33 Cdo 1441/2022-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. N., bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728, proti žalovanému J. T., bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 202/2018, o návrhu žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 26 Co 89/2019-276, takto:
Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 26 Co 89/2019-276, se zamítá.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 15. 1. 2019, č. j. 5 C 202/2018-50, ve spojení s opravnými usneseními ze dne 5. 2. 2019, č. j. 5 C 202/2018-58, a ze dne 15. 2. 2019, č. j. 5C 202/2018-64, kterým Okresní soud Praha – západ určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba domu XY, objekt bydlení a p. č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro obec a KÚ XY.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož součástí byl také návrh na odklad právní moci. Návrh odůvodnil obavou, že v případě neprodleného nabytí právní moci předmětného rozsudku, hrozí nejen jemu, ale i jeho rodinným příslušníkům závažná újma spočívající ve ztrátě přístřeší. Podotýká, že dům je fakticky rozdělen na čtyři bytové jednotky, z nichž dvě příslušející dle vzájemné dohody k jeho spoluvlastnickému podílu obývá s manželkou, třemi dětmi a prarodiči; všechny tyto osoby jsou nyní, po pozbytí vlastnického práva žalovaného vystaveny riziku, že bude žalobce usilovat o jejich neprodlené vyklizení, což několikrát avizoval.
Podle § 243 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad prvních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Nejvyšší soud neshledal důvod pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu není žalovaný závažně ohrožen ve svých právech. Z obsahu spisu se podává, že byť v minulosti již vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy, kterou s žalobcem uzavřel 2. 5. 2014, pozbyl a podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě z 30. 6. 2014 nebyly právní vztahy mezi účastníky dosud uspořádány, využití jednotlivých bytů v domě nedoznalo změn. Žalovanému nadto svědčí právo nájmu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí na dobu neurčitou podle nájemní smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 30. 6. 2014.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu
sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Důvod uvedený v § 241a o. s. ř. dovolatel vystihl pouze argumentací, jíž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil kupní smlouvu uzavřenou dne 30. 6. 2014 jako zdánlivé právní jednání podle § 551 a násl. o. z. Takový právní závěr však odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně neučinil, naopak výslovně mu nepřisvědčil. Byť tuto svou argumentaci dovolatel podpořil odkazem na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k zdánlivosti právních jednání, je z hlediska možné revize právního posouzení věci bezcenná.
Neobstojí ani námitka dovolatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť při hodnocení provedených důkazů hlediska pravdivosti a logického myšlení vybočil ze zákonných standardů dokazování, resp. jeho hodnocení důkazů a k tomu přijaté závěry jsou podle dovolatele výrazem faktického omylu a logického excesu, jak se podává např. z nálezů Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, nebo ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 3588/14.
Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu je pouhým projevem odlišného náhledu na správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Z toho, že žalovaný v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní, od odvolacího soudu odlišnou skutkovou verzi, že vůlí účastníků bylo uzavřít v týž den (30. 6. 2014) dvě samostatné smlouvy, tedy jak smlouvou o smlouvě budoucí kupní, tak i samotnou kupní smlouvu, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Odvolací soud v posuzované věci své skutkové i právní úvahy náležitě a přesvědčivě zdůvodnil; jeho skutkový závěr (akceptující tvrzení žalobce), že text kupní smlouvy byl dne 30.
6. 2014 vytvořen, aby sloužil jako integrální součást (příloha) smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené téhož dne, resp. že vůle účastníků toho dne směřovala pouze k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nikoli i samotné realizační (kupní) smlouvy, má oporu v provedených důkazech a zcela odpovídá pravidlům logického myšlení. Oproti tomu obranné tvrzení žalovaného, že 30. 6. 2014 uzavřeli účastníci dvě samostatné smlouvy a že jejich vůle k takovému postupu směřovala, z hlediska věrohodnosti neobstojí.
Nejenže nekoresponduje s listinnými důkazy, ale žalovaný ani přesvědčivě neozřejmil, co účastníky vedlo k tomu, aby týž den uzavřeli vedle kupní smlouvy ještě i smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Takový postup totiž nedává smysl. Smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost; podstata smlouvy o budoucí smlouvě spočívá v tom, že si její subjekty v souladu s širokou smluvní svobodou (volností) písemně shodně a tím závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (hlavní), resp. realizační smlouvu, na jejíž podstatných náležitostech se musí dohodnout.
Pokud by dne 30. 6. 2014 účastníci uzavřeli rovnou kupní smlouvu, neměla smlouva o budoucí kupní smlouvě žádné opodstatnění, byla by zcela nadbytečná. Odvolací soud tudíž logicky přisvědčil verzi žalobce a nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu