33 Cdo 1401/2024-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) A. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, b) J. B., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, c) M. B., proti žalovaným 1) T. B., 2) D. B. 3) M. B., všem zastoupeným JUDr. Hugem Hubeným, advokátem se sídlem v Brně, Běhounská 4/20, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 38/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023, č. j. 19 Co 71/2022-529, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jiřího Hladíka. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci b) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Martina Matějky. IV. Ve vztahu mezi žalovanými a žalobcem c) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(podle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 42 C 38/2013-425, určil, že M. B., nar. XY, byl ke dni své smrti XY vlastníkem spoluvlastnického podílu id. 5/8 na nemovitostech: pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemku p. č. XY – zahrada, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY,
okres XY (první výrok). Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výroky II, III, IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „proti všem jeho výrokům a v celém
rozsahu“, podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) „zda musí soud v řízení o určení vlastnictví z neplatného právního úkonu (nyní právního jednání) zjišťovat dušení stav jednajícího i z jiných skutkových okolností nad rámec znaleckého posudku, nebo postačí pouze znalecký posudek“,
2) „kdo jsou účastníci řízení o určení vlastnického práva v případě úmrtí zůstavitele“ a „zda musí soud řízení přerušit do doby dodatečného projednání pozůstalosti, nebo může pokračovat v řízení“, 3) „zda je vysoká míra pravděpodobnosti coby důkazní standard pro prokazování jednání v duševní poruše zásadní, anebo (na podkladě důkazní verifikace učiněný) toliko závěr o pravdivosti skutečnosti k předmětu dokazování je oním správným právně teoretickým, ale také judikatorně podepřeným základem pro postup obecných soudů (také) ve sporech o platnost právních úkonů, resp. nyní právních jednání podle § 38 odst. 2 obč. zák.“, 4) „zda může soud založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně neposkytl poučení podle § 118a o.
s. ř.“, 5) „zda může soud činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat § 38 odst. 2 obč. zák.“. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím otázek ad 1), 3) a 5) žalovaní nalézacím soudům vytýkají, že pro bezpečné zjištění stavu zůstavitele kromě znaleckých posudků neprovedly další navrhované důkazy, zejména výslechy osob blízkých zůstaviteli, čímž se odchýlily od označené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelé však uvedenými námitkami nezpochybňují žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž tyto jejich námitky směřují proti skutkovému stavu zjištěnému nalézacími soudy.
V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění – dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Námitky, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a že měly dospět k jinému skutkovému závěru ohledně způsobilosti zůstavitele, jsou skutkové povahy. Dovolatelé dále viní odvolací soud, že se v souvislosti s hodnocením znaleckých posudků odchýlil od označených rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou deficitu při zjišťování skutkového stavu.
Této námitce dovolací soud nepřisvědčuje. Oba nalézací soudy při posouzení, zda dárce byl v době darování způsobilý nebo zda jednal v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, vyšly ze tří posudků, v nichž znalci přesvědčivě a shodně odůvodnili, proč měl posuzovaný v době podpisu sporné darovací smlouvy narušené rozumové a rozlišovací schopnosti a nebyl schopen plnohodnotně chápat smysl smlouvy a její následky. Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelů, že by důkazy (zmíněné posudky) trpěly deficity, jež by znemožnily soudu přijmout jednoznačný závěr o pravdivosti jimi prokazované skutečnosti, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti.
Nelze dovodit, že nalézací soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s dovolateli předestřenými rozhodnutími. Není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaní svými námitkami pouze prosazují vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná. Otázka 2) týkající se vymezení okruhu účastníků řízení přípustnost dovolání nezakládá, neboť argumentace dovolatelů se míjí se závěry přijatými v jimi předestřených rozhodnutích, jež - oproti nyní projednávané věci - vycházely z odlišných skutkových a procesních okolností. Přípustnost dovolání nezakládá otázka ad 4) týkající se poučovací povinnosti soudu v případě neunesení břemene tvrzení či důkazního, na jejímž řešení není napadené rozhodnutí založeno.
Nadto případné vady (neposkytnutí poučení) samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“ tj. i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nim dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
144/2018). Nejvyšší soud proto zamítl i návrh na odklad právní mocí napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, není žádného důvodu pro navrhovaný odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2023, č. j. 19 Co 71/2022-534. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.