33 Cdo 1398/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně D. Ch., zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve
Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalovanému Mgr. V. Z., zastoupenému Lazarosem
Dimitriadisem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o 200.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C
241/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 23. 5. 2013, č.j. 12 Co 646/2012-164, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 5.
2013, č.j. 12 Co 646/2012-164, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.
3. 2012, č.j. 11 C 241/2011-72, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
2010), v nákladovém výroku ho změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního
stupně a uzavřel, že žalovaný není ve sporu věcně pasivně legitimován, protože
smlouvu o půjčce uzavřel s K. Ch. (manželem žalobkyně).
Rozhodnutí napadla žalobkyně dovoláním, jímž odvolacímu soudu (mimo
jiné) vytkla, že zjištěné skutečnosti po právní stránce kvalifikoval pouze z
hlediska závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce a pominul úvahu, zda jí nelze
požadované plnění přiznat z jiného právního důvodu, než jak svůj nárok sama
právně kvalifikovala. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí změnil, případně
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb./, dále jen „o.s.ř.“).
Soudy obou stupňů po skutkové stránce vyšly z toho, že účastníci
smlouvu o půjčce neuzavřeli (závazkový právní vztah z půjčky vznikl na základě
ústní dohody K. Ch. a žalovaného), nicméně na bankovní účet žalovaným označený
převedla žalobkyně ze svého bankovního účtu 26. 3. 2010 částku 100.000,- Kč a
29. 3. 2010 částku 100.000,- Kč.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 19. 10.
2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 27/2012) opakovaně zdůraznil, že právní kvalifikace je věcí
soudu. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění
umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotně právní
normu, než jak ji uvádí žalující strana, je povinností soudu podle příslušných
ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký
právní důvod požadovaného plnění uvádí žalující strana. Rovněž v rozsudku ze
dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, na který dovolatelka odkázala, Nejvyšší
soud uzavřel, že není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li
soud žalobcovo právo na zaplacení peněžní částky podle hmotně právních norem
upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jestliže žalobce opřel
svůj nárok o tvrzení vycházející z toho, že žalovaný užíval věc na základě
smlouvy a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění, avšak v průběhu řízení
soud posoudil smlouvou jako neplatnou a jiný důvod užívání nebyl tvrzen. Tento
závěr se uplatní i v posuzovaném případě, kdy žalobkyně uplatnila nárok na
peněžité plnění s tvrzením, že žalovanému půjčila peníze, toto tvrzení však
neprokázala, ale prokázáno bylo, že své peněžní prostředky žalovanému převedla
na jím označený bankovní účet.
Pro úvahu soudu o eventuální aplikaci ustanovení § 451 a násl. obč.
zák. na posuzovaný případ postačují skutková tvrzení žalobkyně, z nichž
vyplývá, že žalovaný získal plněním žalobkyně bez (prokázaného) právního důvodu
majetkový prospěch. Z hlediska poměřování zjištěného skutkového stavu věci
ustanoveními o bezdůvodném obohacení nebylo nezbytné, aby žalobkyně doplnila
svá skutková tvrzení (§ 118a odst. 1, 2 o.s.ř.). Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že účastníci neuzavřeli smlouvu o půjčce, a nemohl tudíž požadavek
žalobkyně posuzovat z pohledu norem upravujících vztah ze smlouvy o půjčce (§
657 obč. zák.), mohl a měl (bez dalšího) v řízení zjištěný skutek (skutkový
děj) posoudit podle právních norem upravujících bezdůvodné obohacení. Protože
tak neučinil, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné, resp. úplné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v
rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími
námitkami žalobkyně – rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř.
zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se
vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2014
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu