33 Cdo 1373/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) M. N. a b) L. N.,
zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských
Lázních, Klíčová 199/2, proti žalovanému F. K., zastoupenému Mgr. Martinem
Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, o 139.989,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 246/2007,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2011,
č.j. 61 Co 255/2011-379, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2011, č.j. 61 Co 255/2011-379,
a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 4. 2011, č.j. 4 C
246/2007-340, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Tachově ve výroku uvedeným rozsudkem uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobcům 139.989,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č.j. 61 Co
255/2011-379, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení státu i žalovaným. Odvolací soud
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že nárok uplatněný
žalobci, kteří se domáhají po žalovaném zaplacení požadované částky jako
náhrady nákladů, které vynaložili na odstranění vady věci (díla), jim nevznikl
(§ 655 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „obč. zák.“). Objednatel nemá ze zákona právo odstranit vadu
věci sám, nebo ji nechat odstranit a domáhat se na zhotoviteli úhrady takového
odstranění, pokud nebyl tento způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady ve
smlouvě o zhotovení věci výslovně dohodnut. Uplatněný nárok podle odvolacího
soudu nelze podřadit pod ustanovení § 510 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, v němž ohlásili
uplatnění dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první,
čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Namítají, že nárok na
úhradu částky v žalobě nijak právně nekvalifikovali, k čemuž ani nejsou
povinni, a napadené rozhodnutí tak trpí přepjatým formalismem. Žalobci jako
objednatelé uplatnili u žalovaného jako zhotovitele dopisem z 18. 9. 2006 práva
z odpovědnosti za vady s tím, že žádali odstranění vad díla do 15. 10. 2006 a
současně zhotovitele upozornili, že jinak vady díla odstraní sami a po
zhotoviteli budou požadovat právo na náhradu vynaložených nákladů. Zhotovitel
odstranění vad odmítnul. Z vylíčení rozhodujících skutkových okolností lze
podle dovolatelů usoudit, že se jedná o uplatnění práv z odpovědnosti za vady
díla, a sice nároku na slevu z ceny díla ve výši hodnoty opravy věci. Zároveň
také upozorňují, že v průběhu řízení „naznačili“, že se může jednat i o náhradu
škody podle § 420 obč. zák., neboť porušením povinnosti odstranit vady díla bez
zbytečného odkladu ze strany žalovaného došlo u nich ke vzniku škody,
spočívající v nákladech na odstranění vad díla, s tím, že mezi porušením
povinnosti a vznikem škody je příčinná souvislost. Oba nároky přitom mohou stát
vedle sebe. Dovolatelé poukazují také na to, že uplynutím třicetidenní lhůty
uvedené v § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“), se vada stala
neodstranitelnou, a v takovém případě má objednatel „dokonce“ právo na zrušení
smlouvy. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s
platnou právní úpravou i aktivní judikaturou, a že řízení není stiženo žádnou
procesní vadou. Upozornil na to, že v průběhu řízení opakovaně upozorňoval,
jaké nároky vůči němu mohou žalobci uplatnit, ti však jeho názor považovali za
nesprávný a až v přípise z 20. 4. 2010 poprvé uvedli, že požadují slevu z ceny
díla. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné.
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací
soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 (tzv.
„zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Takovou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je řízení u odvolacího soudu skutečně postiženo.
Podle § 95 odst. 1, věty první, o.s.ř. může žalobce za řízení se souhlasem
soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud
nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být
podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v
řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Žalobci poté, co Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 3. 2010, č.j. 61 Co
70/2010-188, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2010, č.j. 4 C
246/2007-166, doručili dne 26. 4. 2010 soudu prvního stupně podání označené
jako vyjádření ve věci samé s návrhy důkazů, v němž uvedli (viz čl. 202 spisu):
„Jedná se tedy o uplatnění nároku na slevu z ceny díla z důvodu již faktické
nemožnosti požadovat bezplatné odstranění vad díla.“ Je zřejmé, že oproti
žalobě, jíž se domáhali náhrady nákladů vynaložených na odstranění vad díla,
vylíčili jinak rozhodné skutečnosti; požadovali sice stejné plnění, ale již na
základě tvrzení, že vady díla odstranit nelze, a proto vůči žalovanému
uplatnili (případně uplatňují) tomu odpovídající právo na slevu z ceny díla.
Takové podání je tedy třeba posuzovat jako návrh na změnu žaloby, o níž je soud
prvního stupně povinen rozhodnout. Z obsahu spisu se však podává, že tak
neučinil, pokračoval v řízení a rozhodl o původním návrhu. Nápravu nezjednal
ani odvolací soud, který tuto vadu řízení přehlédl, a stejně jako soud prvního
stupně rozhodoval o původním návrhu, ačkoli stejné tvrzení žalobci uvedli i ve
svém vyjádření k odvolání žalovaného (viz čl. 362 spisu). Řízení je tak
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž
dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil, a protože důvody, pro které
bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu