U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr.
Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí 32/26, o
nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 5 C 76/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. října 2014, č. j. 54 Co 146/2014-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr.
Roberta Mrázika, advokáta.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 54 Co 146/2014-96,
potvrdil rozsudek ze dne 10. prosince 2013, č. j. 5 C 76/2012-69, jímž Okresní
soud v Třebíči zamítl žalobu požadující, aby nahradil projev vůle žalovaného
uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu v jí specifikovaném znění; současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 20. 2. 2012 uzavřel JUDr. J. D.
s žalovaným kupní smlouvu, podle které na něho převedl vlastnické právo k
objektu rodinné rekreace č. ev. 5 (chata) postaveném na pozemku č. 470, k
pozemku č. 470 a k ideální čtvrtině pozemku č. 462/2, vše v katastrálním území
K. (dále jen „předmětné nemovitosti“), za sjednanou kupní cenu 200.000,- Kč;
učinil tak, aniž ostatním spoluvlastníkům, mezi které patřila i žalobkyně,
nabídl svůj spoluvlastnický podíl na pozemku č. 462/2. Zatímco zbylí dva
podíloví spoluvlastníci uzavřeli dne 30. 5. 2012 s JUDr. D. dohodu, v níž se
zavázali nevznášet nároky z porušení jejich předkupního práva k pozemku č.
462/2, žalobkyně podala žalobu, jíž se domáhala, aby soud nahradil vůli
žalovaného uzavřít s ní kupní smlouvu, podle které na ni převede vlastnické
právo k předmětným nemovitostem za stejných podmínek, za nichž toto právo sám
nabyl. Po výzvě soudu u jednání dne 30. 8. 2012 změnila žalobkyně žalobu tak,
že se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ní kupní smlouvu, jíž
na ni převede pouze vlastnické právo k ideální čtvrtině pozemku č. 462/2, a to
za kupní cenu 40.000,- Kč; tato změna žaloby byla soudem připuštěna. Dne 6. 12.
2012 JUDr. J. D. a žalovaný souhlasně prohlásili, že od kupní smlouvy, kterou
uzavřeli dne 20. 2. 2012, odstupují; změna právního stavu byla poté vyznačena v
katastru nemovitostí. Vlastníkem předmětných nemovitostí je opět JUDr. J. D.
Návrh žalobkyně na záměnu účastníků na straně žalované soud prvního stupně
usnesením ze dne 24. 7. 2013, č. j. 5 C 76/2012-52, zamítl s odůvodněním, že
odstoupení smluvních stran od kupní smlouvy uzavřené dne 20. 2. 2012 nelze
považovat za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práv, o něž jde v předmětném řízení; toto rozhodnutí odvolací soud
usnesením ze dne 8. 11. 2013, č. j. 54 Co 954/2013-60, potvrdil. Na podkladě
těchto zjištění odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že
žalovaný není věcně pasivně legitimován ve sporu o nahrazení projevu vůle
uzavřít s žalobkyní požadovanou kupní smlouvu. Přisvědčil přitom soudu prvního
stupně, že právní úkon, jímž účastníci kupní smlouvy uzavřené dne 20. 2. 2012
od této smlouvy odstoupili, není neplatný pro rozpor s dobrými mravy;
odstoupením totiž nebylo zasaženo do vlastnických práv jiných osob (žalobkyni
zůstalo předkupní právo k pozemku č. 462/2 zachováno) a důsledkem tohoto
právního úkonu byla pouze obnova předchozího právního stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího
soudu dosud vyřešena, konkrétně považuje za nutné zodpovědět, „zda lze mít za
neplatné úkony, kterými se původní převodce a nabyvatel věci, ke které jí
svědčí předkupní právo, snaží dosáhnout po podání žaloby na uplatnění
předkupního práva zpětného převodu této věci“. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále
jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně sice ohlásila dovolací důvod podle § 241a odst. l o. s. ř. a
zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že právní úkon
odstoupení žalovaného a JUDr. D. od kupní smlouvy, kterou uzavřeli dne 20. 2. 2012, není neplatný podle § 39 obč. zák. (tato otázka byla zásadní pro závěr,
že žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován, neboť nemůže prodat
spoluvlastnický podíl, který nevlastní), svými námitkami však ve skutečnosti
brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud tento právní závěr
založil. Prosazuje totiž názor, že postup žalovaného a JUDr. D. byl pouhou
„fintou“, tedy mechanismem, jehož účelem bylo docílit zamítnutí důvodně podané
žaloby, a že účastníci kupní smlouvy uzavřené dne 20. 2. 2012 jednali s úmyslem
vyhnout se plnění vyplývajícího z porušení předkupního práva. K takovému
zjištění však odvolací soud nedospěl. Naopak dovodil, že po žalovaném nelze
spravedlivě požadovat, aby mu zůstalo zachováno vlastnické právo k rekreačnímu
objektu č. ev. 5 postaveném na pozemku č. 470 a k pozemku č. 470, jestliže
(sporný) pozemek č. 462/2 tvoří přístupovou cestu od chaty k vodě a má tudíž
pro vlastníka předmětných nemovitostí zásadní strategický význam; postup
žalovaného proto shledal „zcela pochopitelným“. Řečeno jinak, odvolací soud
dospěl k (skutkovému) závěru, že odstoupení od smlouvy uzavřené 20. 2. 2012
bylo logickým vyústěním situace, která nastala po podání předmětné žaloby, a že
nešlo o úmysl účastníků této smlouvy poškodit žalobkyni, neboť jí předkupní
právo k pozemku č. 462/2 zůstalo zachováno. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při
právním posouzení věci vyšel odvolací soud.
Je tudíž zřejmé, že žalobkyně v
dovolání neuplatnila způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí
odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky
právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit (je pro
dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné
právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). V dovolání položená otázka, „zda právo svědčící dovolatelce v okamžiku podání
žaloby může zaniknout na základě smlouvy, které není účastníkem, případně na
základě právních úkonů třetích osob“, je bezpředmětná a není třeba ji
zodpovídat, neboť předkupní právo k pozemku č. 462/2 dovolatelce nezaniklo. Irelevantní jsou rovněž úvahy dovolatelky, co by nastalo v případě, že by vzala
svou žalobu zpět. Taková situace totiž nenastala. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).