33 Cdo 1430/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce M. Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě
- Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalovanému Bc. V. Č., správci konkurzní
podstaty úpadce MERKANTA, spol. s. r. o. „v likvidaci“ se sídlem v Opavě,
Rybářská 44, zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v
Krnově, Hlavní náměstí 14, o slevu z kupní ceny, vedené u Okresního soudu v
Opavě pod sp. zn. 10 C 11/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 1. října 2009, č. j. 57 Co 279/2009-288, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 33.540,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra
Kausty, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 5.
Žalobce se v konečném znění žaloby po žalovaném domáhal, aby způsobem popsaným
v žalobě vyklidil místnost v suterénu přístavby domu čp. 546 postaveného na
pozemku parc. č. 1732 v katastrálním území O. – P., nebo in eventum mu zaplatil
slevu z kupní ceny ve výši 900.000,-Kč s příslušenstvím. Uváděl, že dům nabyl
od žalovaného do svého výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 4. 2. 2002. Při přípravě rekonstrukčních prací zjistil, že v suterénu domu
je umístěn nespecifikovaný počet sudů s nebezpečným odpadem. Žalovaný odmítl
sudy z domu vyklidit s odůvodněním, že jsou jeho součástí, a na přiměřené slevě
z kupní ceny se účastníci nedohodli. Usnesením ze dne 24. června 2008, č. j. 20 K 72/98-681, Krajský soud v
Ostravě zprostil funkce dosavadního správce konkurzní podstaty, Mgr. J. H., a
novým správcem konkurzní podstaty ustanovil Bc. V. Č., který vstoupil do řízení
na místo původního žalovaného. Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. února. 2009, č. j. 10 C 11/2005-256, žalobu o vyklizení nemovitosti i žalobu o
zaplacení 900.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, kdy jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 13. 4. 2006, č. j. 10 C 11/2005-106, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 1. 2007, č. j. 57 Co 653/2006-146, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 57 Co
279/2009-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba o vyklizení nemovitosti, a ve výroku, jímž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 900.000,- Kč za dobu od 16. 7. 2002 do 18. 2. 2009; ve zbylé části jej změnil tak, že žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobci slevu z kupní ceny ve výši 900.000,-Kč s úrokem z
prodlení ve výši 9,25 % za dobu od 19. 2. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % za
dobu od 1. 7. 2009 do 1. 10. 2009 a za dobu od 2. 10. 2009 do zaplacení ve
výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá
v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní
banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí. Současně
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 4. 2. 2002 uzavřeli účastníci
kupní smlouvu, jíž žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce MERKANTA,
spol. s. r. o. „v likvidaci“ se sídlem v Opavě, Rybářská 44, prodal žalobci
budovu čp. 546 nacházející se na pozemku parc. č. 1732 a pozemek parc. č. 1732
v katastrálním území O. – p., za sjednanou kupní cenu 1,323.000,-Kč; v čl. II. smlouvy se uvádí, že předmětné nemovitosti jsou prodávány „jak stojí a leží“. Článek VII. kupní smlouvy obsahuje prohlášení žalovaného, že si není vědom
žádných skrytých vad převáděných nemovitostí, a článek VI. prohlášení žalobce,
že je se stavem i kvalitou převáděných nemovitostí obeznámen a že případné „v
budoucnu zjištěné skryté vady bude bez protestu akceptovat“.
Po uzavření kupní
smlouvy žalobce při rekonstrukci domu zjistil, že v nepřístupné (zazděné)
místnosti v suterénu přístavby domu je umístěna skládka nebezpečného odpadu, a
to v podobě blíže nespecifikovaného počtu železných sudů naskládaných ve třech
řadách nad sebou a zalitých betonem. Zjištěnou vadu žalovanému dne 10. 7. 2002
písemně vytkl. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že suterénní prostor domu, v
němž se sudy nacházejí, není přístupný, a že vyklizení sudů nelze provést bez
současné demolice obvodového zdiva, s nímž jsou sudy spojeny betonem. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy obou stupňů
shodně k závěru, že v důsledku zabetonování a zazdění (tj. pevným spojením se
zdivem budovy) se sudy staly součástí nemovitosti (domu čp. 546). Jestliže
přestaly existovat jako samostatné movité věci, nelze je ze suterénní místnosti
vyklidit. Zabetonované sudy s nebezpečným odpadem pak shodně posoudily jako
skrytou vadu převáděného domu. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný jako zcizitel neodpovídá za vady věci (nemovitosti), neboť ji prodal
„jak stojí a leží“ (§ 501 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“), odvolací soud dovodil, že vzhledem
k předmětu převodu se žalovaný nemohl zprostit odpovědnosti za vady prodané
věci ve smyslu § 501 obč. zák., neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na věci
určené úhrnně a nikoliv na věci určené individuálně nebo druhově. Žalovaný tak
ve smyslu § 499 a násl. obč. zák., resp. podle § 596 a násl. obč. zák. odpovídá
za vady prodané nemovitosti, která je věcí individuálně určenou. Ujednání
obsažené v článku VI. kupní smlouvy posoudil jako neplatné, neboť kupující se v
něm předem vzdal svých práv. Žalobci vznikl nárok na slevu z kupní ceny. Při
zohlednění nákladů, které bude třeba vynaložit na odstranění sudů s nebezpečným
odpadem (více než 3,000.000,-Kč), shledal přiměřenou slevu z kupní ceny ve výši
900.000,-Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu
vytýká, že vydal překvapivý rozsudek, neboť změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně, aniž by ho seznámil se svým odlišným právním názorem. Připravil ho tak
o možnost se ke změněnému právnímu názoru vyjádřit, čímž porušil zásadu
dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti připomíná, že od podání žaloby (22. 12. 2003) do doplnění žalobního návrhu o eventualitu zaplacení slevy z kupní
ceny (2. 2. 2009) soudy jednaly pouze o nároku žalobce na vyklizení
nemovitosti. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 501 obč. zák., jestliže dospěl k závěru, že dům coby věc individuálně určenou nelze
převést „tak, jak stojí a leží“. Z textu ustanovení § 501 obč. zák. totiž
nevyplývá, že by se vztahovalo pouze na věci určené úhrnně. Navíc výklad § 501
obč. zák. provedený odvolacím soudem je praxí dávno překonán, neboť doložka
převodu věci „jak stojí a leží“ se stala běžnou součástí kupních smluv o
prodeji automobilů z bazarů, licenčních smluv a smluv o převodu nemovitostí. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že se právě ve smyslu uvedeného
zákonného ustanovení zbavil odpovědnosti za vady prodané věci. Smlouvu se
žalobcem uzavřeli v rámci smluvní volnosti stran; doložka „jak stojí a leží“ se
stala podle § 2 odst. 3 obč. zák. platnou součástí smlouvy. Z uvedených důvodů
žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně pro nedůvodnost
zamítl. S právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil. Připomíná, že od
počátku sporoval platnost smluvního ujednání reflektujícího ustanovení § 501
obč. zák. Je přesvědčen, že odvolací soud nerozhodl „nepředvídatelně“. Již
soudem prvního stupně byli účastníci poučeni o možnosti posoudit věc z hlediska
odpovědnosti za vady prodané věci. Proto také tvrdil skutečnosti rozhodné pro
takové posouzení věci a předkládal důkazy na jejich podporu. Soudy obou stupňů
se jimi zabývaly a žalovaný měl možnost se k nim vyjádřit. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění
podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný použitou
argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud - v jeho
neprospěch - změnil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobní požadavek
na slevu z kupní ceny. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobní požadavek na
vyklizení nemovitosti, by nebylo dovolání žalovaného (subjektivně) přípustné. K
podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998,
pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod C 154). Dovolání neobsahuje rovněž žádné konkrétní výhrady proti
nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalovaný nesouhlas s
těmito výroky odůvodnil, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003). Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalovaný spatřuje v tom, že měnící rozhodnutí odvolacímu soudu je
„nepředvídatelné“, neboť před vyhlášením rozsudku nebyl seznámen s právním
názorem odvolacího soudu, ačkoli se lišil od právního názoru soudu prvního
stupně, a neměl tudíž možnost se k němu vyjádřit. Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na
základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
ČR ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Ustanovení § 212a o. s. ř. určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního
stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak
hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací
soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska
použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též
případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na
rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu,
která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 212 o. s. ř.), není odvolací soud při
své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými
odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy,
jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům
nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali
je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové
posouzení věci. Tak tomu v posuzované věci není. Soud prvního stupně již při
jednání dne 20. 1. 2009, kterého se zúčastnil jak žalovaný, tak jeho právní
zástupce, poučil žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že věc je možno na
základě zjištěného skutkového stavu posoudit nejen jako neoprávněný zásah
žalovaného do vlastnického práva žalobce, ale také z hlediska odpovědnosti
žalovaného za vady prodané věci podle § 499 a násl. obč. zák. Na výzvu k
doplnění skutkových tvrzení rozhodných pro takové právní posouzení věci žalobce
žalobu dne 4. 2. 2009 upravil a pro případ zamítnutí (primárního) žalobního
návrhu na vyklizení sudů s nebezpečným odpadem z nemovitosti (domu čp. 546)
požadoval eventuálně slevu z kupní ceny této nemovitosti ve výši 900.000,-Kč s
příslušenstvím. Soud tuto změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. připustil. Žalovaný
se k eventuálnímu žalobnímu návrhu vyjádřil poprvé prostřednictvím svého
zástupce při jednání před soudem prvního stupně dne 17. 2. 2009 a svou obranu
proti němu založil na tvrzení, že jeho odpovědnost za vady nemovitosti je
ujednáním kupní smlouvy vyloučena. Tento názor prezentoval i ve vyjádření k
odvolání žalobce ze dne 12. 5. 2009, kde namítal, že prodej „nemovitosti se
všemi součástmi, skutečným i právním stavem tak, jak stojí a leží“, vylučuje
jeho odpovědnost za vady prodané věci ve smyslu § 501 obč. zák. Odvolací soud
rozhodl o odvolání žalobce při jednání dne 1. 10. 2009, jemuž předcházelo
jednání dne 23. 9. 2009. Před odvolacím soudem (při jednání dne 23. 9. 2009)
zástupce žalovaného zopakoval obranu vůči eventuálnímu žalobnímu požadavku v
závěrečné řeči. Odvolací soud zaujal právní názor odlišný od soudu prvního
stupně, jestliže smluvní ujednání zprošťující žalovaného (prodávajícího)
odpovědnosti za vady věci posoudil jako neplatné a přiznal žalobci nárok na
slevu z kupní ceny. Soudy obou stupňů však svá rozhodnutí založily na stejných
skutkových zjištěních, která byla účastníkům řízení známa, a seznámily je s
možností právního posouzení věci z hlediska odpovědnosti za vady prodané věci.
Účastníci řízení měli možnost se k soudem prezentovanému právnímu názoru
vyjádřit a tuto možnost také využili. Nelze proto přisvědčit námitce, že by
odvolací soud vydal „překvapivé“ rozhodnutí. Řízení tak není zatíženo v
dovolání namítanou vadou a jiná vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, se z obsahu spisu nepodává.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný
zpochybnil právní závěr odvolacího soudu dovozující, že přestože prodal
nemovitosti podle ujednání kupní smlouvy „jak stojí a leží“, nezprostil se jako
prodávající ve smyslu ustanovení § 501 obč. zák. odpovědnosti za vady prodané
nemovitosti, neboť zproštění se odpovědnosti podle uvedeného zákonného
ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy předmětem smlouvy jsou věci určené
úhrnně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 501 obč. zák., přenechá-li se věc jak stojí a leží, neodpovídá zcizitel
za její vady, ledaže věc nemá vlastnost, o níž zcizitel prohlásil, že ji má,
nebo kterou si nabyvatel výslovně vymínil.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení § 501 obč. zák. dopadá pouze na
věci určené úhrnně, tedy „jak stojí a leží“. Jde o ustanovení, které
představuje zvláštní úpravu smluvní odpovědnosti za vady k věcem, které jsou ve
smlouvě vymezeny úhrnně, tedy bez rozlišení věcí určených individuálně či
druhově a bez ohledu na jejich jakost, množství a váhu („jak stojí a leží“), s
nimiž se nakládá jako s celkem. Předmět smlouvy je v takovém případě vymezen
nikoli údajem o jednotlivých konkrétních věcech, nýbrž za použití jiných údajů,
např. uvedením místa, kde se nacházejí, a z povahy smlouvy vyplývá, že za vady
tímto způsobem přenechaných věcí se neodpovídá. Historicky bylo toto ustanovení
převzato do současného občanského zákoníku ze zákona č. 946/1811 Sb. z. s.,
Všeobecného zákoníku občanského (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die
gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie - dále „ ABGB“),
jehož § 930 pregnantně stanovil, že odevzdají-li se věci úhrnkem, totiž tak,
jak stojí a leží, nebyvše počítány, měřeny a váženy, není odevzdávající zavázán
z vad, které se na nich shledají, vyjímajíc případ, že nedostává se vlastnosti,
kterou nesprávně předstíral, nebo kterou si příjemce vymínil.
Umožnění převodu věcí určených individuálně nebo druhově s doložkou „jak stojí
a leží“ by odporovalo smyslu zákonné odpovědnosti prodávajícího za vady prodané
věci a výrazně by znevýhodňovalo kupujícího, neboť by nemohl uplatnit svůj
nárok z odpovědnosti za vady. K uvedené interpretaci § 501 obč. zák. se
přiklonila jak právní teorie (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1362 – 1363), tak ustálená judikatura (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98 a ze dne
26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003).
Protože v daném případě bylo kupní smlouvou převáděno vlastnické právo k
nemovitostem (domu a pozemku), tedy k věcem určeným individuálně, je dopad
ustanovení § 501 obč. zák. na odpovědnost za vady vyloučen. Odvolací soud
rozhodl v intencích shora uvedeného výkladu, dospěl-li k závěru, že doložka o
prodeji „jak stojí a leží“ v kupní smlouvě, jíž je převáděno vlastnické právo k
nemovitostem, je pro posouzení odpovědnosti žalovaného (prodávajícího) za vady
věci bezpředmětná, neboť s ohledem na předmět převodu nemohla nastat situace
upravená § 501 obč. zák.
Lze uzavřít, že rozsudek, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového
vymezení správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož
dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 27.650,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,-
Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 2010), s připočtením částky 5.590,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. února 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně
senátu