinnosti takového rozhodnutí v důsledku obnovení soužití rodičů. Z doložených listin (přihlášky, rozhodnutí o přijetí syna ke studiu a zápisového dokumentu) nevyplývá, že by účastníci uzavřeli smlouvu se školou, jíž se zavázali hradit společně a nerozdílně školné.
Právní otázky, které má za dosud dovolacím soudem neřešené [1) a/, 2) a/], žalobkyně založila na vlastní skutkové verzi, podle níž účastníci uzavřeli se školou smlouvu, jíž se zavázali hradit společně a nerozdílně školné. Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o.
s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Jak konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na nálezy Ústavního soudu vychází ustálená soudní praxe z toho, že při stanovení výživného soud zohledňuje individuální potřeby dítěte, náklady na studium, školné, náklady na sociální a kulturní vyžití, obecnou životní úroveň ve společnosti, jakož i přiměřenou míru úspor.
V usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2017, Nejvyšší soud judikoval, že schválí-li soud dohodu rodičů o výživném pro nezletilé dítě, nelze ji účinně měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj.
rozsudkem, kterým soud určí novou výši výživného, nebo rozsudkem, jímž soud schválí novou dohodu o výši výživného. Dovodil, že „nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, soud upraví rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného ve smyslu § 50 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoR“ - srov. § 86 odst. 1 ZoR). Podle ustanovení § 50 odst. 1 ZoR však soud postupuje jen tehdy, pokud spolu rodiče nezletilého dítěte nežijí a současně nejsou schopni se na výživě nezletilého dítěte dohodnout.
Nežijí-li spolu a jsou schopni se na výživě nezletilého dítěte dohodnout, není k platnosti jejich dohody o výživném vyžadováno její schválení soudem, na rozdíl od dohody o výchově nezletilého dítěte (resp. o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti), k jejíž platnosti je potřeba její schválení soudem (srov. § 26 odst. 3 ZoR). Pokud se však rodiče nezletilého dítěte na výživném dohodli s tím, že jejich dohodu schválil ve smyslu § 26 odst. 1 a 3 ZoR soud, nelze tuto dohodu měnit jinak než rozhodnutím soudu, tj. rozsudkem, kterým soud určí novou výši výživného, nebo rozsudkem, jímž soud schválí novou dohodu o výši výživného (srov. § 99 ZoR), neboť jen soud může i bez návrhu v případě změny poměrů měnit soudem schválené dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti.
Dohoda rodičů o výši výživného neschválená soudem a vydaná za situace, kdy soud již určil výši výživného svým rozhodnutí, jednak není exekučním titulem, na jehož základě by bylo možné nařídit exekuci, a dále není způsobilá změnit výši výživného stanovenou soudním rozhodnutím (pokud toto rozhodnutí nebylo zrušeno). Byť se uvedený výklad může povinnému jevit jako nelogický a nehospodárný, v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé jde primárně o ochranu zájmů dítěte, které je třeba zohlednit i v případě schvalování dohody rodičů o výživném.
Jestliže jednou bylo rozhodnuto o výživném soudním rozhodnutím, je nepřípustné toto rozhodnutí měnit prostou dohodou rodičů, neboť jen soud je za této situace oprávněn přezkoumat takovou dohodou rodičů a především to, zda nová výše výživného odpovídá odůvodněným potřebám (nezletilého) dítěte a schopnostem a možnostem povinného rodiče.“ Vzhledem k obdobné úpravě v zákoně č. 89/2012 Sb. (srov. § 919 a § 923 odst. 1) je tento judikát aplikovatelný i podle současné právní úpravy, přičemž dovolací soud neshledal důvody pro změnu tohoto právního názoru.
Závěr odvolacího soudu, že náklady na školné jsou tradičně zohledňovány ve výši výživného a že pokud se snad účastníci dohodli na úhradě školného nad rámec výživného, je taková dohoda nevymahatelná, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kterou dovolací
soud nehodlá měnit. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.